Latian se narovnal jen na tak dlouho, aby se Perrinovi uklonil, a řekclass="underline" „Vidím tě, můj pane,“ a zase se sklonil a zvedl koni nohu jako úplný pitomec. Takhle člověk koně za nohu nechytá, pokud si nekoleduje o pořádný kopanec. Ale Perrin vlastně nic než hloupost nečekal. Nejdřív si Latian začal hrát na Aiela, po ramena dlouhé vlasy nosil svázané na šíji v chabé nápodobě aielského účesu, a teď si hrál na špeha. Perrin položil koni ruku na krk, aby ho po všem tom osahávání uklidnil, a s hraným zájmem se zadíval na kopyto, s nímž bylo všechno v naprostém pořádku. Až na vryp na podkově, kde by se železo mohlo zlomit, pokud se podkova během několika dní nevymění. Perrina svrběly ruce touhou po kovářském nářadí. Připadalo mu to jako celé roky, co naposledy koval koně nebo pracoval v kovárně.
„Mistr Balwer posílá zprávu, můj pane,“ začal Latian docela potichu se skloněnou hlavou. „Jeho přítel na svých cestách prodává zboží, ale zítra nebo pozítří by se měl vrátit. Chce vědět, jestli za tebou pak má přijít.“ Zadíval se koni pod břichem na lidi pracující s obilím a dodaclass="underline" „I když to nevypadá, že bys do té doby někam jezdil.“
Perrin se zamračil na řadu vozů, čekajících, až na ně přijde řada s nakládáním, a na půl tuctu již naložených s upevněnými plachtami. Na jednom z nich byly i kůže na spravování bot, svíčky a tak podobně. Ale žádný olej. Lampový olej ze So Habor páchl stejně zkaženě jako olej na vaření. Co jestli Gaul a Děvy mezitím přinesli zprávu o Faile? Třeba ji dokonce zahlédli? Dal by cokoliv za to, kdyby si mohl promluvit s někým, kdo ji viděl na vlastní oči a ujistil by ho, že je v pořádku. Co jestli se Shaidové znenadání vydali na cestu? „Vyřiď Balwerovi, ať nečeká příliš dlouho,“ zavrčel. „Já za hodinu odjíždím.“
Svoje slovo dodržel. Většinu vozů a vozků bude muset nechat, aby se do tábora vrátili sami, a zůstane tu s nimi Kireyin a jeho vojáci v zelených přílbách s rozkazem, aby nikoho nepouštěli přes most. Ghealdaňan se tvářil chladně a zřejmě se ze svého zhroucení již docela vzpamatoval, když Perrina ujišťoval, že je připraven sloužit dál. Nejspíš i přes rozkazy do města zaskočí, jen aby sám sebe ujistil, že nemá strach. Perrin neplýtval časem, aby se mu to snažil rozmluvit. Kupříkladu bylo třeba najít Seonid. Neschovávala se sice, ale když se dozvěděla o jeho odjezdu, nechala své strážce hlídat koně a sama před ním utíkala pěšky a držela se za vozy. Bledá Aes Sedai však nedokázala skrýt svůj pach, nebo to možná uměla, ale nevěděla, že to je zapotřebí. Překvapilo ji, když ji rychle vystopoval, a rozčílilo, když ji na Loudovi odehnal k jejímu koni. Přesto během hodiny opouštěl So Habor a okřídlená garda tvořila kruh rudé zbroje kolem Berelain. Dvouříčtí muži obklopili osm naložených vozů a ploužili se za třemi zbývajícími praporci. Neald se zubil na celé kolo. Nemluvě o tom, že se pokoušel žvanit s Aes Sedai. Perrin nevěděl, co udělá, jestli se ten chlapík opravdu zblázní. Jakmile jim kopec zakryl pohled na So Habor, trochu se uvolnil a uvědomil si, jak byl doteď napjatý. Dál však byl celý netrpělivý. Zbývající napětí nedokázal rozehnat ani Berelainin neskrývaný soucit.
Nealdova brána je ze zasněžené louky dovedla na malý plácek pro cestování, jedním krokem čtyři legue, ale Perrin ani nepočkal, až projede těch pár vozů. Měl dojem, že Berelain rozčileně sykla, když pobídl Loudu do cvalu směrem k táboru. Nebo to možná byla jedna z Aes Sedai. To spíš.
Když projížděl mezi stany a chýšemi Dvouříčských, nikde se nic nehýbalo. Slunce již bylo nízko na šedé obloze, ale na ohních nebyly kotlíky s jídlem a těch několik mužů tady si drželo pláště u těla a hledělo do plamenů. Hrstka jich seděla na stoličkách, jaké vyráběl Ban Crawe, zbytek postával nebo dřepěl kolem. Nikdo ani nevzhlédl. Rozhodně nikdo nepřiběhl pro koně. Uvědomil si, že to není klid, nýbrž napětí. Jejich pach mu připomínal luk napjatý až k prasknutí. Skoro slyšel, jak praská.
Když sesedl před červeně pruhovaným stanem, od nízkých aielských stanů se vynořil Dannil a rychle se blížil. Šly za ním Sulin a Edarra, jedna z moudrých, a snadno s ním držely krok, aniž by to vypadalo, že spěchají. Sulin měla tvář jako opálenou koženou masku. Edarra ji měla schovanou v tmavém šátku, který měla ovinutý kolem hlavy, ale působila jako zosobněný klid. Přes bachraté sukně dělala stejně malý hluk jako bělovlasá Děva, zlaté a slonovinové náramky a náhrdelníky jí ani nezacinkaly. Dannil si hryzal knír a mimoděk povytáhl meč z pochvy a zase ho zarazil zpátky. A znovu. Pak se zhluboka nadechl, než promluvil.
„Děvy přivedly pět Shaidů, urozený pane Perrine. Arganda je odvedl do ghealdanských stanů, aby je vyslechl. Je s nimi Masema.“
Perrin přešel to, že je Masema v táboře. „Proč jsi nechala Argandu, aby je odvedl?“ zeptal se Edarry. Dannil by to zarazit nedokázal, ale moudré byly jiná třída.
Edarra vypadala stejně stará jako Perrin, ale její chladné modré oči jako kdyby viděly mnohem víc, než kdy uvidí on. Zkřížila paže na prsou, až jí náramky zachřestily. Vypadala netrpělivě. „Dokonce i Shaidové vědí, jak snášet bolest, Perrine Aybaro. Potrvá několik dní, než některý z nich promluví, a nebyl tu žádný důvod, proč čekat.“
Pokud měla Edarra oči chladné, Sulin je měla jako modrý led. „S mými sestrami oštěpu bychom to dokázaly rychleji, ale Dannil Lewin říkal, že nechceš žádné rány. Gerard Arganda je netrpělivý a nedůvěřuje nám.“ Mluvila, jako by si chtěla odplivnout, nebýt Aielanka. „V každém případě toho možná moc nezjistíš. Jsou to Kamenní psi. Budou odolávat a vyjeví co nejméně. Tak je vždycky nezbytné dát dohromady trochu od jednoho s trochou od jiného, aby sis složil obrázek.“
Snášet bolest. Při výslechu prostě muselo dojít na bolest. Na tohle dosud nepomyslel. Musel ale dostat Faile zpátky…
„Ať někdo vyhřebelcuje Loudu,“ nakázal drsně a vrazil otěže Dannilovi do ruky.
Ghealdanská část tábora se nemohla již víc lišit od namátkou postavených hrubých přístřešků a stanů Dvouříčských. Tady stály špičaté stany v přesných řadách a u většiny byla ve vchodu kopí s ocelovými hroty a vedle byli připoutaní osedlaní koně připravení k jízdě. Koně pošvihávali ocasy a dlouhé fáborky na kopích, povlávající ve větru, byly jediné neuspořádané věci v dohledu. Uličky mezi stany byly všechny stejně široké a mezi řadami ohňů bylo možné namalovat přímku. Dokonce i záhyby na plátně, jak byly stany složené na vozech, dokud nezačalo sněžit, tvořily rovné čáry. Vše tu bylo úhledné a uspořádané.
Byla tu cítit ovesná kaše a vařené žaludy a několik zeleně oděných mužů prsty vyškrabávalo z plechových talířů zbytky oběda. Jiní již čistili kotle. Nikde nebyly vidět žádné známky napětí. Tady muži jen jedli a dělali svou práci se zhruba stejnou radostí. Bylo to něco, co bylo třeba udělat.
V kruhu u naostřených kůlů na kraji tábora stál větší hlouček mužů. Jen polovina jich měla zelené kabáty a leštěné kyrysy ghealdanských kopiníků. Další měli kopí a meče a kabáty měli z hedvábí, dobrého sukna i hadrů vyhrabaných na smetišti, jenže žádný nebyl čistý, pouze ve srovnání se So Habor. Masemovy muže bylo snadné rozeznat i zezadu.
Když se Perrin přiblížil ke kruhu mužů, ucítil další pach. Vůni pečeného masa. A zaslechl tlumené zvuky, které se snažil nevnímat. Když se tlačil do kruhu, muži se po něm ohlíželi a neochotně mu uhýbali z cesty. Masemovi muži ustupovali co nejdál a mumlali si něco o žlutých očích a zplozencích Stínu. V každém případě se dostal do kruhu.
Leželi tu čtyři vysocí zrzaví či světlovlasí muži v šedohnědých cadin’sorech, zápěstí měli za zády připoutaná ke kotníkům a pod koleny a lokty měli přivázané pevné větve. Obličeje měli potlučené a v ústech nacpané hadry. Pátý muž byl nahý, připoutaný mezi čtyři kolíky zaražené do země, a byl tak natažený, až mu vystupovaly šlachy. Mlátil sebou, jak mu jenom pouta dovolovala, a bolestí vyl do roubíku z hadrů. Na břiše měl navršené řeřavé uhlíky, ze kterých stoupal slabý kouř. Právě ten pach sežehlé kůže a masa Perrin prve zachytil. Uhlíky se muži lepily na nataženou kůži a pokaždé, když se mu podařilo jeden shodit, mu křenící se chlapík ve špinavém kabátě ze zeleného hedvábí, dřepící vedle něj, kleštěmi přihodil na břicho další z kotlíku, kolem kterého na zemi tál sníh. Perrin ho znal. Jmenoval se Hari a rád sbíral uši natažené na koženém řemínku. Uši mužů, žen i dětí, Harimu to bylo jedno.