Dokonce i Masema na něj zíral, jako by ho ještě nikdy v životě neviděl. Když se Perrin otočil k odchodu, Masemovi muži i Ghealdaňané se před ním rozestupovali, jako kdyby tudy procházela celá pěst trolloků.
Perrin před sebou uviděl zapíchané naostřené kůly a les nějakých sto kroků za nimi, ale nezměnil směr. Se sekerou v ruce šel dál, až se ocitl mezi obrovskými kmeny a pach tábora zůstal daleko za ním. Pach krve si však nesl s sebou, ostrý a kovový. Před tím utéci nemohl.
Netušil, jak dlouho se procházel po lese. Skoro si nevšiml, jak se paprsky světla, dopadající pod baldachýn z větví, stále víc zešikmují. Na obličeji a ve vousech měl krev, jež začínala zasychat. Kolikrát řekl, že udělá cokoliv, aby Faile dostal zpátky? Muž dělá, co musí. Pro Faile cokoliv.
Náhle zvedl oběma rukama sekeru nad hlavu a vší silou ji hodil. Sekera se otáčela a s hlasitým zaduněním se zarazila do kmene stromu.
Vypustil ze sebe vzduch, který měl v plicích jako zamčený, klesl na balvan vyčnívající ze země a opřel se lokty o kolena. „Už můžeš vylézt, Elyasi,“ zabručel unaveně. „Cítím, že tam jsi.“
Druhý muž potichu vystoupil ze stínů a pod širokou krempou klobouku mu slabě zářily žluté oči. Aielové byli ve srovnání s ním hluční. Muž si posunul tesák a posadil se vedle Perrina na balvan. Chvíli však jenom seděl a prsty si pročesával dlouhou prošedivělou bradu, která mu spadala na prsa. Nakonec ukázal hlavou na sekeru zaraženou v dubu. „Jednou jsem ti řekl, ať si ji necháš, dokud ji nezačneš používat příliš rád. Začal jsi ji mít rád? Tam před chvílí?“
Perrin prudce zavrtěl hlavou. „Ne! To ne! Ale…“
„Ale co, chlapče? Myslím, že jsi skoro vyděsil Masemu. Akorát že z tebe je strach cítit taky.“
„Už bylo načase, aby se začal něčeho bát,“ zahučel Perrin a znepokojeně pokrčil rameny. Některé věci bylo velice těžké vyslovit. Ale možná i s tím bylo načase. „Sekera. Napoprvé jsem si toho nevšiml, až když se ohlídnu zpátky. Bylo to té noci, co jsem potkal Gaula a bělokabátníci se nás pokoušeli zabít. Později, když jsem bojoval s trolloky ve Dvouříčí, jsem si nebyl jistý. Ale pak u Dumajských studní už ano. V bitvě se bojím, Elyasi, bojím se a jsem smutný, poněvadž už možná Faile nikdy neuvidím.“ Stáhlo se mu srdce, až to bolelo. Faile. „Akorát… jsem slyšel, jak Grady a Neald mluví o tom, jaké to je, když držíš jedinou sílu. Prý se cítí víc živí. Já se v bitvě bojím i uplivnout, ale cítím se v ní víc naživu než kdy jindy, kromě toho, když držím Faile v náručí. Asi bych to nevydržel, kdybych začal mít stejný pocit i při tom, co jsem právě udělal. A kdyby se to stalo, Faile by mě těžko chtěla zpátky.“
Elyas zafrkal. „To v sobě podle mě nemáš, chlapče. Podívej, nebezpečí snášejí různí lidé různě. Někteří jsou chladní jako led, ale tys mi takhle chladný nikdy nepřipadal. Když se ti rozbuší srdce, ohřeje ti to krev. Dá rozum, že ti to taky zbystří smysly. Dáváš si větší pozor. Za chvíli můžeš umřít, možná vzápětí, ale ještě mrtvý nejsi a cítíš to od zubů po prsty na nohou. Tak to prostě chodí. Neznamená to, že se ti to líbí.“
„Rád bych ti věřil,“ opáčil Perrin.
„Žij tak dlouho jako já,“ odtušil Elyas suše, „a uvěříš. Do té doby prostě vezmi na vědomí, že jsem na světě dýl než ty a byl jsem tu před tebou.“
Oba tam jen tak seděli a hleděli na sekeru. Perrin chtěl Elyasovi věřit. Krev na čepeli teď byla černá. Ještě nikdy mu krev nepřipadala tak černá. Jak je to dlouho? Podle úhlu paprsků pronikajících mezi stromy už slunce zapadalo.
Zachytil zvuk kopyt na sněhu, pomalu se blížil. Za chvíli se objevili Neald s Aramem. Bývalý cikán ukazoval na stopy a asha’man netrpělivě vrtěl hlavou. Stopa byla poměrně jasná, ale Perrin by si nevsadil na to, že by ji Neald dokázal sledovat. Byl to muž z města.
„Arganda si myslel, že bychom měli počkat, dokud trochu nevychladneš,“ poznamenal Neald, naklonil se v sedle a zadíval se na Perrina. „Já si myslím, že chladnější už být nemůžeš.“ Kývl a tvářil se spokojeně. Byl zvyklý na to, že se ho lidé bojí kvůli jeho černému kabátu a tomu, co představuje.
„Promluvili,“ ozval se Aram, „a všichni říkali totéž.“ Z jeho zamračení bylo jasné, že se mu odpovědi nelíbí. „Podle mého je víc vyděsila představa, že budou muset žebrat, než tvoje sekera. Tvrdí však, že urozenou paní Faile neviděli. Ani žádnou z ostatních. Mohli bychom znovu zkusit to uhlí. Třeba si pak vzpomenou.“ Nemluvil nedočkavě? A kvůli Faile, nebo kvůli uhlíkům?
Elyas udělal obličej. „Teď ti dali odpovědi, jež jsi ty už dal jim. Řekli ti, co jsi chtěl slyšet. Stejně tu byla jen malá naděje. Shaidů jsou tisíce a zajatců taky. Člověk může mezi tolika lidmi prožít celý život, a potká jich jen pár stovek a stejně si jich tolik ani nezapamatuje.“
„Takže je musíme zabít,“ zakončil Aram ponuře. „Sulin říkala, že Děvy si daly pozor, aby u sebe neměli zbraně a mohli být předvedeni k výslechu. Nenechají ze sebe udělat gai’šainy. I kdyby jeden z nich unikl, prozradí Shaidům, kde jsme. Pak se na nás vrhnou.“
Když Perrin vstával, měl pocit, že má zrezivělé klouby. Nemohl ty Shaidy nechat jenom tak běžet. „Můžeme je hlídat, Arame.“ Ve spěchu o Faile skoro přišel úplně a teď opět spěchal. Spěch. Takové mírné slovo pro to, že někomu usekl ruku. A zbytečně. Vždycky se snažil všechno si pečlivě promyslet a postupovat opatrně. Nyní potřeboval přemýšlet, jenže myšlení bolelo. Faile byla ztracena v moři bíle oděných zajatců. „Třeba budou ostatní gai’šainové vědět, kde je,“ prohlásil a vydal se zpátky k táboru. Jak ale dostat do rukou nějaké shaidské gai’šainy? Ty z tábora pouštěli vždy pouze se stráží.
„A co tohle?“ optal se Elyas.
Perrin věděl, co míní, aniž by se musel ohlížet. Sekeru. „Nech ji tu pro toho, kdo ji najde.“ Hlas měl drsný. „Třeba z ní nějaký hloupý kejklíř vytvoří příběh.“ Bez ohlížení se vydal zpátky do tábora. Bez sekery byl jeho opasek až příliš lehký. A všechno zbytečně.
O tři dny později se ze So Habor vrátily těžce naložené vozy a do Perrinova stanu vstoupil Balwer s jakýmsi vysokým, zarostlým mužem ve špinavém kabátě a s mečem, o který zjevně pečoval velice dobře. Zprvu ho Perrin s tou neoholenou tváří nepoznal. Pak zachytil jeho pach.
„Nečekal jsem, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl. Balwer zamrkal, což u něj byla největší známka překvapení. Bezpochyby se těšil, jaké překvapení přivádí.
„Hledal jsem… Maighdin,“ vypravil ze sebe Tallanvor, „ale Shaidové se pohybují rychleji, než dokážu já. Mistr Balwer říkal, že víš, kde je.“
Balwer se na mladšího muže přísně podíval, ale hlas měl stejně suchý a bez pocitů jako pach. „Mistr Tallanvor dorazil do So Habor těsně před mým odjezdem, můj pane. Byla to čiročirá náhoda, že jsem na něj narazil. Možná to ale bylo štěstí. Mohl by ti přivést spojence. Nechám ho, aby ti to pověděl.“
Tallanvor se mračil na své boty a neříkal nic.
„Spojence?“ pobídl jej Perrin. „Tady nepomůže nic menšího než armáda, ale přijmu každou pomoc, kterou mi můžeš poskytnout.“
Tallanvor se podíval na Balwera, jenž se mu uklonil a povzbudivě se pousmál. Zarostlý muž se zhluboka nadechl. „Patnáct tisíc Seanchanů, tak nějak. Většina jich je ve skutečnosti z Tarabonu, ale jezdí pod seanchanským praporem. A… A mají s sebou aspoň tucet damane.“ Zrychlil, jak chtěl říci, co má na srdci, než ho Perrin přeruší. „Já vím, že je to jako nechat si pomáhat od Temného, ale oni taky honí Shaidy, a jestli to pomůže osvobodit Maighdin, tak přijmu i pomoc Temného.“