Perrin na oba muže chvíli zíral. Tallanvor nervózně hladil jílec meče a Balwer vypadal jako vrabec čekající na to, po kterém cvrčkovi bude moci skočit. Seanchané. A damane. Ano, to by bylo jako přijmout pomoc od Temného. „Posaď se a pověz mi o těch Seanchanech,“ vybídl Tallanvora.
28
Růžová poupátka
Od toho dne, kdy opustili Ebú Dar, bylo cestování s Velkolepým kočovným cirkusem a přehlídkou divů a zázraků tak špatné, jak si Mat představoval v těch nejtemnějších myšlenkách. Kupříkladu každý den nejméně několik hodin pršelo a jednou dokonce tři dny po sobě, studený zimní liják se chvílemi téměř měnil v sníh a mezitím mrholilo, takže voda prosákla až na kůži a člověk se třásl zimou dřív, než si uvědomil, co se děje. Voda tekla po udusané cestě, jako kdyby to byla dlážděná silnice, a přinejhorším vytvářela jen tenkou vrstvičku bláta, ale dlouhá řada vozů, koní a lidí do setmění se příliš daleko nedostala. Zpočátku byli cirkusáci celí žhaví, aby se co nejdřív dostali z města, kde v noci blesky potápěly lodě, a kvůli prapodivným vraždám se všichni neustále ohlíželi přes rameno, chtěli se dostat co nejdál od jednoho žárlivého seanchanského šlechtice, který měl zuřivě pátrat po své ženě a mohl by si svůj hněv vybít na každém, kdo měl se zmizením jeho manželky něco společného. Na začátku pobízeli koně, jak nejrychleji to šlo, jen aby urazili další míli, ale s každou další mílí měli pocit, že se vzdalují od nebezpečí a dostávají se do bezpečí, a druhý den odpoledne…
„Musíme být opatrní na koně,“ vysvětloval Luca, dohlížející v lehkém mžení na vypřahání spřežení ze svého směšně pomalovaného vozu. Koně potom odvedli a uvázali k ostatním. Slunce sestoupilo teprve do poloviny své cesty k západu, ale z kouřových otvorů ve stanech a kovových komínů na vozech připomínajících krabice už stoupaly šedé proužky kouře. „Nikdo nás nehoní a do Lugardu je daleko. Dobrý koně hned tak neseženeš a jsou drazí.“ Luca se kysele zamračil a potřásl hlavou. Zmínka o penězích ho vždycky uvedla do kyselé nálady. Pro měďák by si nechal koleno vrtat, jedinou výjimkou byla jeho žena. „A na cestě je jen pár míst, kde se dá vystupovat dýl než den. Ve většině vesnic by se nám ani vystoupení nevyplatilo, i kdyby přišli všichni, a ve městě nikdy nepoznáš, jaký to bude, dokud neskončíš. A ty mi neplatíš dost, abych kvůli tobě přestal vydělávat.“ Přitáhl si vyšívaný karmínový plášť úžeji k tělu a ohlédl se přes rameno ke svému vozu. Lehkým deštíkem se nesl nějaký nahořklý pach. Mat si nebyl jistý, jestli by byl ochoten vzít do úst něco, co uvařila Lucova žena. „Takže víš jistě, že nás nikdo nepronásleduje, Cauthone?“
Mat si podrážděně stáhl vlněnou čapku hlouběji do čela a se skřípěním zubů odešel mezi křiklavě barevnými stany a vozy. Tak on mu neplatí dost? Za to, co mu nabízel, měl být Luca ochotný hnát svá zvířata cvalem až do Lugardu. No, cvalem asi ne – nakonec koně opravdu zabít nechtěl – ale ten nafoukaný hejsek by měl být ochotný trochu sebou pohnout.
Kousek od Lucova vozu seděl na trojnožce, z níž přetékal, Chel Vanin a v kotlíku zavěšeném nad ohýnkem míchal nějakou tmavou břečku. Z krempy klobouku mu do kotlíku kapala voda, jenže tlusťoch si toho nevšímal nebo mu to bylo jedno. Gorderan a Fergin, dva muži z Rudých paží, drtili nadávky, když do rozbahněné hlíny zaráželi kolíky pro přídržná lana špinavě hnědého stanu, o nějž se dělili s Harnanem a Metwynem. A také s Vaninem, ale Vanin měl jisté schopnosti, kvůli kterým sám sebe považoval za nadřazeného, takže se ho stavění stanů netýkalo, a Rudé paže s tím v podstatě bez větších námitek souhlasily. Vanin byl zkušený podkovář, avšak důležitější bylo, že byl nejlepší stopař a zloděj koní v kraji, nakolik na to nevypadal, a ten kraj jste si klidně mohli zvolit podle vlastního výběru.
Fergin zahlédl Mata a spolkl kletbu, jak kladivem minul kolík a zasáhl vlastní palec. Pustil kladivo, palec si strčil do pusy a pronikavým hlasem si stěžoval na celý svět. „Celou noc budeme v tomhle nečase venku hlídat ty ženský, můj pane. Nemůžeš najmout některýho z těch koňáků, aby nám postavili stan a my zůstali v suchu aspoň tu chvíli, než se budem muset namočit?“
Gorderan dloubl Fergina do ramene. Byl tak široký, jako byl Fergin hubený, a přes šedé oči Tairen. „Koňáci by postavili stan a pak ukradli všechno, co by nebylo přibitý, Fergine.“ Další dloubnutí. „Chceš, aby se některej z těch dlouhoprsťáků dostal pryč s mou kuší nebo sedlem? Je to moc dobrý sedlo.“ Třetí dloubnutí, a Fergin přepadl na zem. „Jestli ten stan nepostavíme, nechá nás Harnan hlídat celou noc.“
Fergin se mračil a bručel, nicméně kladivo zase zvedl a bláto si otřel o kabát. Byl docela dobrý voják, jen nepříliš bystrý.
Vanin si odplivl dírou mezi zuby a těsně minul kotlík. Po tom, co vařila Latelle, voněl obsah kotlíku náramně, ale Mat se rozhodl, že tu taky jíst nebude. Tlusťoch oklepal dřevěnou vařečku o okraj kotlíku a vzhlédl k Matovi. Často vypadal, že právě usíná, avšak jen hlupák by mu to uvěřil. „Tímhle tempem se do Lugardu dostaneme nejdřív koncem léta. Pokud vůbec někdy.“
„Dostaneme se tam, Vanine,“ opáčil Mat s větší sebedůvěrou, než v této chvíli cítil. Hrubý soukenný kabát, který si před několika hodinami oblékal suchý, na několika místech promokl a jemu po zádech tekla voda. Bylo těžké vystupovat sebevědomě, když mu po bedrech proudila ledová voda. „Zima už končí, a jak přijde jaro, pojedeme rychleji. Uvidíš. V Lugardu budeme před koncem jara.“
Tím si taky nebyl jistý. První den urazili stěží dvě legue a poté dvě a půl, pokud měli dobrý den. Podél Velké severní silnice, jejíž jméno se cestou na sever začalo rychle měnit, bylo jenom několik měst. Lidé ji nazývali „Ebúdarská silnice“ nebo „Přívozní“ a občas pouze „silnice“, jako by na světě existovala jenom tahleta jediná. Jenže Luca zastavoval v každé osadě, ať to bylo městečko s hradbami nebo jen vesnice se šesti ulicemi a hrubě dlážděným pláckem, který tu vydávali za náměstí. Skoro půl dne trvalo, než se utábořili a připravili stany a kolem celého tábora postavili plátěnou stěnu s velkým modrým pruhem s červeným nápisem nad vchodem. Velkolepý kočovný cirkus Valana Lucy. Luca si prostě nedokázal nechat ujít příležitost ocitnout se ve středu pozornosti davů. A získat něco z jejich penízků. Ani se vytahovat v jednom z těch svých jasně červených plášťů a hřát se v jejich obdivu. To Luca miloval téměř stejně jako peníze. Téměř.
Nezvyklost účinkujících a zvířat z dalekých zemí v klecích stačila přitáhnout lidi. Vlastně i zvířat z poměrně nedalekých zemí. Jen málokdo se vydal dost daleko do lesa, aby viděl medvěda, natož lva. Obecenstvu v příchodu mohl zabránit jen prudký liják. Ostatně když pršelo příliš hustě, akrobati a žongléři stejně odmítali vystupovat pod širým nebem. Z čehož Luca pobíhal podrážděně po okolí a mluvil o tom, že musí sehnat dost plachet, aby měl každý vystupující přístřešek, nebo že pořídí stan dost velký, aby v něm mohli předvádět své kousky všichni. Jeden stan! Ten chlap byl příšerně ctižádostivý. Proč ne rovnou palác na kolech, když už bude v tom?
Kdyby ale Luca a pomalé tempo, jímž putovali, byli všechno, s čím by si Mat musel dělat starosti, byl by šťastný člověk. Občas je minuly dva či tři pomalé konvoje seanchanských osadníků v jejich zvláštně tvarovaných špičatých vozech a s podivným dobytkem, ovcemi nebo kozami, než první vůz cirkusu vůbec vyrazil na cestu. Občas je dohonily kolony seanchanských vojáků, jak se tak pomalu šourali po cestě, řady mužů v přílbách, které připomínaly hlavy obrovských brouků, pochodujících rázným krokem, s jejich zbrojí z překrývajících se plátů s namalovanými proužky. Jednou jeli jezdci na tormech, tvorech s bronzovými šupinami, kteří připomínali veliké kočky. Tedy až na to, že měli tři oči. Asi dvacítka jich kolem plavně klusala rychleji než cválající kůň. Ani jezdci, ani zvířata se na ně nepodívali dvakrát, ale tažní koně se začali plašit, když se vedle nich objevil nějaký torm, řičeli a vzpínali se v postrojích. Lvi, levharti a medvědi řvali v klecích a zvláštní jeleni se ve snaze uniknout vrhali proti mřížím. Trvalo celé hodiny, než všechna zvířata uklidnili natolik, aby s nimi mohli znovu vyrazit na cestu, a Luca trval na tom, že nejdřív je třeba ošetřit zvířata v klecích. Jeho zvířata byla velkou investicí. Dvakrát se důstojníci v přílbách s tenkými chocholy rozhodli prozkoumat Lucův glejt na koně, a Matovi vždycky vyrazil ledový pot, dokud zase neodjeli. Jak se blížili na sever, počty Seanchanů na silnici klesaly, nicméně Mat se zapotil vždycky, když uviděl další skupinu, ať to byli vojáci, nebo osadníci. Suroth možná opravdu udržela Tuonino zmizení v tajnosti, ale Seanchané ji určitě hledali. Stačilo, aby se objevil jeden vlezlý důstojník, který by srovnal počty koní na papíře se skutečností. Potom by určitě prohledal vozy. Stačila jedna přehnaně snaživá sul’dam, kterou by napadlo, že mezi žongléry, akrobaty a hadími ženami by mohla být nějaká žena, jež dokáže usměrňovat. Mat se potil jako o život! Naneštěstí neměli všichni dobře vyvinutý pud sebezáchovy.