Před mrňavou dírou jménem Weesin, což bylo několik domků s doškovými střechami, o níž Luca usoudil, že tu nevydělá ani pár měďáků, stál Mat v těžkém vlněném plášti na prudkém dešti a díval se, jak se při západu slunce tři Aes Sedai plíží zpátky k cirkusu. V dálce zaduněl hrom. Aes Sedai na sobě měly tmavé pláště a kapuce nasazené na hlavě, on však neměl nejmenší pochyby, co jsou zač. V lijáku ho těsně minuly, aniž by ho zahlédly, ale stříbrný medailonek, který měl pověšený pod košilí, ho zastudil na prsou. Přinejmenším jedna z nich usměrňovala nebo aspoň držela jedinou sílu. Světlo ho spal, byly úplně šílené, všechny tři.
Ještě Aes Sedai pořádně nezmizely mezi vozy a stany, když se objevily další tři zahalené postavy a chvátaly za nimi. Jedna z těchto žen měla lepší zrak. Zvedla ruku a ukázala na něj, ale ostatní se jen zastavily a pak dál cupitaly za prvními Aes Sedai. Mat chtěl zaklít, avšak zarazil se. Už to ani nedokázal. Pokud by měl jmenovat lidi, o kterých by chtěl, aby se potulovali kolem, kde je mohly zahlédnout seanchanské hlídky, Aes Sedai a sul’dam by byly na tom seznamu hned vedle Tuon a Selucie.
„Rád bych věděl, co chtěly,“ zabručel za ním Noal a Mat nadskočil, až mu proud vody zatekl pod kapuci a na krk. Tuze by ho potěšilo, kdyby se sukovitý stařík přestal plížit.
„Chci to zjistit,“ zahuhlal a urovnal si plášť. Ani netušil, proč se tak namáhá. Plášť měl jen trochu navlhlý, zato plátěnou košili pod ním měl promočenou skrz naskrz.
Když došel k šedě pruhovanému vozu s vybledlým bílým nátěrem, v němž spaly Aes Sedai a sul’dam, Noal už s ním nebyl. Ten chlap strkal nos všude. Možná usoudil, že je už promočený dost. Blaeric a Fen už byli zabalení v pokrývkách pod vozem a déšť ani bláto jim zřejmě nedělaly sebemenší starosti, ale Mat by si nevsadil na to, že spí. A když přičvachtal k vozu, jeden z nich se opravdu zvedl. Ať to byl který chtěl, neřekl nic. Mat na sobě cítil jeho oči. Nezaváhal však a neobtěžoval se s klepáním.
Ve voze se tlačilo všech šest žen. Stály a pláště, z nichž kapala voda, držely v rukou. Dvě lucerny zavěšené na kardanových závěsech poskytovaly dostatek světla, lepší, než by si byl Mat přál. Šest tváří se k němu otočilo s oním zamrzlým výrazem, jaký ženy nasadí, když muž vstoupí někam, kde ho nechtějí. Ve voze byla cítit mokrá látka, a jako by tu právě uhodil blesk, nebo by každou chvíli uhodit mohl. Na střechu bubnoval déšť, avšak medailonek s liščí hlavou nebyl o nic chladnější než kterýkoliv jiný kousek stříbra. Blaeric a Fen ho možná nechali vejít, poněvadž doufali, že mu uvnitř utrhnou hlavu. Možná se do toho jenom nechtěli plést. Až na to, že strážce byl ochoten zemřít, pokud se jeho Aes Sedai rozhodla, že je to nutné. Ne tak Mat Cauthon. Bokem za sebou zavřel dveře. Kyčel ho už skoro nebolela. Jenom občas.
Když se jich zeptal, Edesina si zuřivě roztřásla černé vlasy, až se jí svezly na záda. „Jsem ti vděčná, že jsi mě zachránil před Seanchany, pane Cauthone, a budu ti svou vděčnost prokazovat, ale jsou tu jisté hranice. Nejsem tvoje služka, abys mi něco rozkazoval. Ve vesnici žádní Seanchané nejsou a my si zakryly tvář. Nebylo třeba posílat za námi své… hlídací psy.“ Výraz, s jakým se podívala na tři Seanchanky, by dokázal usmažit vejce. Edesina už přestala být nervózní kvůli každému se seanchanským přízvukem. Chtěl jim něco vrátit a sul’dam byly po ruce. Mat spoléhal na to, že slavné aessedaiovské sebeovládání zabrání vypuknutí násilí. Doufal, že to ještě chvíli vydrží. Ve starých vzpomínkách Aes Sedai vybuchovaly jako ohňostrůjcovské rachejtle.
Bethamin se netvářila nijak poplašeně. Než Edesina domluvila, žena s tmavou tváří si vytřásla vodu z pláště a ten pověsila na kolíček a pak si uhladila šaty kolem boků. Dnes večer na sobě měla vybledlé zelené spodničky. Stěžovala si, že ebúdarské šaty jsou neslušné, a Mat usoudil, že jí bude muset najít něco jiného, když se teď dostali dál od pobřeží, ale ona ten velmi hluboký, úzký výstřih velice hezky vyplňovala. Jenže na jeho vkus byla příliš mateřská. „Ony si schovávaly obličeje, můj pane,“ protáhla, „a držely se u sebe. Žádná se nepokoušela vyklouznout. Vcelku se chovaly velice dobře.“ Matka chválící své děti. Nebo možná cvičitelka psů cvičící své psy. Žlutovlasá Seta pochvalně přikyvovala. Rozhodně cvičitelka psů.
„Přeje-li si můj pán držet je zavřené,“ přidala se Renna s přehnaným důrazem, „můžeme vždycky použít a’dam. Opravdu by neměly běhat volně bez dozoru, nedá se jim věřit.“ Dokonce se mu uklonila tím seanchanským způsobem, kdy se předklonila v ostrém úhlu. V hnědých očích měla nadějeplný výraz. Teslyn zalapala po dechu a přitiskla si mokrý plášť na prsa. Ona se strachu ze sul’dam rozhodně nezbavila, třebaže vypadala, že může polykat hřebíky. Joline, povýšená jako vždycky, se narovnala a v očích se jí blýsklo. Vyrovnanost Aes Sedai nebo ne, když Joline začalo takhle svítit v očích, jako by udeřil blesk. S hezkými ženami to takto chodívalo často.
„Ne,“ vyhrkl Mat honem, „to vůbec není nutný. Dejte mi ty věci, já se jich zbavím.“ Světlo, proč si vůbec nechal tyhle ženské pověsit na krk? To, co tenkrát vypadalo jako nejlepší nápad, byla při pohledu zpátky naprostá hloupost. „Hlavně si všechny dávejte pozor. Ještě nejsme od Ebú Daru ani třicet mil. Cesty jsou plný zatracenejch Seanchanů.“ Omluvně se podíval na tři Seanchanky. Nakonec byly na jeho straně. Jistým způsobem. Neměly kam jít, pouze k Egeanin, a uvědomovaly si, kdo má peníze. Bethamin překvapeně zvedla obočí. Seanchanští šlechtici se neomlouvali, ani pohledem ne.