„Seanchanští vojáci tou vesnicí prošli včera,“ odpověděla Teslyn a její illiánský přízvuk byl zvlášť silný. Joline zalétla svým blýskavým pohledem k ní, ale ona si toho nevšimla, otočila se a pověsila si plášť. „Vyptávali se na cizince na silnici. A někteří si stěžovali na to, že je poslali na sever.“ Teslyn se přes rameno ohlédla na sul’dam a hned uhnula pohledem a zhluboka se nadechla. „Návrat je zřejmě zaměřen na východ. Vojáci věřili, že Vždyvítězné vojsko předá Illian císařovně do konce jara. Město samo i zbytek.“ Aes Sedai se své rodné země měly vzdát ve chvíli, kdy vstoupily do Bílé věže, ale pro každého Illiánce bylo město Illian „Město“, a z jejího tónu to bylo jasně patrné.
„To je dobře,“ zabručel Mat zpola pro sebe. Vojáci žvaní pořád. To byl jeden z důvodů, proč velitel vojákům sděloval své plány až na poslední chvíli. Teslyn znovu zvedla tenké obočí a Mat dodaclass="underline" „To znamená, že silnice do Lugardu bude více méně volná.“ Teslyn kývla stroze a ne zrovna vesele. To, co měly Aes Sedai dělat a co dělaly, byly často dvě zcela odlišné věci.
„My s nikým nemluvily, můj pane, jen jsme dohlížely na holky,“ ozvala se Bethamin ještě pomaleji než obvykle, a to Seanchané obvykle mluvili, jako když ve sněhové vánici teče med. Očividně se mezi trojicí sul’dam ujala velení, jenže než pokračovala, podívala se na druhé dvě ženy. „V Ebú Daru byly veškeré řeči mezi sul’dam o Illianu. Bohatá země a bohaté město, kde si mnozí získají nová jména. A bohatství.“ To přihodila, jako by bohatství vedle nového jména neznamenalo skoro nic. „Měly jsme si uvědomit, že tě takové věci budou zajímat.“ Další hluboký nádech, až málem vypadla ze šatů. „Máš-li nějaké otázky, můj pane, povíme ti vše, co víme.“
Renna se mu znovu uklonila a tvářila se dychtivě a Seta pípla: „Mohly bychom taky poslouchat ve městech a vesnicích, ve kterých se zastavíme, můj pane. Holky umějí být vyhýbavé, ale nám můžeš věřit.“
Proč, když vám žena nabízí pomoc, musí pokaždé začít tím, že vás strčí do kotle s horkou vodou a přiloží na oheň? Jolinina tvář se změnila v opovržlivou, ledovou masku. Seanchanky byly pod její úroveň, což dala najevo jediným pohledem. A tímto jejím mrazivým pohledem byl obdařen právě chudák Mat Cauthon. Edesina stiskla rty a pokoušela se vyhledět díry do něj a do sul’dam. Dokonce i Teslyn se vzmohla na rozčilení. Byla mu také vděčná za záchranu, ale byla Aes Sedai. A zamračila se na něho. Tušil, že by nadskočila jako polekaná žába, kdyby jedna ze sul’dam tleskla.
„Já chci,“ vysvětloval trpělivě, „abyste všechny zůstaly ve vozech.“ Se ženami musí mít člověk trpělivost, a to včetně Aes Sedai. Už to zjistil na vlastní kůži. „Stačí šeptnutí, že u tohohle cirkusu je nějaká Aes Sedai, a budeme mít na krku hordu Seanchanů, kteří po ní půjdou. A klepy o tom, že tu jsou Seanchanky, nám neposlouží o nic víc. Ať tak nebo tak, někdo dřív nebo později zjistí, co je za tím, a my budeme až po krk v průšvihu. Nevytahujte se. Musíte se držet při zemi, dokud se nedostaneme k Lugardu. Snad nežádám příliš – že ne?“ Za oknem se objevilo namodralé světlo blesku a zaduněl hrom, až se vůz otřásl.
Očividně to bylo příliš, jak se v celé kráse ukázalo v následujících dnech. Aes Sedai si nasazovaly kapuce, kdykoliv vyšly ven – přinejmenším kvůli dešti a zimě –, ale každou chvíli některá vylezla na kozlík a v přítomnosti cirkusáků se neobtěžovaly chovat jako služebné. Ne že by kdy přiznaly, že jimi jsou, pochopitelně, nebo někomu něco přikazovaly nebo dokonce promluvily na někoho jiného, ale který sluha očividně očekává, že mu lidé uhnou z cesty? A také chodily do vesnic a někdy i do měst, když si byly jisté, že tam nejsou Seanchané. Když si je Aes Sedai něčím jistá, musí to být pravda. Dvakrát přiběhly zpátky se staženým ocasem, když našly město plné osadníků putujících na sever. Říkaly mu, co na svých návštěvách zjistily. Aspoň si myslel, že mu to říkají. Teslyn vypadala vděčně, po aessedaiovském způsobu. I Edesina. Jistým způsobem.
Přes rozpory se Joline, Teslyn a Edesina držely u sebe jako poháněné husy. Uviděl-li člověk jednu, uviděl všechny tři. Nejspíš proto, že se v té chvíli vydávaly na procházky, všechny úhledně zabalené do plášťů a skrývající, kdo jsou, a o chvilku později se za nimi objevily Bethamin, Renna a Seta. Zcela nenápadně, ale nikdy nenechaly „holky“ zmizet z dohledu. Pasačky hus. I slepý by poznal, že mezi těmito dvěma skupinami žen panuje napětí. I slepý by poznal, že žádná z nich není služebná. Sul’dam měly doma vážené postavení, měly autoritu a pohybovaly se stejně nafoukaně jako Aes Sedai. Jenomže Mat se musel držet příběhu, který jednou navykládal.
Bethamin a druhé dvě byly k ostatním Seanchanům stejně nedůvěřivé jako Aes Sedai, ale také sledovaly Aes Sedai, kdykoliv si vyrazily do města nebo vesnice, a Bethamin Matovi vždycky hlásila, co zaslechly, přičemž se Renna vtíravě usmívala a Seta cvrlikala, že „holkám“ tohle či támhle to uniklo, nebo upozorňovala na to, co jim uniklo. U někoho, kdo má drzost říkat si Aes Sedai, si člověk prostě nemůže být nikdy jistý. Možná by měl zvážit, že je uváže, čistě jen proto, aby byli všichni v bezpečí.
Jejich příběhy se příliš nelišily od toho, co mu říkaly sestry. Lidé vykládali o tom, co zaslechli od procházejících Seanchanů. Mnoho osadníků bylo dost nervózních, hlavy měli plné povídaček o divokých Aielech plenících Altaru, třebaže místní shodně tvrdili, že jsou někde na severu. Ale vypadalo to, že někdo výše postavený si myslí totéž, protože mnoho osadníků odbočilo na východ k Illianu. Prý bylo uzavřeno spojenectví s někým mocným, kdo měl umožnit vznešené paní Suroth přístup k mnoha zemím. Ženy se odmítly nechat přesvědčit, že klepy sbírat nemusejí. Ani se nikdy nedostaly k tomu, aby mu předaly a’dam. Ve skutečnosti ty tři stříbřité obojky a tři sul’dam byly jedinou pákou, kterou na Aes Sedai měl. Vděk. Od Aes Sedai! Cha! Ne že by opravdu uvažoval o tom, že obojky sestrám znovu nasadí. Aspoň ne příliš často. Opravdu v tom vězel až po krk.
To, co sul’dam a Aes Sedai zjistily, vlastně vůbec nepotřeboval. Měl lepší zdroje, lidi, kterým věřil. No, věřil Tomovi, když se bělovlasého kejklíře podařilo odlákat od hry Hadi a lišky s Olverem nebo od lkaní nad pomačkaným dopisem, který nosil zastrčený za přednicí kabátu. Tom dokázal vejít do šenku, povyprávět příběh, trochu zažonglovat a odcházet s tím, co měli všichni hosté v hlavě. Důvěřoval také Juilinovi – vedl si skoro stejně dobře jako Tom, ačkoli nežongloval a nevyprávěl –, ale Juilin vždycky trval na tom, že s sebou vezme Theru, ostýchavě ji držel za ruku a spolu se procházeli po městě. Prý aby si Thera znovu zvykla na svobodu. Ona se na Juilina usmívala, velké oči jí tmavě zářily a její plné rtíky žádaly o polibek. Možná bývala panarchou Tarabonu, jak tvrdili Juilin i Tom, jenomže Mat o tom začínal pochybovat. Slyšel několik akrobatů žertovat o tom, jak tarabonská služka vodí tairenského chytače zlodějů na vařené nudli. Ať panarcha nebo služka, Thera stále začala klekat, kdykoliv zaslechla protáhlý přízvuk. Mat usoudil, že každý Seanchan, jenž by jí položil otázku, by okamžitě dostal všechno, co věděla, počínaje Juilinem Sandarem a konče tím, ve kterém voze jsou Aes Sedai, a to vše by mu vysypala na kolenou. Thera podle Mata znamenala větší nebezpečí než Aes Sedai a sul’dam dohromady. Juilin se však naježil při každé zmínce, že by jeho žena mohla být nespolehlivá, a roztočil svou bambusovou hůl, jako by zvažoval, že Mata přetáhne po hlavě. Řešení neexistovalo, ale Mat našel prozatímní opatření, aby dostal varování, kdyby se věci zvrtly.