„Samozřejmě že je dokážu sledovat,“ prohlásil Noal a předvedl v úsměvu díru mezi zuby, což znamenalo, že to bude hračka. Položil si pokroucený prst na nos a druhou ruku si strčil pod kabát, kde nosil své nože. „Jsi si jistý, že by nebylo lepší zajistit, aby už prostě nemohla mluvit vůbec? Je to jenom návrh, mládenče. Pokud řekneš ne, tak ne.“ Mat řekl velice důrazně ne. V životě zabil jedinou ženu a další nechal zabít. Nehodlal si na svědomí vzít další.
„Suroth se asi spojila s nějakým králem,“ hlásil Juilin s úsměvem nad pohárem svařeného vína. Thera ho alespoň přiměla víc se usmívat. Krčila se v jejich mrňavém stanu vedle Juilinovy stoličky, hlavu si mu položila do klína a on ji volnou rukou hladil po hlavě. „Přinejmenším se hodně mluví o nějakém mocném spojenci. A ti osadníci jsou z Aielů strachy bez sebe.“
„Většinu osadníků zřejmě posílají na východ,“ řekl Tom a smutně hleděl do svého poháru. Jak byl Juilin s každým dnem šťastnější, on se tvářil víc a víc smutně. Noal byl venku, pozorně sledoval Juilina a Theru, a Lopin s Nerimem seděli se zkříženýma nohama vzadu ve stanu, ale oba cairhienští sluhové měli venku šití a prohlíželi Matovy kabáty z Ebú Daru, zda není potřeba něco opravit, takže bylo ve stanu plno. „A taky hodně vojáků,“ pokračoval Tom. „Všichni říkají, že se na Illian vrhnou jako kladivo.“
No, aspoň věděl, že když mu to řeknou oni, slyší nepřikrášlenou pravdu. Žádná Aes Sedai, hrající si se slovíčky, nebo sul’dam, snažící se mu zavděčit. Bethamin a Seta se dokonce naučily dělat pukrle. Cítil se lépe s předklánějící se Rennou. Připadalo mu to upřímné. Zvláštní, ale upřímné.
On sám, ať už se jednalo o vesnici nebo větší město, Mat se jenom rychle rozhlédl kolem, límec vyhrnutý a čapku staženou do čela, než se opět vrátil k cirkusu. Plášť nosíval málokdy. S pláštěm na těle bylo těžké dostat se k nožům, které nosil různě po těle. Ne že by čekal, že je bude potřebovat. Bylo to jen moudré opatření. Žádné pití, tancování ani hazard. Zvláště ne hazard. Zvuk kostek kutálejících se po stole v šenku ho lákal, ale s tím, jaké měl v kostkách štěstí, by určitě neunikl pozornosti, i kdyby na něj někdo rovnou nevytáhl nůž, a v téhle části Altary nosili za pasem nože muži i ženy a byli je připraveni použít. Mat chtěl projít bez toho, aby upoutal pozornost, a tak se kostkám vyhýbal, chladně kýval na šenkýřky, které se na něj usmívaly, a nikdy nevypil víc než pohár vína a obvykle ani to ne. Nakonec měl u cirkusu plno práce. Jakés takés práce. Začal hned tu první noc po odchodu z Ebú Daru, a byla to drsná práce.
„Potřebuju, abys šla se mnou,“ řekl a otevřel skříňku zabudovanou do stěny vozu pod svou postelí. Měl tam svou truhličku se zlatem, které všechno poctivě získal hazardem. Přinejmenším tak poctivě, jak to jen šlo. Větší část pocházela z koňských dostihů, kde měl stejné štěstí jako všichni ostatní. Zbytek… Když chtěl někdo hodit kostkami nebo si zahrát v karty, musel být připraven prohrát. Domon, sedící na protější posteli, si přejel dlaní strniště na své vyholené hlavě, on se o tom poučil. Měl být ochotný spát na podlaze jako dobrý só’džin, ale na začátku trval na tom, že si každou noc s Matem hodí mincí o druhou postel. První pochopitelně dostala Egeanin. Házet mincí bylo stejně snadné jako vrhcáby. Pokud mince nedopadla na hranu, jak se mu občas stávalo. Ale s tím návrhem přišel Domon, ne on. Dokud Mat nevyhrál čtyřikrát za sebou a pátou noc mince nepřistála na hraně třikrát po sobě. Teď se střídali. Dnes v noci ale měl spát na zemi Domon.
Mat našel maličký kožený váček, který hledal, nacpal si ho do kapsy kabátu, narovnal se a nohou zase skříňku zavřel. „Jednou se jí budeš muset postavit,“ podotkl. „A já potřebuju, abys všechno urovnal.“ Potřeboval, aby někdo přitáhl Tuonin hněv na sebe, aby ve srovnání s ním Mat vypadal přijatelně, jenže to nemohl říci nahlas, že ne? „Jsi seanchanský šlechtic a dokážeš mě zachránit před tím, abych do něčeho nešlápl.“
„Proč potřebuješ něco urovnávat?“ Egeanin dlouhý přízvuk byl drsný jako pila. Stála u dveří do vozu s rukama v bok a modré oči pod dlouhou černou parukou měla jako nebozezy. „Proč ji potřebuješ vidět? Copak jsi neudělal dost?“
„Nevykládej mi, že se jí bojíš,“ ohrnul Mat nos a otázce se vyhnul. Jakou odpověď mohl dát, aby nezněla šíleně? „Mohla by sis ji přehodit přes rameno stejně snadno jako já. Ale slíbil jsem, že jí nedovolím, aby ti usekla hlavu nebo tě zbila.“
„Egeanin se nebojí ničeho, chlapče,“ zavrčel Domon ochranitelsky. „Jestli nechce jít, tak si klusej dvořit se tý holce sám. Zůstaň si tam přes noc, jestli chceš.“
Egeanin se dál mračila na Mata. Nebo skrze něj. Pak se podívala na Domona, trochu jí poklesla ramena a sebrala plášť z kolíčku na stěně. „Tak jdeme, Cauthone,“ zavrčela. „Jestli se to musí udělat, tak je nejlíp vyřídit to co nejdřív.“ Vmžiku byla venku z vozu a Mat musel spěchat, aby jí stačil. Člověk by si skoro myslel, že nechce zůstat s Domonem sama, jakkoliv to nedávalo smysl.
Před purpurovým vozem bez oken, v noci černé jako smola, se pohnul stín na pozadí tmavších stínů. Za mraky vyšel srpek měsíce a Matovi to stačilo, aby bezpečně rozeznal Harnanovu hranatou bradu.
„Všude je klid, můj pane,“ ohlásil muž.
Mat kývl a zhluboka se nadechl, přičemž znovu nahmátl váček v kapse. Vzduch byl svěží, omytý deštěm. Tuon se muselo ulevit, že se zbavila zápachu hnoje a zvířat v klecích. Vozy cirkusáků měl po levici, stejně tmavé jako vozy se zásobami přetažené plachtou napravo. Nemělo smysl dál čekat. Vystrkal Egeanin po schůdcích purpurového vozu před sebou.
Uvnitř bylo víc lidí, než čekal. Na jedné posteli seděla Setalle a opět cosi vyšívala. Na konci stála Selucia a pod šátkem se zlobně mračila, ale na druhé posteli seděl Noal, očividně ztracený v myšlenkách, a Tuon seděla se zkříženýma nohama na podlaze a hrála Hady a lišky s Olverem.
Když Mat vešel, chlapec se otočil s úsměvem od ucha k uchu. „Noal nám vyprávěl o Co’dansinu, Mate,“ vykřikl nadšeně. „To je další jméno Sharu. Věděl jsi, že Ayyadové nosí tetování na obličeji? Tak v Sharu říkají ženám, co dokážou usměrňovat.“
„Ne, to jsem opravdu nevěděl,“ odpověděl Mat a zachmuřeně se podíval po Noalovi. Už tak bylo dost špatné, že Vanin a Rudé paže kluka učili všem možným špatnostem, nemluvě o tom, co chytal od Juilina a Toma, aby mu ještě Noal cpal do hlavy nějaké nesmysly.
Noal se náhle plácl do stehna a narovnal se. „Už si vzpomínám,“ prohlásil a pak ten hňup začal recitovat.
Stařík se zlomeným nosem se rozhlédl kolem sebe, jako kdyby si právě uvědomil, že tu je ještě někdo. „Snažil jsem se na to vzpomenout. Je to z Dračích proroctví.“
„Velice zajímavý, Noale,“ zahučel Mat. Před očima mu vířily barvy zrovna jako tenkrát ráno, když Aes Sedai zpanikařily. Teď se barevné skvrny jen míhaly, aniž by vytvořily obrázek, ale jemu bylo stejně zima, jako kdyby spal celou noc nahý pod keřem. Poslední, co potřeboval, bylo, aby si ho někdo spojil s proroctvími. „Někdy nám to můžeš zarecitovat celý. Ale ne dneska, ano?“