Tuon se na něj podívala přes řasy, panenka z černého porcelánu v příliš velkých šatech. Světlo, ale že měla pěkně dlouhé řasy. Egeanin si nevšímala, jako by druhá žena neexistovala, a Egeanin na oplátku dělala, co mohla, aby vypadala jako část skříně vestavěné do zdi. Tolik v naději na rozptýlení.
„Tretka nechtěl být hrubý,“ zamumlala Tuon tím pomalým medovým přízvukem. „Jenom ho nikdy nenaučili způsobům. Ale je pozdě, mistře Charine. Olver by měl jít do postele. Co kdybys ho doprovodil do stanu? Zase si zahrajeme, Olvere. Chtěl bys, abych tě naučila hrát dámu?“
Olver rozhodně chtěl. Skoro se kroutil, když to říkal. Líbilo se mu cokoliv, co mu umožnilo usmívat se na nějakou ženu, nemluvě o příležitosti vykládat věci, za které by měl dostat za uši, až by je měl ještě větší než teď. Jestliže Mat někdy zjistí, který z jeho „strýčků“ ho to naučil… Ale Olver už si sbíral hrací kameny a pečlivě roloval pomalované plátno, aniž by ho bylo třeba pobízet dvakrát. Dokonce se velmi hezky uklonil a poděkoval vznešené paní, než se nechal Noalem odvést ven. Mat pochvalně kývl. Klanění naučil Olvera on, jenomže před hezkou ženou kluk obvykle předvedl i chlípný škleb. Jestli někdy zjistí, kdo…
„Máš nějaký důvod, proč mě přerušuješ, Tretko?“ pronesla Tuon chladně. „Je pozdě a já si už chtěla jít lehnout.“
Mat se jí uklonil a předvedl svůj nejlepší úsměv. Mohl být zdvořilý, i když ona nebyla. „Jen jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Tyhle vozy jsou na silnici nepohodlné. A já vím, že se ti nelíbí šaty, které jsem ti našel. Napadlo mě, že s tímhle by ses mohla cítit lip.“ Vylovil z kapsy kožený váček a rozmáchle jí ho podal. Ženy to vždycky ocenily.
Selucia se napjala a přimhouřila oči, ale Tuon zakmitala prsty a prsatá komorná se stáhla. Trochu. Matovi se prudké ženy obvykle líbily, ale jestli mu to teď zkazí, naplácá jí na zadek. S námahou se držel svého úsměvu a dokonce se mu podařilo ho ještě o kousek povytáhnout.
Tuon váček v dlaních několikrát obrátila, než rozvázala tkanice a vysypala si jeho obsah do klína. Objevil se těžký zlatý a jantarový náhrdelník. Byl to drahý kousek a seanchanská práce. Mat byl hrdý na to, že jej našel. Patřil jedné akrobatce, která ho měla od nějakého seanchanského důstojníka, jemuž se zalíbila, ale když ji teď důstojník opustil, byla ochotná ho prodat. Nehodil se jí k pleti, ať už to znamenalo cokoliv. Mat se usmíval a čekal. Šperky ženy vždycky obměkčily.
Žádnou reakci však zrovna neočekával. Tuon zvedla náhrdelník a prohlížela si ho, jako by něco takového jaktěživa neviděla. Selucia opovržlivě ohrnula ret. Setalle odložila vyšívací kruh do klína a zadívala se na něj. Velké zlaté kruhy v uších se jí zhouply, jak zavrtěla hlavou.
Tuon náhle natáhla náhrdelník přes rameno k Selucii. „Nesluší mi,“ prohlásila. „Chtěla bys ho, Selucie?“ Mata úsměv poněkud přešel.
Žena se smetanovou pletí uchopila náhrdelník mezi palec a ukazováček, jako by držela za ocas mrtvou krysu. „Hodí se pro tanečnici shea k závoji,“ pronesla suše. Hodila šperk Egeanin a štěkla: „Nasaď si ho!“ Egeanin náhrdelník chytila těsně před obličejem. Mat se přestal usmívat docela.
Čekal výbuch, ale Egeanin okamžitě rozepnula přezku a posunula si těžkou paruku, aby si mohla šperk zapnout na krku. Tvář jako by měla vymodelovanou ze sněhu.
„Otoč se,“ přikazovala Selucia. „Ať to vidím.“
Egeanin se otočila. Strnulá jako sloupek v plotě, ale otočila se.
Setalle si ji napjatě prohlížela a zmateně kroutila hlavou, potom znovu zavrtěla hlavou nad Matem a vrátila se ke svému vyšívání. Ženy uměly potřásat hlavou mnoha způsoby, stejně jako se uměly mnoha způsoby dívat. Tentokrát říkala, že je hlupák, a pokud nezachytil jemnější nuance, tak byl docela rád. Nemyslel si, že by se mu líbily. Světlo ho spal, koupil náhrdelník Tuon, která ho dala Selucii přímo před ním, a teď patřil Egeanin?
„Přišla si pro nové jméno,“ zahloubala se Tuon. „Jak si to říkala?“
„Leilwin,“ odvětila Selucia. „Vhodné jméno pro tanečnici shea. Co takhle Leilwin Bez lodi?“
Tuon kývla. „Leilwin Bez lodi.“
Egeanin sebou trhala, jako kdyby každé slovo byla facka. „Smím odejít?“ zeptala se škrobeně a předklonila se.
„Jestli chceš jít, jdi,“ zavrčel Mat. Přivést ji sem nakonec nebyl nejlepší nápad, ale třeba se bez ní trochu vzpamatuje.
Egeanin s očima upřenýma na podlahu padla na kolena. „Prosím, smím odejít?“
Tuon seděla na podlaze, záda rovná, a civěla přímo skrz vyšší ženu. Očividně ji vůbec neviděla. Selucia si Egeanin prohlédla od hlavy k patě a našpulila rty. Setalle prorazila jehlou plátno ve vyšívacím kruhu. Na Mata se žádná ani nepodívala.
Egeanin padla na břicho, a když políbila podlahu, Mat spolkl kletbu. „Prosím,“ zachraptěla Egeanin, „prosím o dovolení odejít.“
„Odejdeš, Leilwin,“ řekla Selucia chladná jako královna hovořící ke zlodějce slepic, „a nedopustíš, abych znovu spatřila tvou tvář, pokud ji nebudeš mít zakrytou závojem tanečnice shea.“
Egeanin po čtyřech zacouvala až ke dveřím tak rychle, až Mat otevřel pusu.
S úsilím se opět vzmohl na úsměv. Zřejmě nemělo smysl zůstávat, ale mohl se pokusit o důstojný odchod. „No, asi –“
Tuon znovu zakmitala prsty, aniž by se na něj podívala, a Selucia ho uťala. „Vznešená paní je unavená, Tretko. Máš její svolení odejít.“
„Hele, jmenuju se Mat,“ začal Mat. „Je to jednoduchý jméno. Prostý jméno. Mat.“ Tuon mohla být porcelánová panenka podle toho, jak reagovala.
Setalle však odložila výšivku, vstala a ruku položila na nůž za pasem. „Mladý muži, jestli si myslíš, že tu budeš okounět, abys nás viděl, jak se chystáme do postele, tak se šeredně mýlíš.“ Usmívala se při tom, ale ruku z nože nesundala, a byla Ebúdarka, takže by klidně dokázala muže propíchnout z chvilkového rozmaru. Tuon se nepohnula, královna na trůně jaksi omylem oblečená do špatně padnoucích šatů. Mat odešel.
Egeanin se jednou rukou opírala o vůz a hlavu měla svěšenou. Druhou rukou svírala náhrdelník na krku. Harnan se pohnul, jen aby ukázal, že tady ještě je. Byl moudrý, že se v tomto okamžiku k Egeanin nepřibližoval. Mat však byl příliš popuzený, aby se choval moudře.
„Co to mělo znamenat?“ vybuchl. „Nemusíš se už Tuon klanět. A Selucii? Je to zatracená komorná! Neznám nikoho, kdo by takhle skákal kvůli svý královně, jako ty skáčeš kvůli ní.“
Egeanin měla obličej ve stínu, ale hlas měla ztrhaný. „Vznešená paní je… kdo je. Selucia je její só’džin. Nikdo níže urozený se neodváží podívat její só’džin do očí, a možná ani nikdo výše urozený.“ Přezka praskla, jak si strhla náhrdelník z krku. „Ale já už teď nejsem urozená.“ Rozpřáhla se a vší silou hodila šperk do tmy.
Mat otevřel ústa. Za to, co za náhrdelník dal, mohl koupit tucet dobrých koní a ještě by mu pár drobných zbylo. Znovu pusu zavřel. Nebyl vždycky nejmoudřejší, ale stačilo to, aby poznal, kdy by do něj žena opravdu mohla vrazit nůž. A věděl ještě něco. Jestli se Egeanin v přítomnosti Tuon a Selucie chovala takhle, tak by měl zajistit, aby se sul’dam držely zpátky. Jenom Světlo ví, co by ony udělaly, kdyby Tuon začala kmitat prsty.
Měl práci. Sice ji nenáviděl, ale ty staré vzpomínky mu do hlavy nacpaly spousty bitev. Bitvy nenáviděl taky – člověka v nich mohli zabít! – ale byly lepší než práce. Strategie a taktika. Když člověk pozná terén a nepřítele, tak pokud nevyhraje jedním způsobem, najde si další.