„Vypadá to, že bude zase pršet,“ opáčil chabě. „Selucia by mi nechala sedřít kůži, kdyby ses vrátila mokrá.“ Uslyšel její tichý smích. Co podle ní řekl tak zábavného?
Musel pochopitelně zaplatit. Možná šly věci po jeho a možná ne, ale vždycky, když si myslel, že ano, tak musel platit.
„Banda užvaněných strak,“ postěžoval si Egeanin. Bylo odpoledne a slunce, rudozlatá koule zpola ukrytá za mraky, vrhalo po cirkuse dlouhé stíny. Pro jednou nepršelo a přes zimu seděli pod zeleným vozem, kde bydleli, a hráli dámu na očích každému, kdo by šel kolem. A kolem chodilo hodně lidí, muži spěchali po své práci a děti využívaly poslední příležitosti honit blátem obruče a házet balonem, než budou muset jít spát. Ženy si držely sukně nahoře a cestou kolem vozu se pod něj pokaždé podívaly, a i když měly kapuce, Mat věděl, jak se tváří. S Matem Cauthonem už u cirkusu nepromluví jediná žena. Podrážděně zachrastil černými kameny, které držel v levé ruce. „Dostanou svý zlato, až dorazíme do Lugardu. Na ničem jiným by jim nemělo záležet. Neměly by strkat nos do mých věcí.“
„Těžko jim to můžeš dávat za vinu,“ protáhla Egeanin s pohledem upřeným na hrací desku. „My dva máme být milenci na útěku, ale ty trávíš víc času s… ní… než se mnou.“ Pořád měla potíže neříkat Tuon vznešená paní. „Chováš se jako muž na námluvách.“ Natáhla ruku s kamenem, ale zaváhala. „Přece si nemůžeš myslet, že pro tebe dokončí obřad, že ne? Tak velký hlupák být nemůžeš.“
„Jaký obřad? O čem to mluvíš?“
„Tu noc v Ebú Daru jsi ji třikrát prohlásil za svou manželku,“ vysvětlovala pomalu. „Ty jsi to vážně nevěděl? Žena řekne třikrát, že muž je její manžel, a on řekne třikrát, že je jeho manželka, a jsou svoji. Obvykle dojde i na nějaké požehnání, ale sňatek je dokonán, když to vyslovíš před svědky. Opravdu jsi to nevěděl?“
Mat se zasmál a pokrčil rameny, přičemž ucítil nůž, který nosil za krkem. Dobrý nůž muže vždycky uklidní. Jeho smích však zněl drsně. „Ona ale nic neřekla.“ Ten zatracený roubík jí do huby nacpal právě včas! „Takže ať jsem řekl cokoliv, nic to neznamená.“ Věděl však, co Egeanin řekne. Jako že je voda mokrá – věděl to. Řekli mu, s kým se ožení.
„U urozených je to trochu jiné. Občas se šlechtic z jednoho konce říše ožení se šlechtickou z druhého. Dohodnuté manželství. Císařská rodina se nikdy nespojuje s jinými. Někdy nechtějí čekat, až budou spolu, a tak žena uzná sňatek tam, kde právě je, a muž taky. Dokud to do roka a do dne oba vysloví před svědky, sňatek je legální. Tys to vážně nevěděl?“
Bylo to jasné jako facka, nicméně kameny mu vypadly z ruky na desku a rozsypaly se kolem. Ta zatracená holka to věděla. Možná to celé považovala za dobrodružství nebo za hru. Možná si myslela, že být unesená je stejná legrace jako cvičit koně nebo zatracené damane! Ale věděl, že je jenom pstruh, který čeká, až si ona nachystá háček.
Dva dny se držel od purpurového vozu dál. Utíkat nemělo smysl – už měl ten prokletý háček v puse a dal si ho tam sám – ale nemusel tu prokletou věc polknout. Akorát že věděl, že jde jen o to, kdy se ona rozhodne háček zaseknout.
Ačkoliv cirkus postupoval pomalu, nakonec dorazili k přívozu přes Eldar. Na jednom břehu stál Alkindar a na druhém Coramen, malá, hradbami obehnaná města s kamennými domky, jež měly na střechách tašky. Byla tu i kamenná mola. Slunce stoupalo po obloze a několik mráčků bylo bílých jako padlý sníh. Možná dnes nebude pršet. Přívoz byl důležitý, protože tady kotvily obchodní lodě a velké převozní čluny se ploužily od jednoho břehu k druhému s pomocí dlouhých opačin. Seanchané ho očividně také považovali za velice důležitý. U obou městeček stály jejich vojenské tábory a v nich vyrůstaly kamenné budovy. Zřejmě nehodlali hned tak odejít.
Mat se přepravil s prvními vozy i s Okem. Hnědý valach vypadal pro nezkušeného handlíře docela obyčejně. Hodil se k jezdci v hrubém vlněném kabátě a s čapkou staženou přes uši proti chladu. Ale ve skutečnosti neuvažoval o tom, že ujede do zalesněných kopců za Coramenem. Napadlo ho to, ale doopravdy o tom neuvažoval. Ona ho dostane, ať uteče nebo ne. A tak seděl na Okovi na kamenném přístavním molu a díval se, jak se cirkus pomalu plouží přes město. Na molu postávali Seanchané, oddíl svalnatých chlapů ve zbroji s modrými a zlatými pruhy, a velel jim mladý důstojník s tenkým modrým chocholem na podivné přílbě. Zdánlivě tu byli proto, aby dohlíželi na pořádek, ale důstojník prohlédl Lucův glejt na koně a Luca se ho zeptal, zda by urozený pán nevěděl o nějakém místě za hradbami, kde by mohl jeho cirkus vystoupit. Mat se málem rozbrečel. V ulicích za sebou viděl vojáky v pruhované zbroji, potulující se po krčmách. Z oblohy se na dlouhých žebrovaných křídlech snesl raken a přistál u tábora za řekou. Tři či čtyři hadovití tvorové už byli na zemi. V táborech musely být stovky vojáků. Možná tisíce. A Luca chtěl před nimi vystupovat.
Pak převozní člun narazil na provazové nárazníky na molu a byla spuštěna rampa, aby mohl purpurový vůz bez oken sjet na kamennou dlažbu. Setalle seděla na kozlíku a Selucia byla vedle ní a vykukovala zpod kapuce vybledlého červeného pláště. Na druhé straně, zabalená až po špičku nosu v tmavém plášti, seděla Tuon.
Mat nemohl dělat nic jiného než se zařadit vedle purpurového vozu a tvářit se, že život je krásný, když se může projíždět po široké ulici plné pouličních prodavačů. A seanchanských vojáků. Nepochodovali ve formaci a malované vozy si prohlíželi se zájmem. Mohl jen jet vedle vozu a čekat, až Tuon zakřičí. Dala mu slovo, ale zajatec řekne cokoliv, aby se dostal z okovů. Stačilo jenom, aby zvedla hlas a přivolala si na svou záchranu tisíc seanchanských vojáků. Kostky v Matově hlavě rachotily. Mohl pouze jet vedle vozu a čekat na oči Temného.
Tuon neřekla ani slovíčko. Zvědavě vyhlížela zpod kapuce, zvědavě a ostražitě, ale tvář nechávala schovanou, dokonce i ruce měla překryté pláštěm a tiskla se k Setalle jako dítě hledající ochranu své matky mezi cizími lidmi. Neřekla ani slovo, dokud neprojeli coramenskou bránou a nemířili k hřebeni za městem, kde už Luca shromažďoval vozy. Tehdy Mat pochopil, že není úniku. Háček určitě zasekne. Jenom hrála o čas.
Zajistil, aby té noci všechny Seanchanky zůstaly ve svých vozech a Aes Sedai také. Nikdo tu nezahlédl sul’dam ani damane, ale Aes Sedai se kupodivu nehádaly. A Tuon rovněž ne. Vyslovila žádost, až nad ní Setalle zvedla obočí. Vyjádřila to jako požadavek, připomněla mu slib, který dal, ale on poznal žádost, když přišla od ženy. Inu, muž musel věřit ženě, se kterou se jednou ožení. Řekl jí, že si to musí promyslet, jen aby si nezačala namlouvat, že od něj dostane všechno, co se jí zachce. Myslel na to celý den, kdy Luca připravoval svůj cirkus, přemýšlel o tom a potil se, zatímco se na účinkující přišla podívat i spousta Seanchanů. Přemýšlel o tom, zatímco vozy mířily do kopců, jedouce pomaleji než jindy, ale stejně věděl, jakou odpověď jí dá.
Třetí den po odjezdu od řeky dorazili k solnému městu Juradoru a on řekl Tuon, že to udělá. Ona se na něj usmála a v té chvíli se kostky v jeho hlavě zastavily. Na to nikdy nezapomene. Ona se usmála a pak se ty kostky zastavily. Člověk by zaplakal!
29
Něco bliká
„Tohle je šílenství,“ zahučel Domon, stojící s rukama zkříženýma na prsou, jako by chtěl zabránit vozu v jízdě. Možná i chtěl. Bradu měl bojovně vystrčenou, a i když měl vousy ostříhané, pořád je měl delší než vlasy, a zatínal a rozevíral pěsti. Domon byl rozložitý a nebyl zdaleka tak tlustý, jak vypadal na první pohled. Mat by se jeho pěsti moc rád vyhnul, pokud to půjde.