Uvázal si kolem krku černý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu, a volné konce zastrkal pod kabát. Pravděpodobnost, že v Juradoru bude někdo, kdo věděl o muži v Ebú Daru, jenž nosí černý šátek… Pravděpodobnost to byla malá, i kdyby nebral v úvahu své štěstí. Pochopitelně on byl t’averen, ale pokud by ho to mělo přivést před Suroth či hrstku sloužících z Tarasinského paláce, mohl by klidně zůstat v posteli s pokrývkou přes hlavu, a stejně by se to stalo. Potíž byla v tom, že když se ráno vzbudil, kostky v hlavě mu znovu začaly chřestit. A ještě teď se mu odrážely zevnitř od lebky.
„Slíbil jsem to,“ řekl. Bylo dobré mít na sobě zase slušné šaty. Kabát měl ze zeleného sukna, dobře střižený, a visel mu skoro ke kolenům. Manžety holínek měl ohrnuté. Nikde nebyla žádná výšivka – i když malá by se mu líbila – ale na rukávech měl krajku. A dobrou hedvábnou košili. Moc rád by měl zrcadlo. V takový den musel muž vypadat dobře. Sebral z postele svůj plášť a přehodil si jej přes ramena. Nic tak křiklavého, jako nosil Luca. Jeho plášť byl tmavošedý, skoro černý. Jen podšívka byla červená. A plášť se spínal stříbrnou sponou velkou jako jeho palec.
„Dala své slovo, Bayle,“ ozvala se Egeanin. „Dala slovo. A to nikdy neporuší.“ Mluvila bez sebemenších pochybností. Rozhodně jich měla méně než Mat. Ale muž musel občas zariskovat. I když byl v sázce jeho krk. A on také dal slib. A měl své štěstí.
„Pořád je to šílenství,“ vrčel Domon. Ale neochotně ustoupil ode dveří, když si Mat narazil na hlavu černý klobouk se širokou krempou. No, když mu Egeanin pokynula, že má ustoupit. Ale mračil se dál.
Egeanin vyšla za Matem z vozu, sama se mračila a pohrávala si s dlouhou černou parukou. Možná jí byla dosud nepříjemná nebo jí jinak padla, když už jí měsíc rostly vlasy. Rozhodně to ale ještě nestačilo, aby mohla kolem pobíhat bez ní. Ne, dokud nebudou aspoň sto mil od Ebú Daru. Možná to nebude bezpečné, dokud nepřekročí hory Damona v Murandy.
Bylo jasno, slunce právě vyšlo, i když za plátěnou stěnou cirkusu ještě nebylo vidět, a teplo bylo jen ve srovnání s vánicí. Nebylo to svěží ráno dvouříčské zimy, mráz pomalu pronikal pod kůži a u úst se tvořila pára. Cirkusáci pobíhali po táboře jako mravenci v rozkopnutém mraveništi a hlasitě se dotazovali, kdo viděl jejich žonglovací kruhy nebo kdo si půjčil červené spodky či posunul pódium. Působilo to jako začátek pouličních bouří, a přece v hlasech nezněla žádná opravdová zloba. Pokřikovali na sebe a mávali rukama pořád, ale bylo-li na obzoru vystoupení, na rány nikdy nedošlo, a každý účinkující bude na místě a připravený ve chvíli, kdy budou dovnitř vpuštěni první diváci. Na cestu se možná balili pomalu, jenže vystoupení znamenalo peníze, a kvůli nim byli ochotní se pohnout docela rychle.
„Opravdu si myslíš, že se s ní můžeš oženit,“ zamumlala Egeanin, kráčející po jeho boku a kopající do obnošené hnědé sukně. Na Egeanin nebylo nic roztomilého. Krok měla dlouhý a spávala neklidným spánkem. Šaty nešaty, jako by potřebovala k pasu meč. „Jinak se to vysvětlit nedá. Bayle má pravdu. Jsi šílený!“
Mat se zazubil. „Otázka je, chce si mě vzít? Občas se berou nejdivnější lidi.“ Když člověk ví, že bude viset, jediné, co může dělat, je usmát se na oprátku. A tak se usmíval a nechal ji tam stát a mračit se. Měl dojem, že si mumlá kletby, i když netušil proč. Ona se Přece nemusela vdát za posledního muže na světě, kterého by chtěla za manžela. To on si musel vzít šlechtičnu s nosem nahoru, když měl rád šenkýřky s pohotovými úsměvy a ochotnýma očima. Musel si vzít dědičku trůnu, a nešlo jen tak o nějaký trůn, ale o Křišťálový trůn, císařský trůn Seanchanu. Žena, jež mu zamotala hlavu a nechala ho rozjímat, jestli je ona jeho zajatkyní anebo obráceně. Když osud popadne člověka za hrdlo, tak zbývá jen úsměv.
Bujarým krokem pokračoval, až se dostal na dohled purpurového vozu, a tam klopýtl. Skupinka akrobatů, kteří si říkali bratři Chavanové, třebaže bylo nad slunce jasné, že pocházejí z různých zemí, nejen od různých matek, vyběhla ze zeleného vozu vedle. Muži křičeli a mávali rukama. Na purpurový vůz a na Mata se jen podívali, protože na něco víc byli příliš zabraní do své hádky a příliš rychle běželi. O purpurové kolo se opíral Gorderan, škrábal se na hlavě a mračil se na dvě ženy sedící na schůdcích vozu. Dvě ženy. Obě byly zahalené do tmavých plástů, tvář zakrytou, a přece se květovaný šátek visící vyšší ženě zpod kapuce nedal splést. Měl vědět, že Tuon u toho bude chtít svou komornou. Šlechtičny bez komorné nikdy nikam nechodily. Ať vsadí měďák nebo korunu, nakonec musel stejně zamíchat kostkami a hodil. Měly možnost ho zradit. Přesto by vsadil na to, že žena udělá dvakrát za sebou stejné rozhodnutí. Že to udělají dvě ženy. Který hlupák by si vsadil proti? Ale musel ty kostky hodit. Až na to, že se už kutálely.
Seluciin chladný pohled opětoval s úsměvem a mávl kloboukem před Tuon. A trochu mávl pláštěm, nic okatého. „Jsi připravená jít nakupovat?“ Skoro ji oslovil „má paní“, ale dokud nezačne používat jeho jméno…
„Já jsem připravená už hodinu, Tretko,“ protáhla Tuon chladně. Nedbale uchopila lem jeho pláště, a než ho nechala zase klesnout, prohlédla si červenou hedvábnou podšívku i kabát. „Krajky ti sluší. Možná ti nechám na šaty přišít krajky, než z tebe udělám číšonoše.“
Na okamžik ho úsměv přešel. Mohla by z něj udělat da’covale, i když se za něj provdá? Bude se muset zeptat Egeanin. Světlo, proč ženy vždycky všechno komplikují?
„Chceš, abych šel s vámi, můj pane?“ optal se Gorderan a na ženy se nepodíval. Palce měl zastrčené za pásem a nedíval se ani na Mata. „Třeba bych mohl něco vzít.“
Tuon neřekla ani ň. Jenom tam stála, dívala se na Mata a čekala. Oči měla chladné. No, Mat zaváhal jen chviličku, než muže poslal pryč. Možná to byla delší chvilka. Musel obrátit své štěstí. Věřit jejímu slovu. Důvěra je slovo smrti. Rychle tu myšlenku zahnal. Tohleto nebyla píseň a žádná stará vzpomínka ho nemohla vést. Kostky se mu v hlavě dál otáčely.
S lehkou úklonou jí nabídl rámě, což Tuon zkoumala, jako by ještě nikdy rámě neviděla, a našpulila plné rty. Pak si zvedla plášť a se Selucií za patami vyrazila, až musel popoběhnout, aby je dohonil. Ženy opravdu všechno komplikují.
Přes časnou hodinu hlídali vchod dva rozložití chlapi s palicemi a třetí se skleněným džbánem vybíral peníze a sypal je úzkou škvírou do železem obité truhly na zemi. Všichni tři vypadali příliš neohrabaně, aby dokázali ztopit měďák, aniž by u toho upadli, ale Luca nic neriskoval. Mezi provazy vedoucími k velkému modrému plátnu se jménem Lucova cirkusu už čekalo asi dvacet nebo třicet lidí a naneštěstí tam byla i Latelle, tvářila se přísně a na sobě měla šaty pošité karmínovými flitry a plášť pošitý modrými. Lucova žena cvičila medvědy. Mat si myslel, že medvědi dělají, co mají, ze strachu, aby je nekousla.
„Mám všechno v rukou,“ řekl jí. „Věř mi, není třeba se něčeho bát.“ Klidně mohl šetřit dechem.
Latelle si ho nevšímala a ustaraně se mračila na Tuon a Selucii. Ona a její manžel byli jediní dva u cirkusu, kdo věděli, co jsou doopravdy zač. Nebyl žádný důvod, proč by měl někomu z nich vykládat o ranní procházce. Lucu by z toho ranila mrtvice. Pohled, který Latelle nakonec upřela na Mata, nebyl ustaraný, jenom tvrdý. „Nezapomeň,“ pronesla tiše, „že jestli nás pošleš na šibenici, pošleš tam i sám sebe.“ Frkla a opět se jala studovat lidi, kteří se chtěli podívat dovnitř. Latelle uměla ještě lépe než Luca odhadnout, jak těžký je měšec, ještě než ho jeho majitel rozvázal. A navíc byla desetkrát tvrdší než její manžel. Kostky se kutálely dál. Ať už je roztočilo cokoliv, ještě nenastal osudový okamžik. Okamžik rozhodnutí.