„Pro mistra Lucu je to dobrá žena,“ zamumlala Tuon, když kousek poodešli.
Mat se po ní úkosem podíval a upravil si klobouk. V jejím tónu nezněl posměch. To Lucu tolik nenávidí? Nebo tím mínila, že taková žena bude ona? Nebo…? Světlo ho spal, mohl by se zbláznit tak, jak si to o něm myslel Domon, než by přišel na to, jak tahle žena uvažuje. To kvůli ní se mu kostky musely roztočit v hlavě. Co chce udělat?
Do města byl jen kousek cesty po udusané silnici mezi kopečky, jež tu byly bez stromů, avšak kolem silnice byli lidé, jako byly na kopcích větrné mlýny a solivary. Zírali přímo před sebe tak cílevědomě, až to vypadalo, že nic nevnímají. Mat se vyhnul kulatému muži, který do něj málem vrazil, a vzápětí musel uskočit před rychle se ženoucím bělovlasým dědkem. Čímž se dostal před kyprou dívku, jež by ho byla pošlapala, kdyby znovu neuskočil.
„Nacvičuješ tu tanec, Tretko?“ zeptala se Tuon a vzhlédla k němu. U úst se jí tvořila pára. „Není to příliš půvabné.“
Mat otevřel pusu, jen aby poukázal na to, jak je silnice přeplněná, a náhle si uvědomil, že za ní a Selucií nikoho nevidí. Lidé, kteří tam byli, náhle zmizeli a silnice byla prázdná až k zatáčce. Pomalu otočil hlavu. Mezi ním a cirkusem také nikdo nebyl, jenom lidé čekající v řadě, a těch tam nebylo o nic víc než prve. Za cirkusem se cesta stáčela do kopců k lesu a byla taktéž prázdná. Nikde ani živáčka. Mat si přitiskl prst na prsa a přes kabát ucítil svůj medailon. Jenom kousek stříbra na koženém řemínku. Přál si, aby byl studený jako led. Tuon zvedla obočí a ze Seluciina výrazu bylo jasné, že ho považuje za hňupa.
„Když zůstaneme stát tady, nemůžu ti koupit šaty,“ poznamenal. To byl cíl jejich výpravy, slib, že Tuon najde něco lepšího než šaty, které na ní právě visely a v nichž vypadala jako dítě v odložené košili. Přinejmenším si byl docela jistý, že jí to slíbil, a ona si byla jistá naprosto. Práce švadlen od cirkusu se jí líbila, ale ne látky, které měly k dispozici. Kostýmy účinkujících se blýskaly flitry a korálky a jasnými barvami, ale látka pod tím byla obvykle laciná. A majitelé oděv obvykle nosili, dokud se nerozpadl. Jurador však vydělával na soli a na ní se dalo hodně vydělat. V krámech ve městě budou mít vše, co si může žena přát.
Tentokrát Tuon nechala prsty na pokoji a se Selucií si vyměnily pohledy. Vyšší žena se zatrpkle zdviženým koutkem úst zavrtěla hlavou. Tuon taky zavrtěla hlavou. A potom si nazvedly pláště a vyrazily k železem obité městské bráně. Ženské! Mat je musel zase dohonit. Nakonec byly jeho zajatkyně. Byly. Všichni před sebe vrhali dlouhé stíny. Vrhali stíny ti lidé na silnici, než zmizeli? Nevzpomínal si ani, jestli se některému z nich tvořila u úst pára. Ale nezáleželo na tom. Byli pryč a on nehodlal přemýšlet o tom, odkud se vzali nebo kam se poděli. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že byl ťaveren. Hodlal na to zapomenout. Už zapomínal. Vedle rachotících kostek neměl v hlavě místo na nic jiného.
Stráže u brány zřejmě nebyly na cizince zvědavé, nebo aspoň ne na opěšalého muže a dvě ženy. Byli to tvrdí chlapi v bílých kyrysech a špičatých přílbách s něčím, co vypadalo jako koňský ohon. Zahalené ženy přelétli lhostejným pohledem a z nějakého důvodu podezíravě koukli po Matovi, než se zase opřeli o halapartny a tupě zírali na silnici. Nejspíš to byli místní muži, rozhodně nebyli Seanchané. Obchodníci se solí a místní urozená paní Aetheleine, která zřejmě říkala to, co jí kupci nakázali, složili přísahu návratu bez váhání a nabídli se, že zaplatí solnou daň, ještě než je o to požádali. Seanchané se bezpochyby dostanou i k tomu, že tu zřídí nějaký úřad, jen aby na všechno dohlédl, ale prozatím měli pro své vojáky lepší využití. Mat poslal Toma a Juilina, aby se ujistili, že v Juradoru nejsou žádní Seanchané, než s tímto výletem souhlasil. Hlupák by mohl zakopnout o vlastní štěstí, kdyby si nedal pozor.
Jurador byl vzkvétající, bohaté město s dlážděnými ulicemi, většinou širokými, a kamennými domy pokrytými červenými taškami. Domy a krčmy stály vedle stájí a hostinců mezi kovárnami, kde kladiva narážela do kovadliny, a vedle rachotily tkalcovské stavy a jinde bednáři zatloukali obruče na sudy pro přepravu soli. Pouliční prodavači vychvalovali své stuhy a špendlíky, masové pastičky a pečené ořechy z podnosů nebo svraštělé turíny a mrňavé švestky z kár. Na každé ulici lidé stáli na stráži nad zbožím vyloženým na úzkých stolech před krámky a vykřikovali seznam toho, co nabízejí.
Najít domy obchodníků se solí však bylo snadné, obvykle měly dvě poschodí, ne pouze jedno, a byly osmkrát větší než ostatní, se sloupořadími, nad ulicí s bílými železnými mřížovými zástěnami mezi sloupy. Většina domů měla v přízemí mříže také, i když ne vždycky natřené. Připomínalo to Ebú Dar, avšak nic víc kromě olivové pleti zdejších obyvatel. Tady se nevydouvala prsa v hlubokém výstřihu, ani se pod vykasanými sukněmi neobjevovaly barevné spodničky. Ženy nosily vyšívané šaty s vysokým límcem až pod bradu. Chudší si na výšivky příliš nepotrpěly, kdežto bohaté je měly téměř všude, pláště vyšívané od shora dolů, a průsvitné závoje před obličejem jim visely ze zlatých hřebenů nebo slonovinových hřebenů zastrkaných do tmavých pletenců. Muži měli kratší kabáty vyšívané téměř stejně hustě ve stejně jasných barvách, a ať bohatí, či chudí, všichni nosili za pasem nůž se zakřivenou čepelí. Ať chudí, či bohatí, hladili jílce, jako by čekali boj, čemuž v Ebú Daru bylo nejinak.
Palác urozené paní Aetheleine se zvenčí nijak nelišil od sídel obchodníků se solí, avšak stál na hlavním náměstí, velké rozloze leštěného kamene, uprostřed níž prýštila voda z kulaté mramorové fontány. Vodu si ale lidé nabírali z trubek v kamenných nádržkách ve všech čtyřech rozích náměstí. Z velké fontány byla cítit sůl. Byl to symbol Juradoru, voda byla pumpována ze stejného pramene, z něhož čerpaly solné studny v okolních kopcích. Mat viděl velkou část města dřív, než slunce vystoupilo do čtvrtiny své dráhy.
Pokaždé, když Tuon a Selucia zahlédly krám s vystaveným hedvábím, zastavily se a osahávaly štůčky, šeptaly si s hlavami u sebe a odháněly dotěrné prodavače. Ti dávali dobrý pozor, dokud si nevšimli, že s oběma ženami je Mat. Ženy v suknu, dost obnošeném a špatně padnoucím, nevypadaly na zákaznice kupující hedvábí. Mat, s pláštěm přehozeným přes rameno, aby byla vidět podšívka, ano. Kdykoli se však pokusil projevit zájem – ženy přece pořád říkají, že chtějí, aby muži projevili zájem! – kdykoliv se dostal dost blízko, aby slyšel, co říkají, zmlkly a podívaly se na něj ledovýma očima, až zase couvl. Pak se Selucia sklonila k Tuon a dál si špitaly a osahávaly hedvábí červené, modré, zelené, lesklé i vyšívané. Jurador byl hodně bohaté město. Naštěstí si s sebou vzal naditý měšec. Žádné zboží však zřejmě nebylo dost dobré. Tuon vždycky zavrtěla hlavou a obě vyrazily pryč, až je Mat musel dobíhat, než došly k dalšímu krámu. Kostky se mu v hlavě pořád točily.