Nebyli jediní od cirkusu, kdo se vydal do města. Zahlédl Aludru s tváří rámovanou copánky s vpletenými korálky, jak se prochází davem se šedovlasým mužem, jenž musel být podle výšivky na hedvábném kabátě, samá kytka a kolibřík, obchodník se solí. Co mohla chtít ohňostrůjkyně od obchodníka se solí? Ať už mu říkala cokoliv, muž se potěšené usmíval a přikyvoval.
Tuon zavrtěla hlavou a obě ženy se vydaly k dalšímu obchodu, nevšímajíce si kupcových hlubokých poklon. I když většina z nich byla určena Matovi. Ten hubený trouba si nejspíš myslel, že chce sám koupit nějaké hedvábí. Ne že by se mu pár nových hedvábných kabátců nehodil, ale kdo mohl myslet na kabáty, když čekal, až se ty zatracené kostky zastaví? Jenom s malou výšivkou na rukávech a plecích.
Kolem prošel Tom s bronzovým pláštěm kolem těla, hladil si bílé kníry a zíval, jako by byl celou noc vzhůru. Možná i byl. Kejklíř sice nezačal znovu pít, ale Lopin s Nerimem si na něj stěžovali, že zůstává dlouho vzhůru a spaluje lampový olej, aby mohl pořád dokola číst ten svůj dopis. Co mohlo být tak zajímavého na dopise od mrtvé ženy? Mrtvá žena. Světlo, ti lidé na silnici asi…! Ne, nebude na to myslet.
Tuon roztáhla jeden záhyb hedvábí a nechala ho spadnout, jak se obracela, aniž by sáhla na další. Selucia se na prodavačku podívala tak, že žena uraženě couvla. Mat se na ni usmál. Uražení prodavači mohli přivést městskou stráž a vyptávat se, a kdo mohl vědět, kam by to vedlo? Mat věděl, že většinu žen dokáže úsměvem uklidnit. Prodavačka zafrkala a začala uhlazovat hedvábí, jako by hladila dítě. Většinu žen, pomyslel si kysele.
O kus dál nechala žena v prostém plášti spadnout kapuci a Matovi se zadrhl dech v hrdle. Edesina si kapuci opět zvedla, ale nijak s tím nespěchala, a škoda už byla napáchaná. Každý, kdo věděl, nač se dívá, musel poznat bezvěkou tvář Aes Sedai. Nikdo na ulici se netvářil, že by si něčeho všiml, jenže Mat neviděl všechny. Nemyslí někdo na odměnu? V Juradoru možná zrovna žádný Seanchan nebyl, ale procházeli tudy.
Edesina zahnula za roh a za ní se vydaly dva zahalené stíny. Dva. Zůstala snad v táboře na dvě Aes Sedai jen jedna sul’dam? Nebo možná byly Joline či Teslyn někde poblíž a on je prostě přehlédl. Natáhl krk a pátral v davu po dalším plášti, ale všichni, jež viděl, na sobě měli nějakou výšivku.
Náhle mu to došlo, jako kdyby dostal ránu mezi oči. Na každém plášti byl aspoň kousek výšivky. Kde je zatracená Tuon a zatracená Selucia? Netočí se kostky v jeho hlavě rychleji?
Ztěžka dýchal. Zvedl se na špičky, ale ulice byla řekou vyšívaných plášťů, vyšívaných kabátů a šatů. Neznamenalo to, že se pokoušejí uprchnout. Tuon mu dala slovo. Nechala si ujít dokonalou příležitost ke zradě. Jenomže stačilo, aby některá z nich řekla tři slova, a každý, kdo by je uslyšel, by poznal seanchanský přízvuk.
A to by mohlo stačit, aby je začali honit. Před sebou měl Mat ještě dva krámy, kde mohli prodávat látky. Byly na opačných stranách ulice. A ani u jednoho nestály dvě ženy v tmavých pláštích. Mohly zahnout za roh. Mat se musel spolehnout na své štěstí. Když došlo na náhodnou hru, fungovalo jeho štěstí zvlášť dobře. Ty zatracené ženské to asi považovaly za zatracenou hru. Světlo ho spal, ať mu štěstí vydrží.
Zavřel oči, uprostřed ulice se otočil kolem dokola a udělal krok. A prudce narazil do někoho tvrdého, až oba zachrčeli. Na Mata se zle mračil rozložitý chlapík s malými ústy a špatnou výšivkou na ramenou hrubého kabátu, mračil se a hladil nůž za pasem. Matovi to bylo jedno. Stál přímo naproti jednomu krámku. Přitlačil si klobouk na hlavu a rozběhl se. Kostky se opravdu točily rychleji.
Stěny krámu od podlahy ke stropu lemovaly police přecpané štůčky látek a další byly naskládané na stolech mezi nimi. Prodavačka byla hubená žena s velkou bradavicí na bradě a její pomocnice štíhlá, hezká a rozzlobená. Mat dovnitř vrazil ve chvíli, kdy prodavačka říkala: „Naposled opakuju, jestli mi nepovíte, proč jste tady, pošlu Nelsu pro stráž.“ Tuon a Selucia, tváře dosud zakryté kapuci, pomalu procházely kolem stěny plné látek a zastavovaly se, aby si mohly sáhnout, aniž by prodavačce věnovaly pozornost.
„Jsou se mnou,“ zafuněl Mat. Vytáhl z kapsy měšec a hodil ho na nejbližší stůl. Hlasité zacinkání vyvolalo u prodavačky široký úsměv. „Dej jim, co budou chtít,“ nakázal jí Mat. A k Tuon přísně dodaclass="underline" „Jestli si něco koupíte, bude to tady. Pro dnešek už mám procházek dost.“
Kdyby mohl, byl by to vzal zpátky. Promluvit takhle se ženou znamenalo, že okamžitě vyletí jako Aludřina rachejtle. Ale Tuon k němu jenom vzhlédla. A plné rty zvedla v nepatrném úsměvu. Byl to tajný úsměv, určený pro ni, ne pro něj. Světlo ví, co znamenal. Mat nesnášel, když to ženy dělaly. Aspoň že se ty kostky nezastavily. To by mělo být dobré znamení, ne?
Tuon nepotřebovala mluvit, aby si mohla vybrat, prostě jenom ukazovala najeden štůček za druhým a malýma hnědýma rukama odměřovala, kolik jí má prodavačka ustřihnout. Prodavačka se stříhání ujala osobně, místo aby jím pověřila pomocnici, což bylo vzhledem k okolnostem jenom dobře. Tuon si vybrala několik odstínů červeného hedvábí, potom zelené a víc druhů modrého, než Mat vůbec tušil, že existuje. A chtěla i několik různě silných druhů plátna a sukno – nad ním se šeptem poradila se Selucií – ale hlavně jí šlo o hedvábí. Matovi se měšec vrátil mnohem prázdnější, než čekal.
Když byly všechny látky poskládané a zabalené a převázané v kusu hrubého plátna – a bez příplatku, děkuju mockrát – byla toho hromada jako pro formana. Mata nepřekvapilo, že se od něj čeká, že to odnese na zádech. Klobouk si musel vzít do ruky. Muž se oblékne do nejlepšího, co má, koupí ženě hedvábí, a ona si přesto najde způsob, jak ho přinutit pracovat! Možná ho chtěla donutit zaplatit za to, jak předtím promluvil.
Jak se tak plahočil městem za dvěma ženami, hlupáci na něj civěli s otevřenou pusou. Ty dvě se vznášely jako kočky, které vylízaly smetanu. I když byly zahalené až po špičku nosu, jejich záda mluvila jasně. Slunce ještě nedosáhlo poledne, nicméně řada lidí čekajících na to, až je vpustí do cirkusu, se táhla až skoro k městu. Většina na něj koukala a ukazovala, jako by byl pomalovaný šašek. Jeden z koňáků hlídajících peníze se na něj ušklíbl a otevřel pusu, ale Mat jeho pohled chladně opětoval a muž se raději začal znovu věnovat penězům, sypajícím se od lidí do skleněné nádoby a do truhly. Mat usoudil, že se mu při návratu do Lucova cirkusu ještě nikdy tolik neulevilo.
Než s oběma ženami udělal tři kroky, přiběhl k nim Juilin a pro jednou bez Thery i své červené čapky. Chytač zlodějů měl tvář jako vytesanou ze dřeva starého dubu. S očima upřenýma na lidi procházející kolem ztišil hlas. A mluvil naléhavě. „Hledám tě. Jedná se o Egeanin. Je… zraněná. Pojď honem.“
Jeho hlas mluvil jasně, avšak Mat si navíc uvědomil, že kostky v jeho hlavě přímo duní. Hodil ranec látek koňákům a rychle jim přikázal, ať ho hlídají stejně jako pokladnici, a ani nepočkal, aby se přesvědčil, jestli ho vzali vážně. Juilin se rozběhl a Mat se hnal za ním po široké hlavní uličce cirkusu, kde diváci halasně pokřikovali a civěli na čtyři polonahé bratry Chavany stojící jeden druhému na ramenou, na hadí ženy v průsvitných kalhotách a vestách pošitých flitry, sedící si na vlastních hlavách, a na provazochodkyni v těsných modrých spodkách, šplhající po dřevěném žebříku ke svému provazu. Kousek před provazem Juilin zahnul do užší uličky, kde na šňůrách mezi vozy viselo prádlo a účinkující tu posedáváli na stoličkách a schůdcích u vozů a čekali, až na ně přijde řada. Pobíhaly tu děti s míči a obručemi. Mat věděl, kam mají namířeno, ale chytač zlodějů běžel příliš rychle, aby ho mohl zastavit.