Harnan se ani nenamáhal sesednout. Podezíravě se zadíval na Tuon a Selucii a také na Luca s Latelle a naklonil se. Hrubě vytetovaný dravec na jeho tváři byl jasně vidět. „Cestou ven přejela jednoho koňáka. Vanin ji sleduje. Prý by večer mohla dorazit do Coramenu. Tam má namířeno. Jede rychleji než vozy, ale nemá sedlo. S trochou štěstí ji chytíme.“ Mluvil, jako by štěstí bylo daná věc. Muži z Bandy věřili ve štěstí Mata Cauthona víc než Mat Cauthon sám.
Zřejmě neměli na vybranou. Kostky se stále otáčely. Pořád tady byla naděje, že padnou v jeho prospěch. Malá naděje. Štěstí Mata Cauthona. „Ať tví lidi vyrazí na silnici, jak nejrychleji to půjde, Luco,“ řekl a došel k Okovi. „Tu plachtu a všechno, co nedokážeš rychle naložit, nechej tady. Hlavně jeď.“
„Copak ses zbláznil?“ vybuchl Luca. „Jestli se pokusím tyhle lidi vyhnat, dojde ke vzpouře! Oni chtějí zpět svoje peníze!“ Světlo, ten muž by myslel na peníze, i kdyby mu hlava ležela na popravčím špalku.
„Představ si, co se stane, jestli tě tu zítra najde tisícovka Seanchanů.“ Mat mluvil chladně. Jestli selže, Seanchané Lucův cirkus brzy dohoní, i když bude pohánět koně. Luca to věděl taky, protože se tvářil, jako by právě kousl do zkažené švestky. Mat si ho nevšímal. Kostky duněly, ale ještě se nezastavily. „Juiline, nechej Lucovi všechno zlato, vezmi jen větší měšec.“ Třeba se z toho Luca dokáže vyplatit, jakmile Seanchané poznají, že Dceru zatracených Devíti měsíců nemá u sebe. „Seber všechny a vyjeď, jak nejrychleji to půjde. Jakmile budeš mimo dohled z města, zajeď do lesa. Najdu tě.“
„Všechny?“ Juilin zakryl Theru svým tělem a ukázal hlavou na Tuon a Selucii. „Nechej ty dvě v Juradoru a Seanchané se třeba spokojí s tím, že je mají zpátky. Alespoň je to zpomalí. Pořád mluvíš o tom, že je dřív nebo později pustíš.“
Mat se podíval Tuon do očí. Velkých, tmavých očí v hladké, bezvýrazné tváři. Trochu si odhrnula kapuci, takže ji viděl dobře. Když ji tu nechá, nebude moci říci ta slova, a pokud to udělá, bude příliš daleko, aby na tom záleželo. A když ji tu nechá, nikdy nezjistí, proč se tak záhadně usmívá ani co za tou záhadou leží. Světlo, byl přece hlupák! Oko udělal několik netrpělivých kroků.
„Všechny,“ řekl. Nekývla Tuon, jakoby pro sebe? Proč by to dělal? „Jedeme,“ oznámil Harnanovi.
Davem museli vést koně krokem, ale jakmile se dostali na silnici, Mat pobídl Oka do cvalu, až za ním plášť vlál, a hlavu držel skloněnou, aby mu nespadl klobouk. Takové tempo nemohli koně vydržet dlouho. Silnice se stáčela mezi kopci a vedla přes hřebeny. Brodili se mělkými potoky a dusali přes dřevěné mosty, kde byla voda hlubší. Na svazích se opět objevily stromy, zelené borovice a kaliny mezi holými větvemi ostatních. Na kopcích byly statky, nízké kamenné domy se střechami z tašek a vyšší stodoly a občas nějaká víska zvíci deseti domů.
Několik mil od cirkusu Mat zahlédl na cestě tlustého jezdce sedícího v sedle jako pytel sádla. Kůň byl dlouhonohý sedák a běžel pravidelným klusem. Bylo jasné, že zloděj koní si vybere dobré zvíře. Když je Vanin zaslechl, ohlédl se, ale zpomalil jen do kroku. To bylo zlé.
Když Mat zastavil Oka vedle šedáka, Vanin si odplivl. „Nejspíš najdeme jejího koně uštvanýho k smrti, takže ji potom budu moct vystopovat, až půjde pěšky,“ zamumlal. „I když neměla sedlo, jela rychleji, než jsem čekal. Jestli si pospíšíme, možná ji doženeme do západu slunce. Pokud její kůň nezchromne nebo nezdechne, tak se tou dobou dostane do Coramenu.“
Mat se podíval na slunce, které stálo v nadhlavníku. Za půl dne to byl velký kus cesty. Kdyby se obrátil, mohl by do západu slunce být hodný kus cesty od Juradoru ve společnosti Thoma, Juilina a ostatních. S Tuon. A Seanchané by věděli, že honí Mata Cauthona. Muž, který unesl Dceru Devíti měsíců, nemohl mít dost štěstí, aby z něj udělali jen da’covale. A někdy zítra nebo pozítří by narazili Lucu na kůl. Lucu a Latelle, Petru, Clarine a všechny ostatní. Bylo by to hotové houští kůlů. Kostky se mu kutálely v hlavě dál.
„Zvládneme to,“ zavrčel. Neměl jinou možnost.
Vanin si odplivl.
Urazit na koni takovou dálku rychle se dalo jediným způsobem, pokud chtěl mít člověk nakonec živého koně. Půl míle zvířata vedli, půl míle klusali. Pak cval a trysk a zpátky do kroku. Slunce začalo klesat a kostky se otáčely. Cesta vedla kolem řídce zalesněných kopců a přes hřebeny. V potocích, jež se daly překonat třemi kroky, si koně ani nesmočili kopyta a potoky širší byly překlenuty mosty dřevěnými a občas i kamennými. Slunce klesalo stále níž a kostky se kutálely stále rychleji. Už byl téměř zpět u Elbar a po Renně nebylo ani vidu, ani slechu, až na škrábance v udusané hlíně silnice, na něž Vanin ukazoval, jako by to byly milníky.
„Už se blížíme,“ zahuhlal, ale neznělo to šťastně.
Pak zahnuli za kopec a před nimi se objevil další nízký most. Za ním se silnice stáčela k severu do dalšího horského sedla. Slunce sedělo na hřebeni a svítilo jim do očí. Coramen ležel na druhé straně toho hřebene. Mat si stáhl klobouk do čela a pátral na cestě po ženě, po komkoliv, ať na koni, či opěšalém, a nálada mu poklesla.
Vanin zaklel a ukázal.
Do kopce na druhém břehu řeky se ploužil zpěněný ryzák a žena na jeho hřbetě ho hystericky pobízela do kroku. Renna příliš toužila dostat se k Seanchanům, aby se držela cesty. Byla od nich snad dvě stě kroků, a mohly to být míle. Její kůň byl na pokraji zhroucení, ale stále by se mohla dostat na druhou stranu kopce a na dohled stráží, než by ji dohonili. Stačilo, aby se dostala na kopec, asi dvacet kroků.
„Můj pane?“ ozval se Harnan. Luk měl natažený. Gorderan měl kuši opřenou o rameno a také mířil.
Mat cítil, jak se v něm cosi zachvělo a zemřelo. Nevěděl co. Něco. Kostky duněly. „Střílejte,“ přikázal.
Chtěl zavřít oči. Kuše zadrnčela. Šipka proletěla vzduchem jako černá šmouha. Renna přepadla koni na krk, když ji střela zasáhla. Téměř se jí podařilo se narovnat, když ji trefil Harnanův šíp.
Pomalu spadla z koně a klouzala ze svahu, točila se a odrážela od stromů, padala stále rychleji, až dopadla do řeky. Chvíli plavala ve vodě u břehu, pak ji zachytil proud a odnesl ji pryč. Její sukně se vzdouvaly nad hladinou. Pomalu plula k Elbar. Nakonec se možná dostane do moře. Takže tři. Skoro mu nezáleželo na tom, že se kostky zastavily. Byly tři. Už nikdy víc, říkal si, zatímco Renna mizela z dohledu za ohybem řeky. I kdybych měl zemřít, už nikdy víc.
Zpátky jeli pomalu. Nemělo smysl spěchat a Mat byl k smrti utahaný. Ale zastavili se, jen aby dali napít a odpočinout koním. Nikomu nebylo do řeči.
K Juradoru se přiblížili až nad ránem. Město bylo temné, brána zavřená. Měsíc byl schovaný za mraky. Plátěné stěny Lucova cirkusu byly kupodivu stále na místě kousek za městem. Dva svalnatí chlapi byli zabalení v pokrývkách a chrápali pod velkým praporem, jak hlídali vchod. I od silnice bylo jasné, že uvnitř jsou vozy a stany.
„Aspoň můžu Lucovi říct, že nakonec nemusí utíkat,“ pronesl Mat unaveně a zamířil s Okem ke vchodu. „Možná nás nechá trochu se vyspat.“ Za všechno zlato, jež mu nechal, by jim měl Luca dát vlastní vůz, ale jak ho tak Mat znal, doufal jen v čistý slamník někde v závětří. Zítra vyjede najít Toma a ostatní. A Tuon. Zítra, až si odpočine.
Větší šok ho čekal v Lucově voze. Uvnitř bylo opravdu hodně místa, přinejmenším na vůz. Uprostřed stál úzký stolek a kolem něj se dalo pohodlně projít. Stolek, skříně a police byly vyleštěné, až se blýskaly. V pozlaceném křesle seděla Tuon – Luca musel mít křeslo, a dokonce pozlacené, když si všichni ostatní museli vystačit se stoličkami! – a za ní stála Selucia. Zářící Luca se díval, jak Latelle nabízí Tuon talíř s pastičkami, které si tmavá žena prohlížela, jako kdyby opravdu hodlala sníst něco z toho, co Lucova žena uvařila.