„Několika jsem si všimla, matko,“ odpověděla Nisao škrobeně. Vzdorně zvedla bradu, avšak po chvíli záře kolem ní pohasla. Přitáhla si plášť k tělu, jako by jí náhle začalo být zima. „Pochybuji, že by to Kairen prospělo. Její smrt přišla příliš náhle. Člověk se ale cítí… bezpečněji.“
Když malá žena odešla, Egwain zamíchala kaši. Žádné další černé tečky, chuť k jídlu ji ale přešla. Nakonec vstala, hodila si přes ramena sedmipruhou štolu a přehodila si přes ně plášť. Právě dnes nehodlala sedět v šeru. Dnes, ze všech dní, musela dělat přesně to, co obvykle.
Venku ve vyjetých zamrzlých kolejích v uličkách mezi stany rachotily vozy s vysokými koly, naložené velkými sudy s vodou, otepmi naštípaného dříví a pytli dřevěného uhlí, a vozkové byli až po uši zabalení v pláštích proti chladu. Rodiny novicek jako obvykle spěchaly po dřevěných chodnících a obvykle se jim podařilo udělat pukrle před procházející Aes Sedai, aniž by zpomalily. Nedostatek úcty k sestře jim mohl vynést bití, ale stejně tak liknavost, a učitelky byly běžně méně tolerantní než Aes Sedai procházející kolem, neboť ty aspoň mohly omluvit novicku, která utíká okolo.
Bíle oděné ženy stále uskakovaly z cesty při pohledu na štolu na Egwaininých ramenou, jenže ona se odmítala nechat znechutit víc, než už byla, novickami klanějícími se jí na ulici, klouzajícími na zledovatělou zemi a občas padajícími dřív, než je jejich sestřenky dokázaly zachytit. „Sestřenky“ si začaly říkat členky stejné rodinky, což je nějak více stmelilo, jako by byly opravdu příbuzné, a to hodně blízké. Co jí však náladu pokazilo, bylo těch pár Aes Sedai, které zahlédla, jak plují po chodnících mezi vlnami úklon. Mezi svým stanem a amyrlininou pracovnou jich Egwain potkala jen asi deset, ale tři ze čtyř byly kromě plášťů obalené jedinou silou. Nejčastěji chodily ve dvojicích a za nimi se táhli všichni strážci, které měly. A i když nebyly obalené saidarem, vypadaly ostražitě, neustále otáčely hlavy a prohlížely si každého v dohledu.
Připomnělo jí to epidemii skvrnité horečky v Emondově Roli, kdy všichni chodili s kapesníky namočenými v kořalce, přitisknutými na obličej – Doral Barranová, tehdejší vědma, tvrdila, že to pomůže nákaze zabránit – a dívali se po sobě, jako by chtěli zjistit, kdo další je na řadě, u koho se objeví skvrny a praští sebou na zem. Jedenáct lidí zemřelo, než se epidemie přehnala, ale trvalo měsíc od posledního případu, než byli lidé ochotni kapesníky odložit. Egwain si dlouhou dobu spojovala pach kořalky se strachem. Teď ji skoro cítila. V jejich středu zavraždil dvě sestry muž, který dokáže usměrňovat, nemluvě o tom, že zřejmě dokázal přijít a odejít, jak se mu zlíbilo. Strach se mezi Aes Sedai šířil rychleji než jakákoliv choroba.
Stan, který používala jako pracovnu, už byl vyhřátý, když tam dorazila, a z ohřívadla vystupovala vůně růží. Kandelábry se zrcadly i stolní lampy byly zapálené. Všichni znali její denní zvyklosti. Pověsila plášť na věšák v rohu, posadila se za psací stůl a automaticky zachytila vachrlaté křesílko, aby se pod ní hned nesložilo. Stačilo jen dělat to, co obvykle. Zítra bude moci vyhlásit, co udělala.
První návštěvnice ji překvapila, byla to poslední žena, kterou ve svém stanu čekala. Theodrin byla pružná hnědá s tvářemi jako jablíčka, měděnou domanskou pletí a umíněným výrazem. Kdysi se stále usmívala. Teď se postavila na odřený koberec tak blízko, až se jí třásně na šátku otíraly o stůl. Předvedla formální pukrle, a Egwain natáhla ruku, aby jí mohla políbit prsten s Velikým hadem. Na formálnost bylo třeba odpovědět formálností.
„Romanda chce vědět, jestli se s tebou může dnes sejít, matko,“ prohlásila štíhlá hnědá. Mluvila mírně, avšak z jejího hlasu čišela umíněnost.
„Vyřiď jí, že může přijít, kdy bude chtít, dcero,“ odpověděla Egwain opatrně. Theodrin předvedla další pukrle, aniž by změnila výraz.
Když hnědá odcházela, protáhla se kolem ní do stanu jedna přijatá novicka a shrnula si pruhovanou bílou kapuci. Emara byla hubená a malá jako Nisao. Vypadala, jako by ji mohl odnést silnější vítr, ale na svěřené mladší novicky byla tvrdá, tvrdší než mnohá sestra. Ona ale byla tvrdá i na sebe, a život mladší novicky měl být tvrdý. Emara zakoulela šedýma očima na třásně na Theodrinině šátku a opovržlivě se ušklíbla, než si před Egwain uhladila sněhobílé, pruhované sukně. Theodrin na lících vyskočily barevné skvrny.
Egwain praštila rukou do stolu, až kalamář a nádobka s pískem nadskočily. „Zapomněla jsi, jak se slušně chovat k Aes Sedai, dítě?“ vyjela ostře.
Emara rázem zbledla jako stěna – amyrlin nakonec měla špatnou pověst – a honem před Theodrin udělala ještě hlubší pukrle. Ta krátce přikývla a vyrazila ze stanu o hodně rychleji, než jak přicházela.
To, co Emara se silným illiánským přízvukem vybreptala, který šel Egwain přišerně na nervy, byla žádost Lelaine o setkání s amyrlin. Romanda a Lelaine byly kdysi mnohem méně formální, objevovaly se bez ohlášení a kdy se jim zachtělo, ale vyhlášení války Elaidě hodně věcí změnilo. Ne všechno, ale dost na to, aby se to dalo snést. Egwain Lelaine odpověděla stejně jako předtím Romandě, i když víc stroze, a Emara málem upadla, jak dělala pukrle, a málem ze stanu vyběhla tryskem. Další hřebíček upevňující pověst o Egwain z al’Vereů, amyrlin, vedle níž vypadala Sereille Bagand jako polštář nacpaný prachovým peřím.
Jakmile byla přijatá pryč, Egwain zvedla ruku a zamračila se na to, co v ní držela. Složený čtvereček papíru, který jí Theodrin podstrčila, když jí líbala prsten. Písmo pokrývající malou stránku, bylo rozmáchlé a zároveň přesné, ale na kraji byla kaňka. Theodrin byla velmi pečlivá. Možná se snažila vyhovět obecnému názoru na hnědé.
Romanda poslala cestováním dvě sestry do Cairhienu a vyšetřuje nějaký příběh, kvůli němuž jsou žluté sestry celé pryč. Nevím, o co jde, matko, ale zjistím to. Zaslechla jsem jednu z nich, jak mluví o Nyneivě, ale ne jako kdyby byla v Cairhienu, šlo o nějaký drb s ní spojený.
Ta hloupá ženská dokonce připojila své jméno!
„Co je to, matko?“
Egwain překvapeně nadskočila a jenom tak tak zachytila padající křesílko. Zamračila se na Siuan, která stála ve stanu s šátkem s modrými třásněmi na loktech a koženým pouzdrem na papíry přitisknutým na prsa. Modrooká žena nad Egwain překvapením zvedla obočí.
„Na,“ zavrčela Egwain podrážděně a papír jí přistrčila. Nebyla vhodná chvíle na to, aby nadskakovala! „Víš o Kairen?“ Pochopitelně o ní musela vědět, přesto Egwain dodala: „Už jsi zařídila nezbytné změny?“ Nezbytné změny. Světlo, mluví stejně nabubřele jako Romanda. Je nervózní. Až teď ji napadlo popadnout saidar a splést tkanivo proti odposlouchávání. Teprve když byla ochrana na místě, napadlo ji, že dnešek musí být nejlepší čas, kdy by mělo někoho napadnout, že má se Siuan nějaké soukromé jednání.
Siuan nebyla nervózní. Ta přežila pořádné bouře. A dalo by se říci, že přežila i utopení. Dnešek pro ni byl jen trochu větrný. „Není třeba, dokud to s těmi čluny nebudeme vědět jistě, matko,“ odpověděla klidně, položila složku papírů na stůl a úhledně je rozložila mezi kalamář a nádobku s pískem. „Čím míň času bude Bode mít na to, aby si to promyslela, tím míň času bude mít na panikaření.“ Klidná jako tůň. Ani vražda dvou sester ji nedokázala rozrušit. Nebo to, že na místo jedné z nich musí poslat novicku cvičící se teprve pár měsíců.