„Smím odejít, matko?“ ozvala se Siuan náhle a mluvila trochu zahanbeným tónem, jako někdo, kdo si náhle musí odskočit.
„Ano, ano,“ propustila ji Egwain netrpělivě a skoro nepočkala, až zmizí ze stanu, a už pokračovala. „Vyřiď urozenému pánu Bryneovi, že Aes Sedai si chodí, kdy se jim zachce a kam.“ Prudce zavřela pusu, než ho mohla oslovit jménem, ale díky tomu vypadala ještě přísněji. Doufala.
„Povím mu to, matko,“ odpověděl a znovu se uklonil. „Sloužím srdcem i duší.“
Maigan se při jeho odchodu pousmála. Vojáky nesnášela – strážci byli podle jejího názoru dobří a nezbytní, vojáci dělali zmatky, které museli jiní napravovat – ale byla ráda, když viděla cokoliv, co zřejmě zaráželo klíny mezi Egwain a Garetha Brynea. Nebo bylo lepší říci, že to ráda viděla Lelaine. V tom byla Lelaininou ženou až do morku kostí. Myrelle se tvářila jen zmateně. Věděla, že Egwain s urozeným pánem Garethem vychází velmi dobře.
Egwain si nalila šálek čaje. A vzala si trochu Maiganina medu. Ruce měla klidné. Čluny byly na místě. Za pár hodin sebere Leana Bode a odjede s ní kus od tábora, než jí vysvětlí, co má dělat. Larine musí přijmout trest, jaký si zaslouží, stejně jako Bode musí udělat, co je třeba. Egwain byla mladší než Bode, když byla poslána na lov černých sester. Shienarci sloužili ve válce proti Stínu v Morně, srdcem i duší. Aes Sedai a ty, z nichž se měly stát Aes Sedai, sloužily Věži. Byla to silnější zbraň proti Stínu než nejlepší meč a v neopatrné ruce o nic méně ostrá.
Když dorazila Romanda a Theodrin jí rozhrnula chlopně, šedovlasá žlutá předvedla velmi odměřené pukrle, ani menší, ani větší, než jaké bylo vyžadováno od přísedící k amyrlin. Nebyly teď ve sněmovně. Byla-li tam amyrlin pouze první mezi sobě rovnými, ve vlastní pracovně nebyla pro Romandu o nic víc. Ale prsten Egwain nepolíbila. Hranice existovaly. Prohlédla si Myrelle a Maigan, jako by uvažovala, zda je má požádat, aby šly pryč. Nebo je poslat pryč. Tohle byla ožehavá záležitost. Přísedící očekávaly poslušnost, ale ani jedna z nich nepatřila k jejímu adžah. A navíc byly v amyrlinině pracovně.
Nakonec neudělala nic, jenom dovolila Theodrin, aby si od ní vzala plášť s květinovými bordurami a nalila jí hrnek čaje. Theodrin nebylo zapotřebí říkat, aby to udělala, a pak se vrátila do rohu, kde kroutila šátkem a tvářila se mrzutě, když se Romanda posadila na prázdnou stoličku. Přes nerovné nohy se Romandě podařilo tvářit, jako by seděla ve věžové sněmovně, nebo možná na trůně, jak si tak upravovala šátek se žlutými třásněmi, jejž nosila pod pláštěm.
„Rozhovory šly špatně,“ oznámila svým vysokým, zvučným hlasem. I tak to od ní znělo jako prohlášení. „Varilin si rozčilením hryže rty. Magla je taky rozčilená, dokonce i Saroiya. Když začne Saroiya skřípat zuby, většina sester by už křičela.“ S výjimkou Janyi se vyjednávání účastnily všechny sestry, které byly před rozdělením Věže přísedícími. Nakonec mluvily se ženami, jež tenkrát byly ve sněmovně také. Beonin musela málem běhat s posílkami.
Romanda si přiložila šálek ke rtům a pak ho držela nad talířkem, aniž by řekla slovo. Theodrin vyrazila a donesla šálek k podnosu, kde do něj přidala med, než ho podala zpátky přísedící, a vrátila se do rohu. Romanda čaj znovu ochutnala a kývla. Theodrin zrudla.
„Hovory budou pokračovat dál,“ prohlásila Egwain opatrně. Romanda byla proti každému vyjednávání, ať bylo pochybné nebo ne. A věděla, co se má stát dnes v noci. Nesdělit sněmovně, co přijde, Egwain připadalo jako zbytečný políček.
Romanda přikývla. „Už nám ukázaly jedno. Elaida nedovolí přísedícím, které za ni mluví, aby byť o píď ustoupily. Je zahrabaná ve Věži jako krysa ve zdi. Jediný způsob, jak ji dostat ven, je poslat za ní fretky.“ Myrelle se zakuckala a Maigan se na ni překvapeně podívala. Romanda se pořád dívala na Egwain.
„Elaida bude odstraněna, tak nebo tak,“ opáčila Egwain chladně a postavila šálek na talířek. Ruka se jí netřásla. Co ta ženská zjistila? A jak?
Romanda se zaškaredila do čaje, jako by v něm pořád nebylo dost medu. Nebo byla zklamaná, že Egwain neřekla víc. Poposedla si, jako by měla v ruce meč a připravovala se k dalšímu útoku. „To, co jsi říkala o rodince, matko. Že jich je přes tisíc a nejenom pár desítek. Že některým je pět, šest set let.“ Kroutila nad takovou hloupostí hlavou. „Jak by to všechno mohlo Věži uniknout?“ Vyzývala k boji, nekladla otázku.
„Teprve nedávno jsme zjistily, kolik divoženek se nachází mezi Mořským národem,“ odpověděla Egwain mírně. „A pořád nevíme jistě, kolik jich je doopravdy.“ Romanda se šklebila. Právě žluté potvrdily, že jen v samotném Illianu jsou stovky divoženek Mořského národa. První bod pro Egwain.
Romanda však ještě neskončila. A nebyla to pro ni ani tvrdá rána. „Budeme je muset pochytat, hned jak to tady vyřídíme,“ prohlásila zachmuřeně. „Nechat jich pár desítek v Ebú Daru a Tar Valonu, aby nám pomohly vystopovat uprchlice, byla jedna věc. Ale nemůžeme dovolit, aby několik tisíc divoženek bylo… organizováno.“ Mluvila ještě opovržlivěji, víc než co jiného jí vadila představa, že se divoženky organizují. Myrelle a Maigan je pozorně poslouchaly. Maigan se předkláněla. Ani jedna nevěděla víc, než co Egwain vykládala, a všechny předpokládaly, že to pochází od Siuaniných špehů.
„Jejich hodně přes tisíc,“ opravila ji Egwain, „a ani jedna není divoženka. Všechny byly vyhozeny z Věže, až na pár uprchlic, které unikly.“ Nezvýšila hlas, ale mluvila rázně a dívala se Romandě do očí. „V každém případě, jak je podle tebe máme pochytat? Jsou ve všech zemích a dělají všechno možné. Ebú Dar byl jediné místo, kde se kdy scházely jinak než náhodou, a odtamtud po příchodu Seanchanů uprchly. Od trollockých válek rodinka Věži sdělovala jenom to, co chtěla, aby Věž věděla. Dva tisíce let se schovávala Věži přímo pod nosem. Jejich počty rostly, zatímco počet žen ve Věži klesal. Jak je asi máme najít mezi všemi divoženkami, které Věž vždycky ignorovala, neboť byly ‚moc staré’, než aby se z nich mohly stát novicky? Rodinka nám nijak nepřekáží, Romando. Používají jedinou sílu skoro tak často jako Aes Sedai, ale vykazují stopy stárnutí jako každý jiný, i když stárnou pomaleji. Jestli budou chtít zůstat schované, nikdy je nenajdeme.“ A to byly další body pro Egwain, aniž by jediný ztratila. Romandě se na čele leskl pot, jisté znamení, jak je rozčilená. Myrelle dávala dobrý pozor, jenže Maigan málem padala ze stoličky, jakkoliv vyrovnaně se tvářila.
Romanda si olízla rty. „Jestli usměrňují, musí vypadat jako my. Jestli stárnou, tak nemůžou usměrňovat často. A není možné, aby žily pět nebo šest set let!“ Už žádné přetvářky.
„Mezi Aes Sedai a rodinkou je jediný skutečný rozdíl,“ řekla Egwain tiše. Přesto to znělo hlasitě. I Romanda zadržovala dech. „Odešly z Bílé věže dřív, než mohly přísahat na hůl přísah.“ Tady to konečně bylo vysloveno nahlas.
Romanda sebou trhla, jako kdyby utržila smrtelnou ránu. „Ty jsi ještě přísahy nesložila,“ zachraptěla. „Hodláš se jich zřeknout? Požádat sestry, aby se jich zřekly?“ Myrelle či Maigan zalapala po dechu. Nebo to možná byly obě.
„Ne!“ vyhrkla Egwain ostře. „Tři přísahy dělají Aes Sedai a já složím přísahy, jakmile dostaneme hůl přísah do rukou!“ Zhluboka se nadechla a zmírnila tón. Ale předklonila se, snažila se do hovoru zatáhnout i druhou ženu. Přesvědčit ji. Málem natáhla ruku. „Jak to je, sestry odcházejí a poslední léta tráví v klidu, Romando. Nebylo by lepší, kdyby to nebyla poslední léta? Kdyby sestry odešly k rodince, mohly by rodinku připoutat k Věži. Další lovení by nebylo nutné.“ Zašla tak daleko, že už mohla udělat i poslední krok. „Hůl přísah umí rozvazovat stejně jako vázat.“