Egwain se chvíli snažila jen klidně dýchat. Procvičila řeku mezi břehy. Lelaine neřekla, že Egwain z al’Vereů je chyba, která by měla být napravena, ale skoro.
V poledne Chesa Egwain přinesla další dřevěný podnos a na něm teplý, křupavý chleba jen s jednou nebo dvěma podezřele vypadajícími tmavými tečkami a čočku s kousky turínu a tvrdé mrkve a kousíčky něčeho, co mohlo být skopové. Egwain do sebe dostala jen jednu lžíci. Starosti jí nedělala Lelaine. Už jí vyhrožovala i dřív, i když ne od chvíle, kdy dala jasně najevo, že je amyrlin a ne loutka. Místo jídla však zírala na Tianinu zprávu na stole. Nicola by možná nezískala šátek i přes svůj potenciál, ale Věž měla dlouhé zkušenosti s umíněnými, nevychovanými ženskými, které dokázala proměnit v sebevědomé Aes Sedai. Larine čekala zářná budoucnost, ale musela se naučit řídit pravidly, než začne zjišťovat, která lze porušit a kdy. Bílá věž uměla naučit obému, ale všechno hezky popořádku. Bode bude mít skvělou budoucnost. Měla skoro stejně velký potenciál jako Egwain. Ale ať byla žena Aes Sedai, přijatá nebo mladší novicka, Věž od ní žádala to, co bylo zapotřebí pro Věž. Aes Sedai, přijatá, mladší novicka nebo amyrlin.
Když se Chesa po chvíli vrátila a uviděla jídlo téměř nedotčené, dala mnohomluvně najevo své zklamání, zvlášť proto, že našla téměř nedotčenou i snídani. Egwain napadlo, že se vymluví na bolení břicha, jenže to zavrhla. Když jí Chesin čaj vyléčil bolest hlavy – aspoň na několik dní, než se vrátila ještě silnější a každou noc – ukázalo se, že tlustá komorná má celou sbírku bylinek na každou nemoc, pořízenou od každého formana s hbitým jazykem, a každý odvar chutná odporněji než ten předchozí. A vždycky vypadala zklamaná, když Egwain ty hrozné čaje nevypila, že je nakonec do sebe nalila jenom proto, aby si Chesa nedělala starosti. Občas to kupodivu zabralo, ale Egwain to rozhodně nechtěla mít už nikdy v puse. Poslala Chesu s podnosem pryč a slíbila, že se nají později. Chesa jí nepochybně přinese večeři dost velkou na to, aby se s ní dala vykrmit husa.
Při tom pomyšlení se usmála – Chesa nad ní bude stát a lomit rukama, dokud nepozře poslední sousto – ale pohled jí znovu padl na Tianinu zprávu. Nicola, Larine a Bode. Bílá věž byla přísná. Pokud nebyla ve válce díky konsenzu se sněmovnou, nesměla amyrlin… Ale Věž byla ve válce.
Egwain nevěděla, jak dlouho tam seděla a zírala na ten kousek papíru s jediným jménem, ale když se vrátila Siuan, už byla rozhodnutá. Věž byla přísná a nikdy nikoho neprotěžovala. „Už Leana s Bode odjely?“ zeptala se Siuan. „Už před dvěma hodinami, matko. Leana má doručit Bode a pak odplout po řece.“
Egwain kývla. „Prosím, nech mi osedlat Daišara…“ Ne. Někteří lidé už amyrlinina koně poznali. Bylo jich příliš mnoho. Na dohadování a vysvětlování nebyl čas. Nebyl čas prosadit svou autoritu. „Osedlej Belu a počkej na mě na rohu dvě ulice na sever.“ Skoro všichni znali i Belu. Každý znal Siuanina koně.
„Co chceš dělat, matko?“ vyptávala se Siuan ustaraně. „Chci se projet. A Siuan, nikomu o tom neříkej.“ Podívala se jí do očí a vydržela. Siuan bývala amyrlin a dokázala pohledem umlčet i kámen. Teď byla amyrlin Egwain. „Nikomu, Siuan. Tak běž. Honem.“ Čelo stále svraštělé, Siuan odběhla.
Jakmile byla Egwain opět sama, sundala si z krku štolu, pečlivě ji poskládala a strčila si ji za pás. Plášť měla z dobrého sukna, ale docela prostý. Bez štoly na krku mohla být kýmkoliv.
Ulička před její pracovnou byla pochopitelně prázdná, jenomže jakmile překročila zamrzlou ulici, musela se proplétat obvyklou bílou řekou novicek s několika pruhy přijatých a občas i Aes Sedai. Mladší novicky se jí klaněly, aniž by zpomalily, a přijaté dělaly pukrlata, jakmile si všimly, že její sukně pod pláštěm není bílá s pruhy, a Aes Sedai kolem pluly s tvářemi skrytými v kapucích. Pokud si někdo všiml, že za ní nejde strážce, no, hodně sester nemělo žádného. A ne všechny obklopovala záře saidaru. Jenom většinu.
Dvě ulice od své pracovny se zastavila na kraji dřevěného chodníku a obrátila se zády k proudu spěchajících žen. Snažila se uklidnit. Slunce bylo v polovině cesty k západnímu obzoru, zlatá koule nabodnutá na zlomený štít Dračí hory. Stín hory již padal na tábor a na stany se snášelo večerní šero.
Konečně se objevila Siuan na Bele. Kosmatá kobylka kráčela na kluzké ulici pevným krokem, avšak Siuan jí visela na otěžích a na sedle, jako by se bála, že spadne. Možná se i bála. Siuan byla jedním z nejhorších jezdců, jaké kdy Egwain viděla. Když s kletbami slezla na zem, zřejmě se jí ulevilo, že to přežila. Bela na Egwain zařehtala, jak ji poznala. Siuan si upravila kapuci a otevřela ústa, ale Egwain zvedla ruku dřív, než mohla promluvit. Všimla si, jak se druhé ženě na rtech tvoří slovo „matko“. A nejspíš by promluvila dost hlasitě, aby ji slyšeli na padesát kroků.
„Nikomu o tom neříkej,“ napomenula ji Egwain tiše. „A žádné poznámky a náznaky.“ To by mělo pokrýt všechny možnosti. „Dělej společnost Chese, dokud se nevrátím. Nechci, aby si dělala starosti.“
Siuan jen neochotně kývla. Tvářila se málem trucovitě. Egwain usoudila, že bylo moudré dodat „poznámky“ a „náznaky“. Nechala bývalou amyrlin stát jako trucující holčičku a nasedla.
Nejdřív musela jet krokem kvůli zamrzlým kolejím vyježděným v blátě. A protože by se každý divil, kdyby viděl jet Siuan na Bele rychleji. Snažila se držet v sedle jako Siuan, nejistě se kymácela a držela se jednou rukou sedlové hrušky. Měla pocit, že spadne. Bela otočila hlavu a podívala se na ni. Věděla, koho má na zádech, a věděla také, že Egwain umí jezdit lépe. Egwain dál napodobovala Siuan a snažila se nemyslet na to, kde je slunce. Celou cestu z tábora za řady vozů, až ji první stromy skryly před pohledy z tábora.
Pak se předklonila a přitiskla tvář do Běliny hřívy. „Odnesla jsi mě z Dvouříčí,“ zašeptala. „Dokážeš ještě běhat tak rychle?“ Narovnala se a pobídla Belu patami.
Bela nedokázala cválat tak rychle jako Daišar, ale hned zrychlila. Kdysi to byl tahoun, ne závodní nebo válečný oř, ale dávala do běhu své srdce a natáhla krk tak chrabře jako Daišar. Hnala se sněhem a slunce sklouzlo pod obzor, jako by ho někdo namazal. Egwain se skláněla v sedle a pobízela kobylu do běhu. Byl to závod se sluncem, o kterém Egwain věděla, že jej nemůže vyhrát. Jenže i když slunce nedokáže porazit, pořád měla dost času. A Bela běžela.
Smrákalo se, pak se setmělo docela, než Egwain zahlédla měsíc odrážející se na hladině Erinin. Pořád byl čas. Byla na tom samém místě, jako když tenkrát na Daišarovi hovořila s Garethem a dívali se, jak říční bárky přistávají v Tar Valonu. Zastavila Belu a poslouchala.
Ticho. Pak tlumená nadávka. Tiché bručení a škrábání, jak muži táhli po sněhu těžké břemeno a snažili se u toho být potichu. Egwain obrátila Belu po zvuku. Stíny se zavlnily a ona zaslechla tiché šustnutí oceli vyjíždějící z pochvy.
Pak kdosi zamumlal, ne dost potichu. „Toho poníka znám. Je to jedna ze sester. Ta, o který říkají, že bývala amyrlin. Mně tak nepřipadá. Není o nic starší než ta, co přej dělá amyrlin teď.“
„Bela není poník,“ odsekla Egwain. „Odveďte mě k Bode Cauthonové.“