Chtěl bych něco zjistit, pomyslel si, když vyřídili pozdravy. Co vlk nenávidí víc než nezrozené? Pokoušel se vzpomenout si na ten pach ze snu, aby ho k němu přidal, jenže ten se mu ze vzpomínek ztratil. Něco, o čem vlk ví, že to znamená smrt.
Odpovědělo mu ticho a pramínek strachu promísený nenávistí, odhodláním a zdráháním. Ten strach už od vlků cítil dřív – nade všechno se báli požáru, ženoucího se lesem, alespoň si to myslel – ale tohle byl takový protivný strach, z něhož mu naskakovala husí kůže, celý se třásl a vyskakoval kvůli stínům. Promísený odhodláním pokračovat bez ohledu na cokoliv, byla to však víc hrůza než strach. Vlci takový děs nikdy necítili. Ale tihle ano.
Jeden po druhém se mu vytráceli z vědomí, schválně ho vyháněli, až zůstala jen Listolov. Poslední lov se blíží, řekla nakonec a vzápětí byla také pryč.
Urazil jsem vás? Vyslal za nimi. Jestli ano, tak pouze z nevědomosti. Ale neodpověděli mu. Alespoň tihle vlci už s ním nepromluví, rozhodně ne v brzké době.
Poslední lov se blíži. Tak vlci nazývali Poslední bitvu, Tarmon Gai’don. Věděli, že přijde, konečný střet mezi Světlem a Stínem, ačkoliv proč tomu tak musí být, to neuměli vysvětlit. Některé věci byly osudem, stejně jako východ a západ slunce a měsíce, a bylo osudem mnoha vlků, že při Posledním lovu zahynou. Báli se něčeho jiného. Perrin měl silný pocit, že on tam také bude muset být, že je předurčeno, aby tam byl, jenže pokud k Poslední bitvě dojde brzy, tak při ní nebude. Čekala ho práce, jíž se nemohl vyhnout – nechtěl! – dokonce ani kvůli Tarmon Gai’donu ne.
Vypudil z mysli bezejmenné děsy i Poslední bitvu, sundal si rukavice a sáhl si do kapsy kabátu pro kus řemenu, který tam měl. V ranním rituálu na něm mechanicky udělal další uzel a pak přejel prsty po řemeni a počítal. Dvaadvacet uzlů. Dvacet dvě rána od chvíle, kdy byla Faile unesena.
Zpočátku si nemyslel, že je nutné to počítat. Ten první den věřil, že je chladný a otupělý, ale zcela soustředěný, jenomže když se ohlédl zpět, viděl, že byl zahlcen nespoutaným vztekem a spalující touhou najít ty Shaidy co nejrychleji. Mezi Aiely, kteří unesli Faile, byli i muži z jiných kmenů, ale podle důkazů byla většina z nich Shaidové, a tak on na ně taky myslel. Touha vyrvat jim Faile z rukou dřív, než jí ublíží, mu stahovala hrdlo, až se málem dusil. Pochopitelně hodlal zachránit i ostatní ženy, které chytili spolu s ní, jenomže občas si musel v hlavě přeříkat jejich jména, aby se ujistil, že na ně nezapomněl úplně. Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu a jeho lenice. Stále mu připadalo velice divné, že mu někdo složil přísahu věrnosti, zvlášť královna – byl přece kovář! Býval kovář, kdysi – ale měl k Alliandre povinnosti a nebýt něj, ona by se do nebezpečí nedostala. Bain, Shaardad z Černé skály, Chiad, Goshien z Kamenné řeky, aielské Děvy oštěpu, které za Faile přišly do Ghealdanu a Amadicie. Bojovaly i s trolloky ve Dvouříčí, když Perrin potřeboval každou ruku, která udržela nějakou zbraň, a tím si vysloužily právo dělat si na něj nároky. Arrela Shiego a Lacile Aldorwin, dvě hloupé mladé ženy, které si myslely, že se naučí být jako Aielové, nebo jako nějaká divná verze Aielů. Ony přísahaly věrnost Faile, stejně jako Maighdin Dorlainová, uprchlice bez měďáku, kterou Faile vzala pod svá křídla jako komornou. Nemohl opustit Faileiny lidi. Faile ni Bashere t’Aybara.
Litanie se vrátila zpět k ní, k jeho ženě, k dechu jeho života. Se zaúpěním sevřel řemen tak pevně, až se mu uzly bolestivě vtiskly do dlaně zpevněné dlouhými dny práce s kladivem. Světlo, dvaadvacet dní!
Práce se železem ho naučila, že spěch ničí kov, ale na začátku taktéž spěchal, cestoval na jih průchody, které vytvořili asha’mani Grady a Neald, až na místo, kde byly nalezeny nejjižnější stopy Shaidů, pak ještě dál na jih, směrem, kterým vedly stopy, jakmile asha’mani dokázali vytvořit další průchody. A trápil se každou vteřinu, kdy museli odpočívat, než mohli udělat další průchod a udržet ho otevřený dost dlouho, aby mohli všichni projít. Užíral se tím, že musí Faile osvobodit za každou cenu. Bolest během dní sílila, když zvědové pátrali stále dál a dál v neobydlené divočině, aniž by nalezli sebemenší stopu, že tu někdy někdo byl, až pochopil, že se musí vrátit po stopách, a pak se škvařil další dny ve vlastní šťávě, než ho asha’mani dovedli zpět, a pátral po nějakém náznaku, kde Shaidové odbočili.
Měl vědět, že odbočí. Na jihu by se sice dostali do teplejších krajin beze sněhu, jenž byl pro Aiely tak cizí, avšak zároveň by se tím dostali blíž k Seanchanům v Ebú Daru. Věděl o Seanchanech a měl čekat, že to zjistí i Shaidové! Jim šlo o kořist, ne o boj se Seanchany a damane. Další dny pomalu pochodovali se zvědy vepředu, dny, kdy padající sníh oslepoval dokonce i Aiely a donutil je zastavit, až konečně Jondyn Barran našel strom se škrábanci způsobenými vozem a Elyas ze sněhu pod ním vyhrabal zlomený aielský oštěp. A Perrin konečně odbočil na východ, nejvýš dva dny jižně od místa, kam cestovali poprvé. Když si to uvědomil, chtělo se mu výt, ale pevně se ovládal. Nesměl se vzdát, nesměl, ne, když na něm byla Faile závislá. Tehdy začal schraňovat vztek, začal ho tvarovat.
Její únosci získali velký náskok, protože byl příliš ukvapený, ale od té doby byl opatrný, jako kdyby byl v kovárně. Jeho hněv se vytvrdil a vytvaroval do určitého tvaru. Od chvíle, kdy opět narazili na stopu Shaidů, necestoval dál, než kam se od východu do západu slunce dostali zvědové, a bylo dobře, že byl opatrný, protože Shaidové několikrát náhle změnili směr, kličkovali, skoro jako by se nemohli rozhodnout, kam jdou. Nebo možná uhýbali, aby se připojili k dalším. Mohl se řídit pouze podle starých stop a táborů zasypaných sněhem, ale všichni zvědové se shodovali na tom, že počty Shaidů se zvětšují. Musely tu být pohromadě nejméně dva až tři klany, možná víc, což byla dost velká kořist. Pomalu ale jistě je začínal dohánět. A to bylo důležité.
Shaidové urazili větší vzdálenost, než by považoval za možné vzhledem ke sněhu a k tomu, kolik jich bylo, ale jim zřejmě nezáleželo na tom, zda je někdo sleduje. Možná věřili, že se nikdo neopováží. Občas tábořili i několik dní na stejném místě. Hněv vykovaný do určitého tvaru. Cestu Shaidů lemovaly zničené vesnice, městečka a panství, jako by byli lidské kobylky, vylupovali sklady a spolu s dobytkem odváděli i lidi. Často v době, kdy konečně dorazil na místo, nezůstal tam nikdo živý, jenom prázdné domy. Lidé odešli hledat potravu jinam. Eldar překročil v Altaře, kde byl malý přívoz, který používali formani a místní sedláci, ne kupci, a kdysi ho provozovali mezi dvěma vesnicemi na zalesněných březích řeky. Jak se přes řeku dostali Shaidové, to netušil, ale jemu otevřeli průchod asha’mani. Z přívozu zůstala jen kamenná mola na obou březích a několik nevypálených budov bylo opuštěných. Zůstali jen tři vyhublí zdivočelí psi, kteří se při pohledu na lidi stáhli. Hněv se vytvrdil a vytvaroval v kladivo.
Včera ráno narazil na mrňavou vísku, kde na stovky kopiníků a lučištníků, vyjíždějících za rozbřesku z lesa za rudým orlem Manetherenu a karmínovou vlčí hlavou, stříbrnými hvězdami Ghealdanu a zlatým jestřábem Mayene, následovaných dlouhým zástupem vozů na vysokých kolech a remont, zírala hrstka ohromených, ušmudlaných lidí. Když uviděli Gaula a ostatní Aiely, ochromení překonali a v panice se rozběhli do lesa. Pár jich pochytat, aby odpověděli na otázky, bylo těžké. Byli ochotní raději se uhnat k smrti než si pustit Aiely k tělu. V Brytanu byla jen desítka rodin, ale Shaidové odsud přede dvěma dny unesli devět mladých lidí spolu se všemi jejich zvířaty. Dva dny. Kladivo bylo nástroj pro určitou práci.