„Má paní si povede velmi dobře, můj pane,“ ozval se tiše Balwer a díval se, jak Selanda mizí ve tmě mezi vozy. To nebylo překvapením. Snažil se Perrinovi rozmluvit používat Selandu a její přátele z důvodu, že jsou horkokrevní a nespolehliví. „Má potřebné instinkty. Cairhieňané je obvykle mívají, i Tairenové, do jisté míry, přinejmenším šlechtici, zvlášť když –“ Náhle se odmlčel a ostražitě se na Perrina podíval. Kdyby to byl někdo jiný, Perrin by byl věřil, že řekl víc, než chtěl, ale pochyboval, že by si Balwer nechal něco takhle uklouznout. Jeho pach zůstával stálý, neposkakoval tak, jako by si byl nejistý. „Smím nabídnout jednu dvě poznámky k jejímu hlášení, můj pane?“
Křupání kopyt na sněhu ohlásilo příchod Arama, vedoucího Perrinova šedáka a svého vytáhlého bělouše. Oba se snažili jeden druhého hryznout a Aram je držel co nejdál od sebe, i když mu to dalo dost práce. Balwer si povzdechl.
„Před Aramem můžeš říct, cokoliv je třeba, mistře Balwere,“ podotkl Perrin. Mužík sklonil hlavu, že přijímá, ale taky si znovu povzdechl. Všichni v táboře věděli, že Balwer si umí dát dohromady různé řeči a náhodně zaslechnuté poznámky a věci, které lidé udělali, a poskládat obrázek toho, co se doopravdy stalo nebo co by se mohlo stát, a Balwer to považoval za součást své práce tajemníka, ale z nějakého důvodu rád předstíral, že nic takového nedělá. Byla to neškodná hra a Perrin mu rád vyhověl.
Vzal si od Arama Tanečníka a řekclass="underline" „Pojď kousek za námi, Arame. Musím si s mistrem Balwerem promluvit v soukromí.“ Balwer si povzdechl tak tiše, že ho Perrin skoro neslyšel.
Aram se za ně beze slova zařadil, když se vydali na cestu, ale zase měl ten špičatý a rozechvělý, slabě nakyslý pach. Tentokrát ho Perrin poznal, jenom tomu nevěnoval větší pozornost než obvykle. Aram žárlil na každého kromě Faile, kdo s Perrinem trávil čas. Perrin nevěděl, jak by to mohl zarazit, a navíc byl na Aramův majetnický pocit zvyklý, stejně jako na způsob, jak Balwer poskakuje vedle něj a ohlíží se přes rameno, aby se ujistil, že Aram není dost blízko, aby je slyšel, než se konečně rozhodne mluvit. Balwerův jako břitva ostrý pach podezíravosti, kupodivu suchý, ale stále podezíravý, byl protikladem k Aramově žárlivosti. Lidi, kteří se změnit nechtějí, změnit nelze.
Řady koní a vozy se zásobami se nacházely uprostřed tábora, kam se k nim nemohli dostat zloději, a i když obloha stále vypadala černá, aspoň pro obyčejné lidi, vozkové a pacholci, kteří spali poblíž, se už probouzeli, balili pokrývky a rozebírali přístřešky z borových větví, nasbíraných v okolním lese, pro případ, že by je mohli potřebovat příští noc. Kuchaři zapalovali ohně a stavěli na ně černé kotlíky, i když k jídlu byla jen řídká kaše a fazole. Lov občas přinesl trochu masa, srnčí, králičí, křepelčí a bažantí, ale hladových krků bylo příliš mnoho a tady neměli kde koupit zásoby od chvíle, kdy překročili Eldar. Perrina doprovázelo klanění a pukrlata a „Dobré ráno, můj pane“ a „Světlo tě provázej, můj pane.“ Zřejmě vycítili jeho odhodlání. Ode dne, kdy si uvědomil svůj omyl, nestrávil ani dvě noci na jednom místě. Jejich pozdravy opětoval, aniž by zpomalil.
Zbytek tábora tvořil kruh kolem koní a vozů. Dvouříčtí muži byli rozděleni do čtyř skupin a ghealdanští a mayenští kopiníci byli rozmístěni mezi nimi. Ať by na ně zaútočil kdokoliv a z kteréhokoliv směru, ocitl by se proti dvouříčským dlouhým lukům a zkušené kavalerii. Perrin se nebál toho, že by se znenadání objevili Shaidové, nýbrž Masemy. Ten muž se tvářil, že ho poslušně následuje, ale kromě zpráv o nájezdech zmizelo za poslední dva týdny devět Ghealdaňanů a osm Mayenerů, a nikdo nevěřil, že zběhli. Předtím, v den, kdy byla unesena Faile, bylo ze zálohy přepadeno a zabito dvacet Mayenerů, a nikdo nevěřil, že by je zabil někdo jiný než Masemovi muži. Existoval nejistý mír, zvláštní, ožehavý mír, ale měďák vsazený na to, že vytrvá, byl nejspíš měďák prohraný. Masema předstíral, že si neuvědomuje žádné nebezpečí pro tento mír, ale jeho stoupencům na tom ani za mák nezáleželo, a ať už Masema předstíral cokoliv, řídili se podle něj. Ale Perrin hodlal zařídit, nějak, aby to vydrželo, dokud nebude Faile volná. A udělat z tábora příliš tvrdý oříšek k rozlousknutí byl jeden ze způsobů, jak ten mír prodloužit.
Aielové neustále trvali na tom, že si na tom zvláštním koláči udělají vlastní klínek, i když jich nebylo ani padesát včetně gai’šainů, sloužících moudrým. Perrin se zadíval na jejich nízké, tmavé stany. Jediné další stany v táboře patřily Berelain a jejím dvěma služkám na druhé straně tábora, kousek od domků v Brytanu. Ty obývaly houfy vší a blech, takže se pro lidi naprosto nehodily, a stodoly páchly a byl v nich hrozný průvan a obývala je ještě horší havěť než domy. Děvy a Gaul, jediný muž mezi Aiely, jenž nebyl gai’šain, byli na výzvědách a aielské stany byly tiché, i když pach kouře, vycházející z otvorů ve střeše, mu prozradil, že gai’šainové již moudrým chystají a podávají snídani. Annoura byla Berelainina rádkyně a obvykle spala v jejím stanu, ale Masuri a Seonid budou s moudrými, možná že dokonce pomáhají gai’šainům se snídaní. Stále se snažily zakrýt fakt, že je moudré považují jen za učednice, i když to museli vědět již všichni v celém táboře. Každý, kdo uviděl Aes Sedai, jak nese dřevo nebo vodu, nebo slyšel, jak ji třískají proutkem, si to mohl domyslet. Ty dvě Aes Sedai složily přísahu věrnosti Randovi – znovu mu před očima zavířily barvy, výbuch všech možných odstínů, a znovu se roztekly pod jeho hněvem – ale Edarru a ostatní moudré sem poslali, aby na ně dohlížely.
Jen Aes Sedai samy věděly, jak pevně je ty přísahy drží na otěži nebo kolik prostoru k manévrování mezi nimi mají, a ani jedna nesměla vyskočit, dokud moudrá neřekla ropucha. Seonid a Masuri, obě tvrdily, že Masemu je nutné rychle utratit jako vzteklého psa, a moudré souhlasily. Nebo to aspoň tvrdily. Je k pravdě nepřidržovaly tři přísahy, i když byla pravda, že tato konkrétní přísaha držela Aes Sedai spíš svým slovem než duchem. A on si vzpomínal, jak mu moudré říkaly, že podle Masuri lze vzteklého psa uvázat na vodítko. Nesměly skočit, pokud moudrá neřekla ropucha. Bylo to jako kovářský hlavolam s nabroušenými okraji. Musel ho rozlousknout, ale stačila jediná chyba a mohl by se pořezat až na kost.
Koutkem oka zachytil, že ho Balwer pozoruje, rty zamyšleně našpulené. Pták studující něco neznámého, ne ustrašený nebo hladový, jen zvědavý. Zatáhl za Tanečníkovy otěže a zrychlil, takže mužík musel poskakovat, aby mu stačil.
Dvouříčtí muži tábořili vedle Aielů na severovýchodě a Perrin uvažoval, zda jít směrem ke ghealdanským kopiníkům nebo k nejbližším Mayenerům, ale pak se nadechl a vydal se mezi své přátele a sousedy z domova. Všichni byli vzhůru, choulili se v pláštích a zbytky přístřešků přihazovali do ohně nebo krájeli zbytky včerejšího králíka do kaše v kotlících. Moc toho nenamluvili, a když ho uviděli, ostražitý pach u nich zhoustl. Na chvíli přestali brousit čepele, ale vzápětí už brousky zase šustily. Jejich oblíbenou zbraní byl luk, avšak každý měl i těžkou dýku nebo krátký meč, občas i dlouhý meč, a posbírali i oštěpy, halapartny a další tyčové zbraně s prapodivnými čepelemi a hroty, které se Shaidové nenamáhali sebrat s lupem. Na oštěpy byli zvyklí a pro ruce uvyklé na zacházení s holí během soutěží na hodech byly tyčové zbraně skoro totéž, akorát jeden konec byl zatížený kusem kovu. Vypadali hladově, unaveně a uzavřeně.