„To by se mělo dát zařídit, můj pane,“ připustil Balwer po kratičkém zaváhání. „Otec paní Medore je vznešeným pánem Tearu, takže má dostatečně vysoké postavení, aby mohla oslovit první z Mayene, a také důvod. A jeden dva Cairhieňané jsou možná taky dost urození. Najít ty, kteří by žili mezi Aiely, bude ještě lehčí.“
Perrin kývl. Na kladivo byla nutná nekonečná trpělivost, jakkoliv by s ním nejradši rozmlátil všechno v dosahu. „Tak to udělej. Ale snažil ses mě k tomu... dovíst... od chvíle, kdy nás Selanda opustila. Odteď, když budeš mít návrh, řekni ho. I když ti devětkrát po sobě řeknu ne, vždycky si poslechnu ten desátý. Nejsem moc chytrý, ale jsem ochotný i poslechnout lidi, kteří jsou, a ty podle mě chytrý jsi. Jenom se mě nesnaž dostrkat tam, kde mě chceš mít. To nesnáším, mistře Balwere.“
Balwer zamrkal a pak se, ze všech věcí, uklonil s rukama sepjatýma v pase. Byl cítit překvapením. A vděkem. Vděkem? „Jak přikazuješ, můj pane. Můj předchozí zaměstnavatel neměl rád návrhy, pokud si o ně neřekl. Už tu chybu znovu neudělám, tím si buď jist.“ Prohlédl si Perrina a zřejmě došel k nějakému závěru. „Smím-li to říct,“ začal opatrně, „služba u tebe je... příjemná... způsobem, jaký jsem nečekal. Jsi takový, jaký vypadáš, můj pane, nemáš ukryté otrávené jehly, které by zasáhly neopatrného. Můj předchozí zaměstnavatel byl vyhlášený svou bystrostí, ale věřím, že ty jsi stejně bystrý, byť jiným způsobem. Věřím, že tvou službu budu opouštět nerad. Tohle by mohl říct každý, aby si udržel místo, ale já to myslím vážně.“
Otrávené jehly? Než Balwer vstoupil do Perrinových služeb, dělal tajemníka jedné murandské šlechtičně, na kterou přišly těžké časy a už si ho nemohla dovolit. Murandy zřejmě bylo drsnější místo, než si Perrin myslel. „Nevidím důvod, proč bys měl opouštět službu u mě. Jenom mi pověz, co chceš, aby se udělalo, a já o tom rozhodnu, netlač mě nikam. A zapomeň na lichotky.“
„Já nikdy nelichotím, můj pane. Ale jsem schopný se přizpůsobit potřebám svého pána, to vyžaduje má profese.“ Znovu se uklonil. Takhle formální ještě nikdy nebyl. „Jestli už nemáš další otázky, můj pane, smím jít najít paní Medore?“
Perrin kývl. Mužík se uklonil ještě jednou, couvl a vyrazil zpátky do tábora, až za ním plášť vlál, jak kličkoval mezi naostřenými kůly jako špaček poskakující ve sněhu. Byl skutečně zvláštní.
„Já mu nevěřím,“ zamumlal Aram zíraje za Balwerem. „A nevěřím Selandě a celý tý bandě. Ti se spojí s Aes Sedai, dej na mý slova."
„Někomu věřit musíš,“ opáčil Perrin hrubě. Otázkou bylo komu. Vyhoupl se do sedla a pobídl Tanečníka do kroku. Kladivo nebylo k ničemu, když leželo opřené o stěnu.
6
Pach snu
Studený vzduch byl čistý a svěží, když Perrin cválal lesem, vítr přinášel z hor sníh, který Tanečníkovi odletoval od kopyt. Tady mohl zapomenout na staré přátele, kteří byli ochotní uvěřit těm nejhorším klepů. Mohl se pokusit zapomenout na Masemu a Aes Sedai a moudré. Shaidy ale měl vklíněné do lebky, železný hlavolam, co se ještě nepoddal, ať s ním kroutil jakkoliv. Chtěl ho roztrhnout, ale to na kovářské hlavolamy nikdy nefungovalo.
Po rychlém běhu nechal šedáka s pocitem viny zpomalit do kroku. Pod stromy byla tma jako v pytli a kameny vyčnívající ze sněhu mezi vysokými stromy varovaly před dalšími, ukrytými pod sněhem, takže běžící kůň si tu mohl velmi snadno zlomit nohu, a to nemluvě o syslích, liščích a jezevčích norách. Nebyl důvod riskovat. Pojede-li cvalem, neosvobodí Faile ani o hodinu dřív, a navíc by to tempo žádný kůň nevydržel dlouho. Sníh sahal místy až po kolena a i mimo návěje byl hluboký až dost. Ale mířil na severovýchod. Od severovýchodu se budou vracet zvědové se zprávami o Faile. Nebo aspoň se zprávami o Shaidech, o místě, kde se nacházejí. Doufal v to tak často, modlil se za to, ale dnes věděl, že to přijde. Jenže z toho byl ještě nervóznější. Najít je byl první krok k rozluštění toho hlavolamu. V hněvu přeskakoval v myšlenkách z jedné věci na druhou, ale ať už Balwer říkal cokoliv, Perrin věděl, že postupuje přinejlepším metodicky. Neuměl moc rychle uvažovat a scházela mu bystrost, takže musel stačit metodický postup. Nějak.
Dohonil ho Aram, jenž svého koně nejdřív tvrdě hnal a zpomalil jenom kousek za Perrinem jako poslušný pes. Perrin ho nechal. Aram nebyl nikdy cítit klidně, kdykoliv ho Perrin přiměl, aby jel po jeho boku. Bývalý cikán nemluvil, ale ledový vítr přinášel jeho pach, směs hněvu, podezíravosti a rozladěnosti. Seděl v sedle napjatý jako přetažená pružina a zachmuřeně sledoval les, jako kdyby čekal, že zpoza nejbližšího stromu každou chvíli vyskočí Shaidové.
Vlastně před většinou lidí se v tomhle lese mohlo schovat téměř cokoliv. Baldachýnem větví byla vidět obloha, jež už začínala skutečně šednout, ale prozatím vrhal les stíny tmavší než noc a stromy samy byly mohutnými sloupy černi. Ale i pohyb černokřídlé kavky na sněhem pokryté větvi, když si čechrala peří kvůli zimě, upoutal Perrinovu pozornost, a stejně tak lovící pěnice, černější než temnota, opatrně zvedající hlavu na další větvi. Zachytil i jejich pach. Slabý závan lidského pachu se nesl od rozložitého dubu s větvemi tlustými jako poník. Ghealdaňané a Mayenerové vyslali hlídky na koních na okruh několik mil od tábora, ale on raději spoléhal na dvouříčské muže, kteří byli blíž. Neměl dost mužů, aby tábor obstoupili úplně, ale byli to zkušení zálesáci, uvyklí lovit zvěř, která by stejně dobře mohla lovit je, a byli zvyklí všimnout si i pohybu, jaký by člověku uvažujícímu o vojácích a válce unikl. Horské kočky, přicházející z hor za ovcemi, se dokázaly ukrýt všem na očích, a medvědi a kanci byli známí tím, že se vraceli po své stopě a číhali v záloze na své pronásledovatele. Z větví, patnáct dvacet loktů nad zemí, člověk uviděl cokoliv, co se dole pohnulo, včas, aby mohl varovat tábor, a s dlouhými luky by dokázali vybrat vysokou daň od každého, kdo by se pokusil přes ně projít. Ale přítomnost stráží si uvědomoval jenom letmo, stejně jako tu kavku. Soustředil se na stromy a stíny, chtěl uvidět vracející se zvědy co nejdřív.
Náhle Tanečník pohodil hlavou, zafrkal, zakoulel očima a zastavil se na místě. Aramův kůň zařičel a vzepjal se. Perrin se předklonil, aby třesoucího se hřebce poplácal po krku, ale ruka mu ztuhla, když zachytil skutečný pach, slabý pach hořící síry, z něhož se mu zježily vlasy na krku. Hořící síra byla jen slabou nápodobou tohoto puchu. Smrdělo to... špatností, něčím, co nepatřilo na tento svět. Ten pach nebyl nový – tenhle se nedal nikdy nazvat „čerstvý" – ale nebyl ani starý. Snad hodinu, víc ne. Snad z doby, kdy se probudil. Z doby, kdy se mu o tom pachu zdálo.
„Co se stalo, urozený pane Perrine?“ Aram měl problémy svého šimla zvládnout, protože ten tancoval kolem dokola, vzpíral se otěžím a chtěl utéci pryč. Ale i když bývalý cikán zápolil s otěžemi, meč s vlčí hlavou na hlavici jílce už držel v ruce. Cvičil s ním každý den celé hodiny, když mohl, a ti, kdo se v těchto věcech vyznali, tvrdili, že je dobrý. „Ty už možná rozeznáš černou nit od bílé, ale pro mě je ještě pořád noc. Nic pořádně nevidím.“
„Vezmi to takhle,“ řekl mu Perrin. „Není to nutný. Tady meče stejně nebudou k ničemu.“ Musel svého chvějícího se koně přemlouvat, aby šel dál, ale vydal se za tím pachem a sledoval zasněženou zemi před sebou. Ten pach znal nejen ze sna.