Netrvalo mu dlouho najít, co hledal, a Tanečník vděčně frkl, když ho Perrin zastavil kus od šedé kamenné desky, dva kroky široké, vyčnívající ze sněhu. Sníh všude kolem byl hladký a neporušený, ale na kameni byly vidět psí stopy, jako by přes něj přeběhla celá smečka. Šero nešero, on to viděl jasně. Stopy větší než dlaň, vtištěné do kamene, jako by to bylo bláto. Perrin znovu poplácal Tanečníka. Nebylo divu, že je kůň vyděšený.
„Vrať se do tábora, Arame, a najdi Dannila. Vyřiď mu, ať každému řekne, že tu byli temní psi, tak asi před hodinou. A odlož ten meč. Na temného psa bys s mečem jít nechtěl, věř mi.“
„Temní psi?“ vyjekl Aram a rozhlížel se do tmy pod stromy. Teď z něj byl cítit nervózní strach. Většina mužů by se tomu vysmála jako příběhům krajánků nebo pohádkám pro děti. Cikáni se potulovali krajem a věděli, co všechno se dá v divočině najít. Aram meč vrátil velmi neochotně do pochvy, ale pravou ruku nechal zdviženou u jílce. „A jak zabiješ temného psa? Dá se zabít?“ Nakonec možná ale neměl tolik rozumu.
„Jen buď rád, že to nemusíš zkoušet, Arame. A teď běž udělat, co jsem ti řekl. Všichni musí dávat dobrý pozor pro případ, že by se vrátili. Podle mě to není moc pravděpodobný, ale lepší je být opatrný.“ Perrin si vzpomínal, jak kdysi smečce temných psů čelil a jednoho zabil. Myslel si, že ho zabil, když ho zasáhl třemi dobrými šípy. Zplozenci Stínu ale tak snadno neumírali. Smečku musela vyřídit Moirain odřivousem. „Ujisti se, že se o tom doslechnou i Aes Sedai a moudré a asha’mani.“ Byla jen malá naděje, že někdo z nich umí udělat odřivous – ženy by možná ani nepřipustily, že znají zakázanou věc, i kdyby to uměly, a muži to nejspíš taky neuměli – ale třeba někdo z nich ví něco užitečného.
Aram nechtěl Perrina jen tak opustit, dokud na něj Perrin nevyjel, a pak se otočil k táboru a za ním se nesl pach dotčenosti a ublíženosti, jako by dva muži byli byť o fous bezpečnější než jeden. Jakmile byl druhý muž z dohledu, Perrin pobídl Tanečníka k jihu, směrem, jímž mířili temní psi. Na tohle nechtěl ničí společnost, ani Aramovu. To, že si lidé občas všimli, jak bystrý má zrak, ještě nebyl důvod k tomu, aby se předváděl, a o čichu ani nemluvě. Už tak měli dost důvodů ho odstrkovat, nemusel jim dávat další.
Mohla tu být naděje, že ti tvorové jen procházeli kolem jeho tábora, ale v posledních pár letech se naučil být nervózní ze všech shod okolností. Příliš často to žádné náhody nebyly, ne takové, za jaké je považovali ostatní lidé. Pokud to byl další vliv ta’veren na vzor, tak bez něj by se obešel. Často to byla spíš nevýhoda než výhoda, i když to vypadalo, že to funguje v jeho prospěch. To, co bylo jednu chvíli prospěšné, se mohlo vzápětí obrátit proti němu. A vždy tu byla další možnost. Být ta’veren znamenalo vystupovat ze vzoru a někteří Zaprodanci toho dokázali využít, aby ho kdykoliv našli, aspoň to slyšel. A někteří zplozenci Stínu možná taky.
Stopa, již sledoval, byla určitě skoro hodinu stará, ale Perrin cítil napětí mezi lopatkami a svědění na hlavě. Obloha, pokud byla vidět, byla stále hodně tmavě šedá i pro jeho oči. Slunce ještě nevystoupilo nad obzor. Těsně před východem slunce byla jedna z nejhorších dob na setkání s divokou štvanicí, kdy se tma měnila ve světlo, ale světlo se ještě neujalo vlády. Aspoň že poblíž nebyly žádné křižovatky ani hřbitov, ale jediné krbové kameny byly až v Brytanu a on si nebyl jistý, kolik bezpečí v nich může být. V duchu si poznačil nejbližší potok, kam chodil tábor pro vodu, když prosekali led. Byl pouze deset, dvanáct kroků široký a vody v něm bylo jenom po kolena, ale tekoucí voda měla údajně temné psy zastavit. Ale zarazit by je mělo i to, když se jim člověk postaví, a on viděl, jaké to mělo následky. Větřil a pátral po tom starém pachu. A po nějakém náznaku nového. Narazit na ty tvory bez varování by bylo víc než nepříjemné.
Tanečník dokázal zachytit pach stejně dobře jako Perrin a občas si něčeho všiml dříve, ale kdykoliv se zastavil, Perrin ho zase pobídl dál. Ve sněhu bylo plno stop, otisků kopyt jezdeckých hlídek, a občas i otisky králíků a lišek, ale temní psi zanechávali stopy jenom tam, kde ze sněhu vyčnívaly kameny. Pach hořící síry byl tam vždy nejsilnější, ale ve vzduchu ho bylo dost, aby ho dovedl k dalšímu kameni. Obrovské otisky tlap se překrývaly a nedalo se poznat, kolik temných psů tu bylo, ale ať byl kámen široký na krok nebo na šest, na všech bylo stop plno. Byla to větší smečka než těch deset, které viděl u Illianu. Mnohem větší. Proto v celé oblasti nebyli žádní vlci? Byl si jistý, že jistota smrti, kterou cítil ve snu, je něco skutečného, a v tom snu byl vlkem.
Když se stopa začínala stáčet k západu, pocítil první podezření, jež se mu potvrdilo, když se stopa stočila ještě víc. Temní psi úplně oběhli tábor a přeběhli rovnou přes místo na sever od tábora, kde několik stromů spadlo a leželo opřených o sousední stromy. Každý měl z kmene vyrvaný obrovský kus dřeva. Stopy pokrývaly skalku hladkou a plochou jako leštěná mramorová podlaha, až na jako vlas tenkou rýhu, vedoucí prostředkem rovně, jako když střelí. Otevření asha’manského průchodu nic neodolalo, a tady se otevřely dva. Tlustá borovice, která tu spadla, měla vypálený kus čtyři kroky široký, ale ohořelé konce byly úhledné jako od pily. Zdálo se, že důkazy použití jediné síly temné psy také nezajímají. Smečka se tu nezastavila, dokonce ani nezpomalila. Temní psi běhali rychleji než koně a vydrželi déle a jejich pach se vytrácel jen nepatrně. Na dvou místech okruhu narazil na rozdělení stop, ale to jen smečka na tom místě přiběhla od severu a pak pokračovala k jihu. Když oběhla tábor, vydala se za tím, po čem šla.
Očividně to nebyl on. Tábor možná oběhla proto, že ho vycítila, ucítila ta’veren, ale on pochyboval, že by temní psi váhali byť jen chviličku, kdyby šli po něm. Smečka, jíž čelil předtím, vstoupila do města Illianu, i když zabít se ho pokusila až později. Ale hlásí temní psi, co uvidí, jako to dělají krysy a krkavci? Z toho pomyšlení zaťal zuby. Pozornost Stínu byla něco, čeho se duševně zdravý člověk obával, a pozornost Stínu mohla zabránit osvobození Faile. To mu dělalo ze všeho největší starosti. Ale existovaly způsoby, jak bojovat se zplozenci Stínu, jak bojovat se Zaprodanci, kdyby na to došlo. Cokoliv se postaví mezi něho a Faile, temní psi, Zaprodanci, cokoliv jiného, on si najde způsob, jak to obejít, jak projít přes to, cokoliv, co bude potřebné. Člověk se mohl bát jen po určitou mez, a on teď všechen svůj strach soustředil na Faile. Na další obavy prostě neměl místo.
Než se dostal na místo, odkud vyrazil, donesl k němu vánek pach lidí a koní, ostrý ve studeném vzduchu, a Tanečníka zpomalil do kroku a pak ho zastavil. Asi sto kroků před sebou zahlédl asi padesát či šedesát koní. Slunce konečně vykouklo nad obzor a vysílalo lesní klenbou šikmé paprsky, odrážející se na sněhu a zmírňující šero, i když mezi útlými prsty slunce zůstávaly hluboké stíny. Některé stíny ho pohltily. Oddíl jezdců byl poblíž místa, kde našel první stopy temných psů, a Perrin rozeznal Aramův jedovatě zelený plášť a červeně pruhovaný kabátec, cikánský oděv srážející se s mečem na mladíkových zádech. Většina jezdců měla červené barbuty a tmavé pláště přes červené kyrysy a dlouhé fábory na kopích jim rozechvíval mírní větřík, když se vojáci snažili dívat na všechny strany. První z Mayene si takhle po ránu často vyjížděla pod ochranou své okřídlené gardy.