Už chtěl vyklouznout, aby se s Berelain nemusel setkat, ale pak mezi jezdci uviděl tři vysoké ženy bez koní, s tmavými loktušemi přehozenými přes hlavu a ramena, a zaváhal. Moudré jezdily, jen když to bylo nezbytně nutné, a i pak neochotně, ale dusat míli či dvě ve sněhu v těžkých vlněných sukních nebyl dostatečný důvod, který by je dostal na koňský hřbet. Se skupinou určitě vyjela i Seonid nebo Masuri, i když Aielanky měly Berelain z nějakého důvodu, který nechápal, rády.
K jezdcům se stejně připojit nechtěl, ať už s nimi byl kdokoliv, ale zaváhání ho stálo možnost odjet. Jedna z moudrých – myslel si, že Carelle, žena s ohnivými vlasy, která ho vždycky vyzývala pronikavým modrým pohledem – zvedla ruku a ukázala jeho směrem a celý oddíl se otočil, vojáci pobízeli koně a dívali se mezi stromy směrem k němu, kopí, opřená o ocelové třmeny, zpola skloněná. Nebylo pravděpodobné, že by ho ve stínu a pruzích světla rozeznali. Překvapilo ho, že ho moudrá uviděla, ale Aielové měli obvykle dobrý zrak.
Byla tam Masuri, štíhlá žena v bronzovém plášti, na skvrnité kobyle, i Annoura na hnědé, a třebaže se držela zpátky, její tmavé copánky, visící z kapuce, byly nezaměnitelné. Berelain sama seděla vepředu na štíhlém ryzákovi, vysoká krasavice s dlouhými černými vlasy, v rudém plášti podšitém černou kožišinou. Její krása měla jedinou vadu, nebyla to Faile. A co se jeho týkalo, měla ještě horší vadu. O únosu Faile a Masemových stycích se Seanchany se dozvěděl od ní, ale skoro všichni v táboře byli přesvědčení, že se s ní vyspal už ten den, kdy byla Faile unesena, a ona neudělala nic, aby to napravila. Těžko to bylo něco, u čeho ji mohl žádat, aby vystoupila a veřejně to popřela, ale mohla něco říci, přikázat svým komorným, aby to popřely, cokoli. Místo toho se držela svého mlčení a její komorné, klevetící jako straky, ten příběh ještě podporovaly. Taková pověst se ve Dvouříčí muže držela.
Od té noci se Berelain vyhýbal a byl by odjel i teď, když ho zahlédli, ale ona od jedné své komorné, obtloustlé ženy zabalené do modrozlatého pláště, převzala košík a pak promluvila k ostatním a vyjela přímo k němu. Sama. Annoura zvedla ruku a cosi za ní volala, ale Berelain se ani neohlédla. Perrin nepochyboval, že by jela za ním, ať by se vydal kamkoliv, a jak už se to všechno vyvrbilo, kdyby odjel, lidé by si jen mysleli, že s ní chce být v soukromí. Pobídl Tanečníka, chtěje se připojit k ostatním, i když po tom vůbec netoužil – a ať si ho ona následuje zpátky, bude-li chtít – ale ona pobídla ryzáka do cvalu, i přes nebezpečný terén a sníh, a dokonce přeskočila kámen, až za ní rudý plášť vlál, a setkala se s ním v polovině cesty. Byla dobrý jezdec, připustil neochotně. Nebyla tak dobrá jako Faile, ale lepší než většina ostatních.
„Mračíš se dost ohnivě,“ zasmála se, když zastavila koně přímo před Tanečníkem. Z toho, jak držela otěže, bylo zřejmé, že mu hodlá zabránit v cestě, kdyby ji chtěl objet. Ta ženská neměla vůbec žádný stud! „Usmívej se, aby si lidé mysleli, že flirtujeme.“ Strčila mu košík rukou v červené rukavičce. „Tohle by tě aspoň mělo rozveselit. Slyšela jsem, že zapomínáš jíst.“ Nakrčila nos. „A zřejmě se i mýt. A taky potřebuješ přistřihnout vousy. Ustaraný, poněkud zanedbaný manžel, zachraňující manželku, je romantická postava, ale o špinavém trhanovi by tak dobré mínění mít nemusela. Žádná žena by ti nikdy neodpustila, kdybys jí zkazil její dojem o sobě.“
Perrin, náhle zmatený, si košík vzal a postavil ho na sedlovou hrušku a mimoděk si třel nos. Byl od Berelain zvyklý na určité pachy, obvykle byla cítit jako vlčice na lovu, kdy on byl její zamýšlenou kořistí, ale dnes to bylo jiné. Ani stopa loveckého pachu. Byla cítit trpělivostí jako kámen, a pobavením, a pod tím byl strach. Ta žena se ho rozhodně nebála, nikdy. A kvůli čemu byla tak trpělivá? A vlastně co ji tak pobavilo? Horská kočka páchnoucí jako jehně by ho nezmátla víc.
Zmatený nebo ne, v žaludku mu zakručelo, když ucítil vůni nesoucí se z košíku. Pečený bažant, pokud se nemýlil, a chleba, ještě teplý. Mouky bylo málo a chleba skoro stejně vzácný jako maso. Pravdou bylo, že se občas zapomněl najíst. Občas opravdu zapomínal, a když si vzpomněl, jídlo byla povinnost, protože musel projít přes Lini a Breanu nebo se nechat odstrkovat lidmi, s nimiž vyrostl, jen aby se dostal k jídlu. Z jídla přímo pod nosem mu začaly téct sliny. Nebude to neloajální, jíst jídlo od Berelain?
„Děkuju ti za chleba a bažanta,“ řekl drsně, „ale poslední věc na světě, kterou chci, je, aby si někdo myslel, že flirtujem. A umeju se, až to půjde, pokud ti do toho vůbec něco je. V tomhle počasí to není snadný. Kromě toho nikdo není cejtit o nic líp než já.“ Ona ano, uvědomil si náhle. V její lehké květinové voňavce nebylo ani stopy po potu, a byla cítit čistotou. Připadalo mu to jako zrada.
Berelain polekaně vykulila oči – proč? – ale pak si povzdechla a usmála se a do pachu se jí vloudilo podráždění. „Nechej si postavit stan. Vím, že na jednom z tvých vozů je dobrá měděná vana. Tu nevyhazuj. Lidé čekají, že šlechtic bude vypadat jako šlechtic, Perrine, a k tomu patří vypadat slušně, i když to dá práci. Je to dohoda mezi tebou a jimi. Musíš jim dát to, co čekají, stejně jako to, co potřebují a chtějí, jinak k tobě ztratí úctu a začnou dávat tobě za vinu, že ji ztratili. Upřímně řečeno, nikdo z nás si nemůže dovolit, abys to dopustil. Všichni jsme daleko od domova, obklopeni nepřáteli, a já opravdu věřím, že ty, urozený pán Perrin Zlatooký, můžeš být naší jedinou nadějí na to, že se dožijeme návratu domů. Bez tebe se všechno rozpadne. Teď se usměj, protože pokud flirtujeme, tak nemluvíme o ničem jiném.“
Perrin vycenil zuby. Mayenerové a moudré se dívali, ale z padesáti kroků a v šeru to budou považovat za úsměv. Ztratit úctu? Berelain pomáhala zbavit ho posledních zbytků úcty, jež k němu kdy dvouříčtí lidé chovali, nemluvě o Faileiných služebnících. Horší bylo, že Faile mu nejednou dávala jinou verzi téže lekce, o povinnostech šlechtice dát lidem, co čekají. Čeho on litoval, bylo, že musí poslouchat tuto ženu, ze všech lidí, opakovat to, co říkala jeho žena. „A o čem teda mluvíme, že nechceš, aby to tví lidi věděli?“
Dál se tvářila klidně a usmívala se, ale spodní proud strachu zesílil. Nebyla to ještě panika, ale věřila, že jí hrozí nebezpečí. Ruce v rukavičkách zatínala do otěží. „Mí chytači zlodějů slídí v Masemově táboře a dělají si ‚přátele‘. Není to tak dobré jako mít tam špehy, ale nosí tam víno, které mi údajně kradou, a něco málo přece jen zjistí.“ Tázavě se na něj zadívala a naklonila hlavu. Světlo! Věděla, že Faile používala Selandu a ty ostatní kretény jako špehy! Vždyť mu o nich taky řekla. Gendar a Santes, její chytači zlodějů, nejspíš v Masemově táboře zahlédli Haviara a Neriona. Bude muset varovat Balwera, než se pokusí nasadit Medore na Berelain a Annouru. To tedy byl hrozný zmatek.
Když mlčel, pokračovala. „Kromě chleba a bažanta jsem ti do košíku přidala ještě něco. Dokument... který Santes našel včera v Masemově stole. Ten hlupák nikdy nenarazil na zámek, aby nechtěl vědět, co skrývá. Ať tě nikdo nevidí, jak ho čteš, když jsem si dala takovou práci, abych to zatajila!“ dodala ostře, když zvedl víko košíku a uviděl v plátně zabalený raneček a ucítil silnou vůni pečeného ptáka a teplého chleba. „Všimla jsem si, že tě Masemovi muži často sledují, a teď by se mohli taky dívat!“
„Nejsem hlupák,“ zavrčel. O Masemových hlídacích psech věděl. Většina jeho stoupenců byla z města a většina těch ostatních byla dost neohrabaná, aby se za to u něj doma stydělo i desetileté dítě. Což však neznamenalo, že se jeden dva neschovávají někde mezi stromy, dost blízko na to, aby je špehovali ze stínů. Vždycky se drželi opodál, protože kvůli jeho očím věřili, že je něco jako zpola zkrocený zplozenec Stínu, takže jejich pach zachytil málokdy, a dnes ráno měl v hlavě jiné věci.