Odhrnul plátno a uviděl bažanta, velkého jako slušně velká slepice, s křupavou hnědou kůrčičkou. Utrhl stehýnko a druhou rukou hmatal vespod. Vytáhl těžký papír smetanové barvy, na čtyřikrát přeložený. Nestaraje se o mastné skvrny ho rozbalil rovnou na pečínce, v rukavicích trochu neohrabaně, a zatímco okusoval stehýnko, četl. Každý pozorovatel by viděl, že se dívá, který kousek bažanta si má dát teď. Na tlusté pečeti ze zeleného vosku, na jedné straně zlomené, byl otisk, o němž usoudil, že to jsou tři ruce se zvednutým ukazovákem a malíkem. Rukopis byl rozevlátý, trochu zvláštní, některá písmena byla skoro k nepoznání, ale s trochou námahy se číst dal.
Nositel tohoto listu je pod mou osobní ochranou. Ve jménu císařovny, kéž žije věčně, mu poskytni pomoc, již si vyžádá ve službách císařovně, a nikomu krom mne o tom neřekni.
„Císařovna,“ pronesl tiše, tiše jako železo otírající se o hedvábí. Potvrzení Masemových jednání se Seanchany, ačkoliv on sám to potvrzovat nepotřeboval. O něčem takovém by mu Berelain nelhala. Suroth Sabelle Meldarath musela být důležitá osoba, když mohla vydat takový dokument. „Tohle ho vyřídí, jakmile Santes dosvědčí, kde to našel.“ Ve službách císařovny? Masema věděl, že Rand se Seanchany bojuje! Zase ten duhový vír, i když ho hned zahnal. Ten člověk byl zrádce!
Berelain se zasmála, jako kdyby řekl něco vtipného, ale teď její úsměv rozhodně vypadal nucený. „Santes mi řekl, že ho vzal ve zmatku, když se stavěl tábor, tak jsem jim s Genadrem dovolila vrátit se zpátky s mým posledním soudkem dobrého tunaighanského. Měli se vrátit hodinu po setmění, jenže ani jeden se neobjevil. Asi mohli zaspat, ale ještě nikdy –“
Polekaně se odmlčela a vykulila na něj oči a on si uvědomil, že překousl stehenní kost vejpůl. Světlo, obral celé stehýnko, aniž by si toho všiml. „Jsem hladovější, než jsem si myslel,“ zamumlal. Vyplivl si kost do dlaně a hodil ji na zem. „Bude bezpečnější předpokládat, že Masema ví, že to máš. Doufám, že budeš kolem sebe pořád mít silnou stráž, ne jenom, když si vyjedeš.“
„Gallenne nechává od poslední noci kolem mého stanu spát padesát svých mužů,“ poznamenala, stále kulíc oči, a on si zhluboka povzdechl. Člověk by si myslel, že ještě nikdy neviděla nikoho překousnout kost.
„Co ti řekla Annoura?“
„Chtěla, abych jí to dala, že to zničí, takže kdyby se mě někdo ptal, mohla bych říci, že to nemám a nevím, kde to je, a ona by mě v tom mohla podpořit. Pochybuji však, že by to Masemu uspokojilo.“
„Ne, to asi ne.“ Annoura to tedy také věděla. Aes Sedai uměly být pošetilé, občas i bláznivé, ale nikdy nebyly hloupé. „Řekla ti, že to zničí, nebo že kdybys jí to dala, mohla by to zničit?“
Berelain se zamyšleně zamračila a až po chvíli odpověděla: „Že to udělá.“ Ryzák netrpělivě zadupal, ale ona ho snadno uklidnila, aniž by to brala na vědomí. „Masema se dá těžko ovlivnit... nátlakem.“ Měla na mysli vydírání. Perrin si neuměl představit, že by se Masema tomuhle podvolil. Zvlášť kdyby ho vydírala Aes Sedai.
Když trhal druhé stehýnko, podařilo se mu papír znovu složit a strčit do rukávu, kde ho rukavice zadrží, aby mu nevypadl. Pořád to byl důkaz. Ale čeho? Jak mohl být zároveň fanatickým stoupencem Draka Znovuzrozeného i zrádcem? Mohl ten dokument sebrat...? Komu? Nějakému přisluhovači, jehož chytil? Proč si ho ale Masema schovával pod zámkem, pokud by nebyl dokument určen jemu? A se Seanchany se setkal. A jak to hodlal použít? Kdo mohl říci, k čemu všemu se to dalo použít? Perrin si těžce povzdychl. Měl příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Odpovědi vyžadovaly rychlejší myšlení, než měl on. Balwer o tom možná bude něco vědět.
Žaludek po něm chtěl, aby spolykal celého ptáka, ale pevně zavřel víko a snažil se kousat pomalu. Jednu věc mohl zjistit sám. „Co ještě Annoura říkala? O Masemovi?“
„Nic, kromě toho, že je nebezpečný a že bych se mu měla vyhýbat, jako kdybych to už sama nevěděla. Nemá ho ráda a nerada o něm mluví.“ Další krátké zaváhání, než dodala: „Proč?“ První z Mayene byla zvyklá na intriky a dávala pozor i na to, co nebylo vyřčeno.
Perrin si znovu kousl, aby měl čas, než sousto dožvýká a polkne. On na intriky zvyklý nebyl, ale setkal se s nimi tolikrát, že aspoň věděl, že říci příliš může být nebezpečné. Stejně jako říci příliš málo, ať už si Balwer myslel cokoliv. „Annoura se tajně schází s Masemou. Masuri taky.“
Berelainin úsměv vydržel na místě, ale do pachu se jí vkradl poplach. Začala se otáčet v sedle, aby se mohla podívat na obě Aes Sedai, ale zarazila se a olízla si rty. „Aes Sedai mají vždycky své důvody,“ bylo vše, co řekla. Aha, tak byla poplašená kvůli tomu, že se její rádkyně schází s Masemou, nebo kvůli tomu, že to Perrin ví, nebo...? Všechny možnosti nenáviděl. Pořád se mu pletly do toho, co bylo důležité. Světlo, už se mu podařilo obrat i druhé stehýnko! Doufal, že si toho Berelain nevšimla, a kost zahodil. V žaludku mu kručelo, jak se dožadoval další potravy.
Její lidé se drželi v povzdálí, ale Aram dojel blíž a předkláněl se, aby na ně lépe viděl. Moudré stály stranou a bavily se mezi sebou, zdánlivě aniž by si uvědomovaly, že stojí po kotníky hluboko ve sněhu či že jim dlouhé konce loktuší zvedá studený vítr. Čas od času se podívaly jejich směrem. Požadavek na soukromí moudrým nikdy nezabránil strkat nos tam, kam se jim zachtělo. V tom byly jako Aes Sedai. Masuri a Annoura je taky pozorovaly, i když se tvářily, že si od sebe udržují odstup. Perrin by se byl vsadil, že kdyby tam nebyly moudré, obě sestry by používaly jedinou sílu k odposlouchávání. Moudré to nejspíš uměly taky, pochopitelně, a dovolovaly Masuri navštěvovat Masemu. Řekla by jedna či druhá Aes Sedai, kdyby viděly, že moudré odposlouchávají s pomocí jediné síly? Annoura si na moudré dávala skoro stejně dobrý pozor jako Masuri. Světlo, na tohle ostružinové houští neměl čas! Ale musel to vydržet.
„Už jsme všem poskytli dost námětu k řečem,“ prohlásil. Ne že by potřebovali víc, než už měli. Pověsil si košík na sedlovou hrušku a pobídl Tanečníka. Jenom sníst ptáka přece nemohlo být neloajální.
Berelain se chvíli zdržela, ale než dojel k Aramovi, dohonila ho a zpomalila vedle něj. „Zjistím, co má Annoura za lubem,“ slíbila odhodlaně s pohledem upřeným přímo před sebe. Oči měla tvrdé. Perrin by byl Annouru litoval, kdyby z ní nejradši odpovědi nevytřásl osobně. Vzápětí už byla Berelain opět samý úsměv a veselí, i když se od ní stále nesl odhodlaný pach, téměř přerážející pach strachu. „Mladý Aram nám pověděl, že Zhouba duše projížděl těmito lesy s divokou štvanicí, urozený pane Perrine. Mohlo by to tak být, co myslíš? Vzpomínám si na ty pohádky, když jsem byla malá.“ Mluvila lehce, pobaveně a se zájmem. Aram zrudl a někteří muži za ním se zasmáli.
Ale přestali se smát, když jim Perrin ukázal stopy na kamenné desce.
7
Kovářský hlavolam