Když je smích přešel, Aram nasadil samolibý úsměv a strach, který z něj byl cítit dříve, zmizel. Každý by si mohl myslet, že už stopy viděl sám a věděl všechno, co je tu k vědění. Nikdo ale jeho pošklebování nevěnoval pozornost, všichni se soustředili hlavně na obrovské psí tlapy otištěné do kamene, i když jim Perrin vysvětlil, že temní psi jsou už dávno pryč. Jeden z šikmých paprsků ranního slunce dopadal přímo na šedou desku a jasně ji ozařoval. Tanečník si již na pach hořící síry zvykl – alespoň jen frkal a uši tiskl k hlavě – ale ostatní koně před kamenem couvali. Nikdo z lidí kromě Perrina síru necítil a většina kvůli vyplašenému chování koní reptala a na podivně označený kámen se dívala, jako by to byl exponát v kočovném panoptiku.
Berelainina obtloustlá komorná zakvičela, když uviděla stopy, zakymácela se, že málem spadla ze sedla své nervózně tancující kobyly, ale Berelain jen nepřítomně požádala Annouru, ať na ni dá pozor, a na stopy hleděla se stejně nečitelným výrazem, jako kdyby byla sama Aes Sedai. Ruce však zatínala do otěží, až tenká červená kůže na jejích kloubech zesvětlala. Bertain Gallenne, pan kapitán okřídlené gardy, s křídly na rudé barbutě a třemi tenkými karmínovými chocholy, dnes ráno velel Berelainině osobní stráži osobně a teď dotlačil svého vysokého vraníka blíž ke kameni, seskočil do sněhu, jenž mu sahal po kolena, sňal si přílbu a upřel na kámen své zbylé oko. Prázdný důlek mu zakrýval šarlatový kožený klípec, jehož řemínek mu rozděloval po ramena dlouhé šedé vlasy. Podle jeho výrazu bylo jasné, že vidí potíže, ale on vždycky ze všeho nejdřív uviděl tu nejhorší z možností. Perrin usoudil, že u vojáka je to lepší, než když vždycky uvidí tu nejlepší.
Masuri sesedla také, ale na zemi se zastavila, držíc otěže v ruce, a nejistě se zadívala na tři sluncem osmahlé Aielanky. Několik mayenerských vojáků kvůli tomu reptalo, ale už by na to měli být zvyklí. Annoura si stáhla kapuci hlouběji do čela, jako by kámen vůbec vidět nechtěla, a s komornou jenom rychle zatřásla. Ta na ni užasle vyvalila oči. Masuri, na druhou stranu, čekala vedle svého koně s trpělivým výrazem, který kazilo to, že si uhlazovala rezavé sukně svých hedvábných jezdeckých šatů, jako by si neuvědomovala, že to dělá. Moudré si mlčky vyměnily pohledy, bezvýrazné jako samy sestry. Carelle stála z jedné strany vedle Nevarin, vyzáblé zelenooké ženy, a z druhé byla Marline se soumračně modrýma očima a tmavými vlasy, což bylo u Aielů vzácné. Všechny tři byly vysoké, vysoké jako mnoho mužů, a nevypadaly na víc než o pár let starší než Perrin, ale tu klidnou sebejistotu by nezvládl někdo tak mladý, jak vypadaly jejich obličeje. Přes dlouhé náhrdelníky a těžké náramky ze zlata a slonoviny, jež nosily, by jejich těžké tmavé suknice a tmavé loktuše, téměř zakrývající bílé haleny, mohly patřit selkám, ale tady nebylo pochyb, kdo tu nad Aes Sedai velí. Vlastně občas bylo pochyb o tom, kdo velí nad Perrinem.
Nakonec Nevarin kývla. A přívětivě, pochvalně se usmála. Perrin ji ještě nikdy neviděl se usmát. Nevarin se sice pořád nemračila, ale obvykle se tvářila, že hledá někoho, komu by mohla vynadat.
Teprve když kývla, předala Masuri otěže jednomu z vojáků. Její strážce nebyl nikde v dohledu, což muselo být dílo moudrých. Rovair se jí obvykle držel jako kudlibabka. Masuri si vyhrnula rozdělené sukně a sněhovou závějí se vydala ke kameni. Když došla k němu, začala pohybovat rukama nad otisky, očividně usměrňovala, i když Perrin neviděl, že by se něco dělo. Moudré ji pozorně sledovaly, ale ony musely její tkánivo vidět. Annoura nedávala najevo sebemenší zájem. Šedé sestře se třepetaly copánky, jako kdyby vrtěla hlavou, a potom poodvedla svého koně stranou, z dohledu moudrých, i když tím se dostala dál od Berelain, přičemž by si každý mohl myslet, že ta její radu právě teď může potřebovat. Annoura se moudrým opravdu vyhýbala, jak to jen šlo.
„Zhmotnělé příběhy od ohně,“ zamumlal Gallenne a s letmým pohledem na Masuri odvedl koně od kamene. Aes Sedai ctil, ale jen málokdo chtěl být poblíž, když usměrňovaly. „I když nevím, proč mě to ještě překvapuje po tom, co jsem od odjezdu z Mayene všechno viděl.“ Masuri, soustředěná na stopy, si ho nevšímala.
Kopiníci se zavlnili, jako by skutečně nevěřili vlastním očím, dokud jim to jejich velitel nepotvrdil, a někteří z nich začali páchnout strachy, jako by čekali, že temní psi vyskočí ze stínů. Perrin s tolika lidmi kolem nerozeznával jednotlivé pachy, ale ustrašený smrad byl dost silný, takže musel vycházet od více lidí.
Gallenne asi vycítil to, co Perrin zvětřil. Měl své chyby, ale vojákům velel už dlouho. Pověsil si barbutu na jílec meče a zazubil se. S klípcem přes oko vypadal chmurně, muž, jenž vidí vtip i tváří v tvář smrti a očekává, že ho tam uvidí i ostatní. „Jestli nám budou černí psi dělat potíže, posolíme jim uši,“ řekl hlasitě a srdečně. „To se dělá v příbězích, ne? Nasypete jim sůl na uši a oni zmizí.“ Několik kopiníků se zasmálo, i když pach strachu příliš nezeslábl. Příběhy vyprávěné u ohně byly jedna věc, ale když se tu ti tvorové objevili osobně, bylo to něco zhola jiného.
Gallenne dovedl koně k Berelain a položil ruku jejímu ryzákovi na krk. Zamyšleně se podíval na Perrina, což Perrin vyrovnaně opětoval a odmítal přiznat, že pochopil, co naznačuje. Ať už chtěl ten muž říci cokoliv, mohl to říci před ním a před Aramem. Gallenne si povzdechl. „Oni se ovládnou, má paní,“ pronesl tiše, „ale fakt je, že naše postavení není zrovna bezpečné, nepřátelé jsou všude kolem a docházejí nám zásoby. Zplozenci Stínu mohou věci jen zhoršit. Mě váže povinnost k tobě a k Mayene, má paní, a se vší úctou k urozenému pánu Perrinovi bys mohla zvážit změnu plánů.“ Perrin se navztekal – ten muž chtěl opustit Faile! – ale Berelain promluvila dřív, než mohl vybuchnout.
„Žádné změny nebudou, urozený pane Gallenne.“ Občas bylo snadné zapomenout, že je vládkyní, jakkoliv bylo Mayene malé, ale v jejím hlase se ozýval velitelský tón hodný královny Andoru. Jak byla vzpřímená, její sedlo vypadalo jako trůn, a mluvila dost hlasitě, aby její rozhodnutí uslyšeli všichni, a dost rázně, aby všichni věděli, že se rozhodla. „Jestli jsou nepřátelé všude kolem, tak pokračovat v cestě je stejně bezpečné jako se vrátit nebo odbočit. Ale i kdyby cesta zpátky či stranou byla desetkrát bezpečnější, stejně bych pokračovala dál. Hodlám napomoci záchraně urozené paní Faile, i kdybychom se museli probojovat přes tisíc temných psů a trolloků navrch. To jsem přísahala, že učiním!“
Odpověděl jí hromový jásot, gardisté křičeli a mávali kopími, až červené fábory vlály. Pach strachu zůstal, ale teď se tvářili, že jsou připravení prosekat se libovolným počtem trolloků, jen aby se neshodili v Berelaininých očích. Gallenne jim velel, ale ke své vládkyni cítili víc než pouhou náklonnost, i když měla, co se mužů týče, jistou pověst. Berelain bránila Mayene před tím, aby je pohltil Tear, tím, že štvala jednoho muže, kterému připadala krásná, proti jinému. Perrin sám měl co dělat, aby překvapeně necivěl s otevřenou pusou. Mluvila stejně odhodlaně, jako se cítil on! Byla cítit stejným odhodláním! Gallene neochotně sklonil hlavu na znamení, že se podvoluje, a Berelain spokojeně kývla, než obrátila pozornost zpátky k Aes Sedai u kamene.
Masuri už přestala mávat rukama, zírala na otisky a zamyšleně si poklepávala prstem na rty. Byla hezká, ale ne krásná, i když za něco z toho mohla být zodpovědná aessedaiovská bezvěkost. Často bylo těžké poznat sestru, která se narodila v chudém hospodářství, od té, jež přišla na svět ve velkolepém paláci. Perrin ji viděl celou rudou vzteky, unavenou a na konci sil, ale přes obtížné cestování a život v aielských stanech měla tmavé vlasy a šaty upravené, jako by se jí o ně starala komorná. Teď zrovna mohla stát v knihovně.