„Co jsi zjistila, Masuri?“ zeptala se Berelain. „Masuri, prosím? Masuri?“
Poslední slovo už znělo dost ostře a Masuri sebou trhla, jako by ji překvapilo, že zde není sama. Nejspíš ji to překvapilo. V mnoha věcech působila spíš jako zelená než jako hnědá, víc se soustředila na činy, než na rozjímání, šla rovnou k věci a nikdy nemluvila nejasně, ale stále byla schopná plně se ponořit do toho, co upoutalo její pozornost. Teď sepjala ruce v pase a otevřela ústa, ale než promluvila, zaváhala a tázavě se podívala na moudré.
„Jenom mluv, děvče,“ vyzvala ji Nevarin netrpělivě a za cinkání náramků si dala ruce v bok. Zamračila se, čímž vypadala víc jako obvykle, ale žádná moudrá se netvářila pochvalně. Všechny tři se mračily, až vypadaly jako tři světlooké vrány na plotě. „Nenechávaly jsme tě jen ukojit tvou zvědavost. Tak ven s tím. Pověz nám, co jsi zjistila."
Masuri zrudla, ale okamžitě začala mluvit, oči upřené na Berelain. Určitě se jí nelíbilo, když jí někdo nadával na veřejnosti, ať už ostatní věděli či nevěděli o jejích vztazích s moudrými. „O temných psech je známo poměrně málo, ale já o nich něco nastudovala. Během let jsem narazila na stopy sedmi smeček, u pěti z nich dvakrát a u dvou třikrát.“ Barva se jí vytrácela z tváří a začínala mluvit, jako by přednášela. „Někteří staří autoři hovoří o tom, že existuje pouze sedm smeček, další se zmiňují o devíti nebo třinácti i dalších počtech, o nichž si myslí, že mají nějaký zvláštní význam, jenže během trollockých válek psala Sorelana Alsahhan o ‚stovce smeček psů Stínu, jež loví za noci‘, a ještě před ní Ivonell Bharatiya údajně napsala o ‚psech zrozených ze Stínu, v počtech jako noční můry lidstva‘. I když je pravda, že Ivonell sama mohla být apokryfická. V každém případě –“ Mávla rukou, jako by hledala slovo. „Pach není to správné slovo, ani chuť. Pocit, že každá smečka je jedinečná, a já zcela jistě poznám, že s touhle jsem se ještě nikdy nesetkala, takže víme, že číslo sedm není správné. Ale ať je správný počet devět, třináct nebo jiný, příběhy o temných psech jsou mnohem běžnější než temní psi sami, a ti jsou takhle daleko na jih od Morny nesmírně vzácní. Druhá vzácnost: v téhle smečce jich mohlo být až padesát. Obvykle to bývá tak deset, nejvýš dvanáct. Užitečné rčení: Dvě vzácnosti dohromady volají po bližším zkoumání.“ Odmlčela se a zvedla prst, jako by to chtěla zdůraznit, a když usoudila, že to Berelain došlo, ruce opět sepjala. Vítr jí strhl žlutohnědý plášť z ramene, ale ona si zimy zřejmě nevšímala.
„Ze stopy temných psů je vždycky cítit naléhavost, ale různí se podle mnoha faktorů, kterými si nejsem jistá. Tahle má silnou příměs... asi by se to dalo nazvat – netrpělivost. Není to vlastně dost silné, zdaleka ne – jako kdybych nazvala bodnou ránu píchnutím o špendlík – ale postačí to. Řekla bych, že jsou na lovu už nějakou dobu a kořist jim nějak uniká. Ať už příběhy říkají cokoliv – mimochodem, urozený pane Gallenne, sůl temným psům v nejmenším neublíží.“ Takže nakonec nebyla úplně ztracená v myšlenkách. „Přes příběhy neloví náhodně, i když zabijí cokoliv, dostanou-li příležitost a nebude-li to zasahovat do štvanice. Pro temné psy je lov vším. Jejich kořist je vždycky důležitá pro Stín, i když občas netušíme proč. Ví se o nich, že prošli bez povšimnutí velké a mocné, aby zabili selku nebo řemeslníka, nebo vstoupili do městečka či vesnice, aniž by tam někoho zabili, i když tam přišli s určitým záměrem. To, co mě napadlo jako první důvod, proč sem asi přišli, můžeme zavrhnout, poněvadž pokračovali v cestě.“ Pohledem zalétla k Perrinovi, ale tak rychle, že si nebyl jistý, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. „Vzhledem k tomu silně pochybuji, že se vrátí. No ano, jsou pryč asi hodinu. To, jak se obávám, je vše, co k tomu mohu říci.“ Když domluvila, Nevarin a ostatní moudré pochvalně kývaly a jí se vrátilo trochu barvy do tváří, třebaže rychle zmizela, když si opět nasadila masku aessedaiovské vyrovnanosti. Závan větru přinesl k Perrinovi její pach, překvapený a potěšený, a rozčilený, že je potěšená.
„Děkuji ti, Masuri Sedai,“ pronesla Berelain formálně a lehce se uklonila ze sedla, na což Masuri nepatrně sklonila hlavu. „Uklidnila jsi nás.“
A pach strachu mezi vojáky vskutku slábl, i když Perrin slyšel, jak si Gallenne mrmlá: „To poslední nám mohla říct hned na začátku."
Perrin zachytil ještě něco, přes podupávání koní a tichý smích mužů, jimž se ulevilo. Od jihu se ozvalo volání modřinky, což kromě něj nemohl nikdo jiný slyšet, a vzápětí následovalo bzučivé volání škraboškového vrabce. Další modřinka se ozvala blíž, opět následovaná škraboškovým vrabcem, a stejný pár to zopakoval ještě blíž. V Altaře mohli být modřinky i škraboškoví vrabci, on ale věděl, že tihle nosí dvouříčské luky. Modřinka znamenala blížící se lidi, ne málo a možná ne přátelské. Škraboškový vrabec, jehož doma nazývali i zlodějský pták, neboť kradl lesklé předměty, na druhou stranu... Perrin přejel palcem ostří své sekery a čekal na další zavolání, dost blízko na to, aby si ho všimli i ostatní.
„Slyšeli jste to?“ zeptal se a díval se k jihu, jako kdyby to právě zachytil. „Moje hlídky zahlídly Masemu.“ To upoutalo pozornost a několik mužů kývlo, když se volání ozvalo ještě blíž. „Přichází odtamtud.“
Gallenne si s klením narazil barbutu na hlavu a nasedl. Annoura zvedla otěže a Masuri se začala brodit sněhem zpátky ke svému strakáči. Kopiníci se vrtěli v sedlech a začal z nich být cítit hněv, opět podkreslený strachem. Okřídlená garda měla u Masemy krvavý dluh, ale nikdo se netěšil, že ho vybere, když jich bylo padesát a Masema vždycky jezdil nejméně se stovkou nohsledů.
„Nebudu před ním utíkat,“ prohlásila Berelain. Zamračeně hleděla k jihu. „Počkáme na něj tady.“
Gallenne otevřel pusu a zase ji zavřel, aniž by promluvil – tedy ne k ní. Zhluboka se nadechl a začal pokřikovat rozkazy na svoje gardisty. Seřadit je nebylo snadné. I když stály stromy dost daleko od sebe, les nebyl právě nejlepší místo pro kopiníky. Každý útok by byl od začátku rozkolísaný, a vrazit do někoho kopí bylo těžké, když mohl uhnout za strom a dostat se člověku do zad. Gallenne se je snažil seřadit před Berelain, mezi ni a blížící se muže, ale ona po něm loupla okem a jednooký muž hned změnil rozkazy a seřadil kopiníky do nerovné řady, prohnuté kolem stromů, ale s ní uprostřed. Jednoho vojáka poslal tryskem do tábora. Muž se hnal sehnutý v sedle, kopí skloněné jako při útoku, a hnal se, jak nejrychleji to ve sněhu šlo. Berelain zvedla obočí, neřekla však nic.
Annoura zamířila s koněm k Berelain, ale zastavila se, když na ni Masuri zavolala. Hnědá sestra držela svého strakáče, ale stála tam, s moudrými, jež ji převyšovaly, takže vypadala skoro jako dítě. Annoura zaváhala, dokud ji Masuri nezavolala znovu, ostřeji, a potom měl Perrin dojem, že si Annoura ztěžka povzdechla, než k nim dojela a sesedla. Ať už Aielanky říkaly cokoliv, mluvily příliš potichu, aby je Perrin slyšel, obstoupily Annouru a skláněly se k ní, což se tarabonské sestře nelíbilo. Tvář měla schovanou v kapuci, avšak copánky se třepetaly ještě rychleji, jak vrtěla hlavou, a nakonec se rázně odvrátila a vložila nohu do třmene. Masuri tam klidně stála a nechala moudré, aby si řekly své, ale teď položila ruku Annouře na loket a něco řekla. Nato Annoura svěsila ramena a moudré kývly. Annoura si shrnula kapuci a počkala, až se Masuri vyškrábe na svého koně, než nasedla. Pak společně zajely ke kopiníkům a zastavily se vedle Berelain. Moudré se vtlačily mezi ně na opačné straně, než stál Perrin. Annoura věšela koutky širokých úst a nervózně si třela palce.