Masema znovu zkřivil rty, tentokrát však v úsměvu, ne ve šklebu. Aes Sedai pro něho přestaly existovat, když obrátil pozornost zpátky k Perrinovi. „Někteří z těch, kdo jdou za pánem Drakem, našli město zvané So Habor.“ Takhle o svých stoupencích mluvil vždycky: opravdu šli za Drakem Znovuzrozeným, ne za ním. Skutečnost, že jim Masema říkal, co mají dělat, kdy a jak, byla jenom pominutelná drobnost. „Úhledné místo, tři až čtyři tisíce lidí, asi den cesty zpátky, možná míň, na jihozápad. Zdá se, že se neocitlo v cestě Aielům a jejich loňská úroda byla dobrá i přes to sucho. Měli stodoly plné ječmene, prosa a ovsa a dalších potřebných věcí, řekl bych. Vím, že ti dochází krmení. Jak pro lidi, tak i pro koně.“
„Proč mají v této roční době plné stodoly?“ Berelain se zamračeně předklonila a mluvila téměř panovačně.
Nengar zamračeně položil ruku na meč, jejž měl u sedla. S prorokem pána Draka takhle nikdo nemluvil. A nikdo o něm taky nepochyboval. Nikdo, kdo chtěl zůstat naživu. Zavrzala kůže, jak si kopiníci poposedali v sedlech, ale Nengar si jich nevšímal. Perrina mlátil do nosu smrad Masemova šílenství. Masema si prohlížel Berelain. Zdánlivě si nevšímal Nengara a kopiníků, ani možnosti, že by se muži mohli začít navzájem zabíjet.
„Otázka chamtivosti,“ prohlásil nakonec. „Obchodníci s obilím ze So Habor si zřejmě mysleli, že hodně vydělají, když si zboží ponechají, dokud zima nevyžene ceny nahoru. Jenže ho obvykle prodávali na západ, do Ghealdanu a Amadicie, a po událostech tam a v Ebú Daru se báli, že všechno, co tam pošlou, bude zabaveno. Jejich chamtivost jim ponechala plné stodoly a prázdné měšce.“ Do hlasu se mu vloudilo uspokojení. Chamtivost nenáviděl. Ale on nenáviděl všechny lidské slabosti, ať velké, či malé. „Myslím, že teď se se svým obilím rozloučí za nízkou cenu.“
Perrin vycítil past a nepotřeboval na to vlčí čich. Masema musel nakrmit své muže a koně, a jakkoli důkladně probírali krajinu, nemohli být v lepším stavu než Perrinovi. Proč neposlal několik tisíc svých stoupenců do toho městečka a nevzal si, co tam měli? Den zpátky. To by ho odvedlo dál od Faile a možná dalo Shaidům čas zase zvětšit náskok. Byl tohle důvod té zvláštní nabídky? Nebo další zdržení, aby mohl Masema zůstat na západě, blíž u svých seanchanských přátel?
„Třeba budeme mít čas to městečko navštívit, až bude má žena volná.“ Znovu zachytil slabé zvuky, jak lesem postupují lidé na koních, dřív než ostatní. Tentokrát to přicházelo od západu, od tábora. Gallenneho posel musel cválat celou cestu.
„Tvá žena,“ řekl Masema bezvýrazně a podíval se na Berelain, až se Perrinovi zpěnila krev v žilách. Dokonce i Berelain zrudla, i když tvář zachovala hladkou. „Opravdu věříš, že dnes ti o ní donesou zprávu?“
„Ano.“ Perrin mluvil stejně bezvýrazně jako Masema, a tvrději. Svíral hrušku sedla nad Berelaininým košíkem, aby nehmátl po sekeře. „Osvobodit ji je ze všeho nejdůležitější. Ji a ostatní. Až to uděláme, můžeme si naplnit břicha k prasknutí, ale tohle uděláme nejdřív.“
Blížící se koně už uslyšeli všichni. Na západě se objevila dlouhá řada kopiniků a za ní projížděla mezi stíny další. Rudé fáborky a kyrysy Mayenerů se prolínaly se zelenými fáborky a leštěnými kyrysy z Ghealdanu. Řady byly hodně dlouhé, táhly se až pod Masemovy čekající muže. Mezi stromy také přebíhali pěšáci s dlouhými dvouříčskými luky. Perrin doufal, že tábor nezůstal úplně bez ochrany. Ukrást ten seanchanský papír možná donutilo Masemu vyložit karty, a nakonec to byl veterán z bojů kolem Morny a proti Aielům. Mohl myslet dál než jenom na to, že najde Berelain. Bylo to jako další kovářský hlavolam. Posunete jeden kousek, aby se pohnul další jen natolik, že se uvolní třetí. Tábor s oslabenou obranou bylo snadné dobít a v těchto lesích na počtech záleželo stejně tolik jako na tom, kdo měl lidi, kteří dokážou usměrňovat. Chtěl Masema uchovat to tajemství natolik, aby to celé teď a tady zpečetil? Perrin si uvědomil, že položil ruku na sekeru, ale nechal ji tam.
Mezi Masemovými stoupenci přešlapovali koně, jak jim jezdci tahali za otěže, křičeli po sobě a mávali zbraněmi, Masema sám však jen beze změny výrazu sledoval blížící se kopiníky a lučištníky, o nic méně zakyslý, ani o nic víc. Jako by to byli ptáci poskakující po větvích. Jeho pach se beze změny šíleně svíjel.
„Co se děje ve službě Světlu, musí se udělat,“ řekl, když nově příchozí zastavili asi dvě stě kroků od nich. To nebylo pro dvouříčské luky nijak daleko a Masema je viděl v akci, ale nedával na sobě znát, že by ty široké hlavice mohly být namířené na jeho srdce. „Všechno ostatní je jen šmejd a brak. Pamatuj na to, urozený pane Perrine Zlatooký. Všechno ostatní je šmejd a brak.“
Bez dalšího slova prudce otočil koně a s Nengarem a Bartuem v závěsu se vydal ke svým mužům. Všichni tři hnali koně, aniž by se starali, že by si třeba mohli zlomit nohu nebo vaz. Čekající oddíl se zařadil za ně a celý dav se hrnul k jihu. Někteří muži vzadu se zastavili, aby vytáhli bezvládné tělo zpod zraněného koně a zbavili zvíře utrpení rychlým máchnutím dýky. Pak je začali bourat. Tolik masa nesmělo přijít nazmar. Jezdce nechali tam, kam ho pustili.
„On věří každému slovu, které řekne,“ vydechla Annoura, „ale kam ho jeho víra vede?“
Perrina napadlo zeptat se jí rovnou, kam si myslí, že Masemu vede jeho víra, kam ona chce, aby ho dovedla, ale ona náhle opět nasadila ten neproniknutelný aessedaiovský klid. Špička ostrého nosu jí zrudla chladem. Upřeně na něj zírala. Stejně snadno by mohl holýma rukama vypáčit temnými psy poznačený kámen ze země, jako dostat odpověď z Aes Sedai, když nasadí tenhle výraz. Bude muset nechat vyptávání na Berelain.
Muž, jenž přivedl kopiníky, najednou pobídl koně do kroku. Byl menší, v postříbřeném kyrysu a přílbě s mřížovým hledím a třemi krátkými bílými chocholy. Gerard Arganda byl tvrdý voják, jenž se nahoru propracoval úplně odzdola, proti všem okolnostem, a stal se prvním kapitánem Alliandřiny osobní gardy. Perrina, který přivedl jeho královnu na jih, aniž k tomu měl nějaký dobrý důvod, a potom dopustil, aby ji unesli, neměl rád, ale Perrin čekal, že se zastaví a projeví úctu Berelain, možná se i poradí s Gallennem. Arganda si Gallenneho hodně vážil a často spolu pokuřovali fajfku. Tentokrát jeho pstružák projel kolem Perrina a ostatních a jezdec ho pobízel k větší rychlosti. Když Perrin uviděl, kam jede, pochopil. Od východu se blížil osamělý jezdec na myšákovi a vedle něho se na sněžnicích šoural Aiel.
8
Vír barev
Petřin si neuvědomil, že se pohnul, dokud nebyl nakloněný nad Tanečníkův krk a nehnal se za Argandou. Sníh nebyl o nic méně hluboký, země o nic rovnější a světlo o nic lepší, ale Tanečník se řítil stíny, nechtěje nechat pstružáka v čele, a Perrin ho pobízel k ještě rychlejšímu běhu. Přijížděl Elyas, vousy roztažené na prsou, široká krempa klobouku vrhala stíny na jeho tvář a z ramenou mu viselo krzno. Osobou vedle něho byla Děva s tmavou šufou ovinutou kolem hlavy a v bílém plášti, aby nebyla vidět na sněhu, přehozeném přes šedý, hnědý a zelený kabátec a spodky. Elyas a Děva bez ostatních znamenali, že Faile byla nalezena. Muselo to tak být.