Arganda štval koně, aniž by se staral, že by si mohl zlomit nohu, přeskakoval vyčnívající skaliska a projížděl závěje, ale Tanečník ho těsně před Elyasem předhonil. Arganda se drsně zeptaclass="underline" „Viděl jsi královnu, Machero? Je naživu? Mluv, chlape!“ Děva, Elienda se sluncem osmahlými tvářemi, zvedla ruku k Perrinovi. Mohl to být pozdrav či soucit, ona však pokračovala v cestě. Elyas podá hlášení Perrinovi a ona své moudrým.
„Našli jste ji?“ Perrin měl v hrdle náhle sucho jako na poušti. Na tohle čekal dlouho. Arganda prskal za hledím, věda, že se Perrin neptá na Alliandre.
„Našli jsme Shaidy, které sledujeme,“ začal Elyas opatrně s rukama složenýma na sedlové hrušce. Dokonce i na Elyasovi, slavném Dlouhém tesákovi, který žil a běhal s vlky, byla vidět únava z dlouhé cesty a nedostatku spánku. Tváře měl propadlé vyčerpáním, což ještě podtrhovala zlatá záře jeho očí. Hustý vous i vlasy, jež mu visely k pasu a jež měl na šíji svázané řemínkem, měl prošedivělé, a poprvé za dobu, co ho Perrin znal, vypadal starý. „Utábořili se kolem slušně velkého města, které dobyli, na hřebeni asi čtyřicet mil odsud. Nemají žádné pořádné hlídky a ty, co jsou dál, spíš dávají pozor na to, aby jim neutekli zajatci, než na cokoliv jiného, takže jsme se dostali dost blízko, abychom se mohli pořádně kouknout. Je jich ale mnohem víc, než jsme mysleli. Nejmíň devět, možná deset klanů, říkaly Děvy. Včetně gai’šainů – aspoň lidí v bílém – by v tom táboře mohlo být tolik lidí jako v celém Mayene nebo Ebú Daru. Nevím, kolik oštěpů, ale deset tisíc je podle toho, co jsem viděl, ještě nízký odhad.“
Perrinovi se stahoval žaludek. V ústech měl tak sucho, že by nedokázal promluvit, ani kdyby se Faile nějakým zázrakem objevila přímo před ním. Deset tisíc algai’d’siswai, k tomu ještě tkalci a stříbrotepci a starci, trávící dny vzpomínáním ve stínu, kteří se mohli chopit oštěpu, kdyby na ně někdo zaútočil. On neměl ani dva tisíce kopiníků, kteří by prohráli, i kdyby stáli proti stejnému počtu Aielů. Necelé tři stovky Dvouříčských, jež dokázaly napáchat škody na dálku, ale deset tisíc protivníků by nezastavily. Tolik Shaidů by roztrhalo Masemovu chátru na kusy, jako když kočka vletí do hnízda myší. I když měl asha’many, moudré a Aes Sedai... Edarra a ostatní moudré mu toho o moudrých moc neprozradily, ale věděl, že deset klanů mohlo mít i padeást žen schopných usměrňování, možná víc. Možná méně – žádné dané počty nebyly – ale ne dost málo, aby to znamenalo nějaký rozdíl.
S velkou námahou potlačil zoufalství a mačkal ho, až to byla jenom kroutící se vlákna, která mohla přikrmit jeho hněv. Kladivo v sobě nemělo prostor pro zoufalství. Deset klanů nebo celý kmen Shaidů, pořád měli Faile a on musel přijít na to, jak ji odtamtud dostat.
„Co záleží na tom, kolik jich je?“ chtěl vědět Aram. „Když do Dvouříčí vtrhli trolloci, byly jich tisíce, desítky tisíc, ale my jsme je stejně pobili. Shaidové nemůžou být horší než trolloci.“
Perrin zamrkal, jak ho překvapilo, že stojí za ním, nemluvě o Berelain, Gallennem a Aes Sedai. Jak spěchal za Elyasem, přestal vnímat všechno ostatní. Mezi stromy byli vidět muži, které Arganda přivedl pro střet s Masemou. Stále udržovali řady, ale Berelainina osobní stráž utvořila volný kruh kolem Elyase a stála tváří ven z kruhu. Moudré stály mimo tento kruh a s vážnými výrazy naslouchaly Eliendě. Ta mluvila potichu a občas kroutila hlavou. Její názor na stav věcí nebyl o nic veselejší než Elyasův. Ve spěchu musel Perrin ztratit košík, nebo ho zahodit, protože teď ho měla u sedla pověšený Berelain. Tvářila se... mohl to být soucit? Světlo ho spal, byl příliš utahaný, aby mu to vůbec myslelo. Jenže teď, víc než kdy jindy, potřeboval, aby mu to myslelo. Jeho příští chyba by mohla být poslední, pro Faile.
„Podle toho, co jsem slyšel, cikáne,“ ozval se Elyas tiše, „když přišli trolloci, podařilo se vám je ve Dvouříčí překvapit. Máš nějaký rafinovaný plán, jak překvapit Shaidy?“ Aram se na něj mrzutě zamračil. Elyas ho znal dřív, než se chopil meče, a Aram nebyl rád, když mu ty časy někdo připomínal, i přes šaty jasných barev, které stále nosil.
„Deset klanů nebo padesát,“ zavrčel Arganda, „musí existovat nějaký způsob, jak královnu osvobodit. A taky ostatní, samozřejmě. A taky ostatní.“ Zlobně se mračil, ale byl cítit zoufalstvím, liška připravená ukousnout si tlapu, aby unikla z pasti. „Přijmou...? Přijmou to výkupné?“ Rozhlížel se kolem sebe, až uviděl, jak od okřídlené gardy přichází Marline. Dařilo se jí jít rychle i ve sněhu a ani trochu neklopýtala. Ostatní moudré už nebyly nikde v dohledu a Elienda taky ne. „Přijmou ti Shaidové výkupné... moudrá?“ Uctivé oslovení znělo, jako by ho to napadlo až dodatečně. Už si sice nemyslel, že Aielové mezi nimi mají něco společného s únosem, ale Aielům stejně nedůvěřoval.
„To nemůžu říct.“ Marline si jeho tónu nevšímala. S rukama zkříženýma na prsou tam stála a zírala na Perrina, ne na Argandu. Byl to jeden z těch pohledů, kdy žena muže zvažuje a přeměřuje si ho, dokud mu nedokáže ušít oblek nebo mu sdělit, kdy si naposledy pral spodky. Kdysi, když měl ještě na takové věci čas, by ho to vyvedlo z míry. Když znovu promluvila, v jejím tónu nebylo nic rádcovského, jen sdělovala fakta. Možná to tak dokonce i myslela. „Vaše mokřinské placení výkupného je proti našim zvyklostem. Gai’šaina je možné dát jako dar nebo vyměnit za jiného gai’šaina, ale nejsou to zvířata k prodeji. Zdá se však, že Shaidové už se ji’e’toh neřídí. Berou mokřiňany jako gai’šainy a berou všechno, ne jen pětinu. Mohli by určit cenu.“
„Moje klenoty ti jsou k dispozici, Perrine,“ přisadila si Berelain klidně s vážným výrazem. „V případě nutnosti mohou Grady nebo Neald donést další z Mayene. Zlato také.“
Gallenne si odkašlal. „Altařané jsou na loupežníky zvyklí, má paní, ať už to jsou sousední šlechtici nebo zbojníci,“ začal pomalu a plácl se otěžemi do dlaně. I když Berelain odporoval nerad, očividně to hodlal udělat. „Takhle daleko od Ebú Daru neplatí žádné zákony, jen to, co řekne místní pán nebo paní. Šlechta i kmáni jsou zvyklí vyplatit každého, koho neporazí v boji, a rychle ten rozdíl poznají. Není normální, že se nikdo z nich nepokusil vykoupit si bezpečí, ale po cestě, kudy šli tihle Shaidové, jsme viděli jen trosky a neslyšeli nic jiného, než že uloupí všechno, co se dá odnést. Nabídku na výkupné by mohli přijmout, ale dá se jim věřit, že za to něco dají zpátky? Už když vyslovíme nabídku, mohli bychom se tím vzdát jediné skutečné výhody, totiž že o nás ještě nevědí.“ Annoura lehce zavrtěla hlavou, jen nepatrně, ale Gallenne ten pohyb zachytil i jedním okem a zamračil se. „Ty nesouhlasíš, Annouro Sedai?“ zeptal se zdvořile. A s náznakem překvapení. Šedá se občas chovala téměř ostýchavě, zvlášť před sestrou, ale nikdy neváhala promluvit, když nesouhlasila s radou danou Berelain.
Tentokrát však Annoura zaváhala a zakryla to tím, že si přitáhla plášť k tělu a pečlivě upravovala záhyby. Bylo to od ní neohrabané. Aes Sedai si uměly nevšímat horka a zimy, když chtěly, nedotýkalo se jich to, i když všichni ostatní kolem byli zlití potem nebo jim cvakaly zuby. Aes Sedai, jež věnovala pozornost na teplotu, získávala čas, aby mohla přemýšlet, obvykle o tom, jak zakrýt to, nač myslí. Nepatrně se zamračila na Marline, konečně se rozhodla a přestala se mračit.