„Vyjednávání je vždycky lepší než bojování,“ pronesla s chladným tarabonským přízvukem, „a při vyjednávání je důvěra vždycky otázkou bezpečnosti, že? Musíme pečlivě zvážit, jaká opatření podniknout. Je tu také otázka, kdo k nim půjde. Moudré už možná nejsou posvátné, protože se zúčastnily bitvy u Dumajských studní. Sestra nebo skupina sester by si mohla vést lépe, ale i pak je třeba veliké opatrnosti. Já jsem ochotná –“
„Žádný výkupný,“ prohlásil Perrin, a když na něj všichni zazírali, většinou konsternovaně, Annoura s nečitelným výrazem, tak to zopakoval ještě tvrději. „Žádný výkupný.“ Nezaplatí těmhle Shaidům za to, že ublížili Faile. Určitě se bála, a oni za to budou platit, ne brát peníze. Kromě toho měl Gallenne pravdu. Nic, co Perrin viděl, v Altaře i v Amadicii nebo předtím v Cairhienu, nenaznačovalo, že se Shaidům dá věřit, že dodrží uzavřenou dohodu. To by klidně mohl věřit krysám v sýpce a housenkám v zelí. „Elyasi, chci vidět jejich tábor.“ Když byl malý kluk, poznal jednoho slepce, Nata Torfinna, s vrásčitou tváří a řídkými bílými vlasy, jenž dokázal rozložit každý kovářský hlavolam jen po hmatu. Celá léta se Perrin pokoušel jeho výkon zopakovat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Musel vidět, jak do sebe kousky zapadají, než se v nich vyznal. „Arame, najdi Gradyho a řekni mu, ať za mnou co nejrychleji přijde na plac pro cestování.“ Tak začali říkat místu, kam dorazili po každém skoku a odkud vyráželi na další. Pro asha’many bylo snazší setkat průchod na místě, jehož se již dotklo tkanivo toho předchozího.
Aram cílevědomě kývl, otočil bělouše a vyrazil k táboru, ale Perrin už viděl námitky, otázky a požadavky, hromadící se ve tvářích okolo něj. Marline ho stále studovala, jako by si náhle nebyla jistá tím, co je zač, a Gallenne se mračil na otěže ve své dlani, nepochybně viděl, jak se věci obracejí k horšímu, ať udělá cokoliv, ale Berelain vypadala rozrušeně, v očích jí byly vidět námitky, a Annoura tiskla rty do tenké čárky. Aes Sedai nesnášely, když je někdo přerušoval, a ať už byla na Aes Sedai ostýchavá nebo ne, vypadala, že je připravená svou nelibost si vybít. Arganda, stále rudější, otevřel pusu s očividným záměrem začít řvát. Arganda řval často od chvíle, kdy mu unesli královnu. Nemělo smysl tu čekat a poslouchat je.
Perrin pobodl koně a projel kruhem gardistů, míře k rozpolceným stromům. Ne cvalem, ale ani se neloudal – rychlým klusem projížděl mezi vysokými stromy, ruce zaťaté do otěží, a již vyhlížel Gradyho. Elyas ho beze slova následoval. Perrin si byl jistý, že v sobě nemá místo ani na špetku strachu, ale z Elyasova ticha mu dobře nebylo. Ten totiž nikdy nenarazil na překážku, aniž by viděl cestu, jak ji obejít. Ale nějaká cesta tu být musela. Když dorazili ke kamenné desce, Perrin nechal Tanečníka chodit sem a tam kolem pokácených stromů i mezi stojícími, střídavě ve světle a stínu, neschopen ho zastavit. Musel být v pohybu. Musela existovat nějaká cesta. Myšlenky mu běhaly jako krysy v kleci.
Elyas sesedl, dřepl si a zamračil se na proseknutý kámen, aniž by věnoval pozornost svému koni, který tahal za otěže a snažil se vycouvat. Vedle kamene byl silný kmen borovice, dobře deset sáhů dlouhý, zapřený jedním koncem o rozervané zbytky pařezu dost vysoko, aby pod ním Elyas mohl projít, aniž by se musel shrbit. Jasné sluneční paprsky, pronikající lesem tu a onde, jako by prohlubovaly stín kolem stopami označeného kamene, ale to Elyasovi činilo stejně malé potíže jako Perrinovi. Z pachu hořící síry, jenž stále ještě visel ve vzduchu, krčil nos. „Měl jsem dojem, že jsem ten smrad zachytil cestou sem. Asi by ses o tom zmínil, kdybys neměl v hlavě jiné věci. Velká smečka. Větší, než jsem kdy viděl nebo o tom slyšel.“
„To tvrdila i Masuri,“ prohodil Perrin nepřítomně. Co Gradyho zdrželo? Kolik lidí je v Ebú Daru? Tak velký byl shaidský tábor. „Říkala, že narazila na stopy sedmi smeček a tuhle ještě nikdy nepotkala."
„Hm, sedmi,“ zamumlal Elyas překvapeně. „Dokonce i Aes Sedai musela urazit kus cesty, aby dokázala tohle. Většina příběhů o temných psech pochází od lidí vylekaných tmou.“ Zamračil se na stopy křižující hladký kámen, potřásl hlavou a do hlasu se mu vloudil smutek, když řekclass="underline" „Kdysi to byli vlci. Anebo aspoň duše vlků, co je chytil a pokřivil Stín. To bylo jádro, ze kterýho byli vytvoření temní psi, Stínubratři. Myslím, že proto musejí být u Poslední bitvy i vlci. Nebo možná temný psy vytvořili, protože tam budou vlci, aby proti nim bojovali. Vedle vzoru občas vypadá sovarrská krajka jako kus šňůrky. Každopádně to bylo dávno, během trollockých válek, alespoň pokud se mi podařilo zjistit, a za války Stínu předtím. Vlci mají dlouhou paměť. Na to, co ví jeden vlk, se nikdy doopravdy nezapomene, dokud zůstanou ostatní vlci naživu. Ale hovoru o temných psech se vyhýbají a temným psům jakbysmet. Při pokusu zabít jednoho Stínubratra by mohla zemřít i stovka vlků. Horší, kdyby neuspěli, temný pes by mohl pohltit duše těch, kteří ještě nejsou úplně mrtví, a tak za rok by se objevila nová smečka Stínubratrů, co by se ani nepamatovali na to, že kdysi byli vlky. Teda já doufám, že by si to nepamatovali.“
Perrin přitáhl otěže, i když toužil po pohybu. Stínubratři. Vlčí jméno pro temné psy nabylo větších chmur. „Sežrali by i lidskou duši, Elyasi? Řekněme duši člověka, který dokáže mluvit s vlky?“ Elyas pokrčil rameny. Jen hrstka lidí dokázala to, co oni dva. Odpověď na tyto otázky by mohli zjistit až ve chvíli smrti. Důležitější v této chvíli bylo, že jestli kdysi byli vlky, museli být dost inteligentní, aby ohlásili, co najdou. Masuri to ostatně naznačila. Hloupé by bylo věřit v opak. Jak dlouho potrvá, než to udělají? Kolik času má, aby osvobodil Faile?
Křupání kopyt ve sněhu ohlásilo jezdce, a on honem sdělil Elyasovi, že temní psi oběhli tábor, takže donesou zprávy o něm tomu, komu se mají hlásit.
„S tím bych si moc hlavu nelámal, synku,“ odpověděl starší muž a ostražitě vyhlížel přicházející jezdce. Poodešel od kamene a začal se protahovat, jak měl svaly ztuhlé dlouhým pobytem v sedle. Elyas byl příliš opatrný, aby se nechal chytit, jak studuje něco, co bylo pro ostatní zahaleno stínem. „To vypadá, že lovili něco důležitějšího než tebe. A půjdou po té kořisti, dokud ji nenajdou, i kdyby to trvalo celý rok. Neboj se. Tvou ženu dostaneme zpátky dřív, než ti temní psi ohlásí, že jsi tady. Neříkám, že to bude snadný, ale dokážeme to.“ Odhodlání měl v hlase i v pachu, ale skoro žádnou naději.
Perrin bojoval se zoufalstvím, odmítal se mu poddat, a zas nechal Tanečníka chodit, když se mezi stromy objevila Berelain s osobní stráží a za Annourou jela na koni Marline. Jakmile Aes Sedai zastavila koně, moudrá se soumračnýma očima sklouzla na zem a setřásla si sukně přes tmavé punčochy. Jiná žena by se možná červenala, že ukazuje nohy, ne však Marline. Ta si jen urovnala šaty. Zato Annoura se tvářila rozčileně, zakysle a podrážděně, díky čemuž její nos připomínal zobák ještě víc. Mlčela, ale vypadala, že je připravená kousat. Musela si být jistá, že její nabídku na vyjednávání se Shaidy přijmou, zvlášť když ji podpořila Berelain a Marline se tvářila přinejhorším neutrálně. Šedé byly vyjednavačky, zprostředkovatelky, rozhodovatelky a uzavíratelky dohod. To mohl být její motiv. Co jiného by to mohlo být? Tento problém musel odsunout na později, ale nesměl na něj zapomenout. Musel brát v úvahu vše, co by se mohlo zamotat do osvobození Faile, ale problém, který musel rozlousknout hned, ležel čtyřicet mil na severovýchod.