Okřídlená garda vytvořila ochranný kruh mezi stromy kolem místa na cestování a Berelain se připojila k Perrinovi a snažila se ho zatáhnout do hovoru, vnutit mu zbytek bažanta. Byla cítit nejistotou, pochybovala o jeho rozhodnutí. Možná doufala, že se jí ho podaří přesvědčit, aby se pokusil dojednat výkupné. On nechal Tanečníka chodit a odmítal poslouchat. Pokusit se o to by znamenalo vsadit všechno na jeden vrh kostek. A když byla v sázce Faile, nemohl si dovolit hazard. Metodicky, jako kdyby pracoval v kovárně, tak to bylo správné. Světlo, ale že byl unavený. Soustředil se na svůj hněv a vstřebával jeho žár, aby měl energii.
Krátce po Berelain dorazili Gallenne a Arganda s dvojstupem ghealdanských kopiníků v leštěných kyrysech a kónických přilbách a rozestavili se mezi Mayenery. Berelain se do pachu vloudilo podráždění, když odjela za Gallennem. Ti dva seděli na koních těsně u sebe a jednooký muž skláněl hlavu a poslouchal, co mu Berelain povídá. Mluvila potichu, avšak Perrin věděl, o čem se baví, alespoň částečně. Občas se po něm ohlédli, jak tak vodil Tanečníka pořád sem a tam. Arganda zastavil svého pstružáka na jednom místě a hleděl mezi stromy k táboru, nehybný jako socha, ale vyzařující netrpělivost, jako z ohně vyzařuje teplo. Byl ztělesněním vojáka, samý chochol, s mečem a stříbřenou zbrojí, tvář jako z kamene, ale páchl již téměř panikou. Jakmile bude Faile zpátky, všechno bude zase v pořádku. Všechno bude v pořádku. Sem a tam, tam a sem.
Konečně se objevil Aram se zívajícím Jurem Gradym na tmavém hnědákovi, dost tmavém, aby vedle lysiny na nose vypadala jeho srst černá. Dannil a tucet Dvouříčských, pro tentokrát bez oštěpů a halaparten, zato s dlouhými luky, jeli za nimi, ale ne moc blízko. Grady, podsaditý chlapík s ošlehaným obličejem, jemuž se již začínaly dělat vrásky, i když byl ještě poměrně mladý, vypadal jako ospalý sedlák i přes to, že měl u pasu meč s dlouhým jílcem a na sobě černý kabát se stříbrným mečíkem na vysokém límci, ale statek nechal daleko za sebou, a Dannil a ostatní se mu vždycky vyhýbali širokým obloukem. Perrinovi taky, drželi se zpátky a koukali do země, občas dokonce vrhali rozpačité pohledy na něj a na Berelain. Na tom nezáleželo. Všechno bude v pořádku.
Aram se pokusil dovést Gradyho k Perrinovi, ale asha’man věděl, proč ho sem zavolali. S povzdechem sesedl vedle Elyase, jenž dřepěl v kaluži světla a do sněhu kreslil mapu a mluvil o vzdálenostech a směru a popisoval dopodrobna místo, kam se chtěl dostat, na mýtinu na svahu otočenému k jihu, s hřebenem, kde byly na třech místech prolákliny. Vzdálenost a směr stačily, pokud byly přesné, ale čím lepší obrázek si asha’man o místě udělal, tím blíže se dokázal dostat.
„Tady nesmíš udělat chybu, chlapče.“ Elyasovi plály oči soustředěním. Ať už si ostatní o asha’manovi mysleli cokoliv, jeho to nikdy nezastrašilo. „V tý krajině je plno hřebenů a hlavní tábor je jen asi míli od tohohle. Budou tam hlídky, malý oddíly, tábořící každou noc na jiným místě, tak dvě míle okolo. Jestli nás posadíš o kus dál, tak nás určitě uvidí.“
Grady jeho pohled bez mrkání opětoval. Pak kývl, prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl. Vypadal stejně unavený jako Elyas. Stejně vyčerpaný, jako se Perrin cítil. Vytvářet průchody a držet je otevřené, aby jimi mohly projít tisíce lidí a koní, byla dřina.
„Už sis dost odpočinul?“ zeptal se ho Perrin. Unavení lidé dělají chyby a chyba s jedinou silou mohla být osudová. „Nemám poslat pro Nealda?“
Grady na něho zíral krhavýma očima a po chvíli zavrtěl hlavou. „Fager není odpočatější než já. Možná míň. Já jsem silnější než on, o kousek. Lepší, když to udělám já.“ Otočil se k severovýchodu a bez varování se vedle stopami poznačeného kamene objevila svislá stříbromodrá čára. Annoura s hlasitým zasupěním uhnula s koněm, když se světelná čára rozšířila do průchodu, do díry ve vzduchu, za kterou byla vidět sluncem zalitá mýtina na prudkém svahu mezi stromy mnohem menšími, než rostly tady. Již rozštípnutá borovice se otřásla, jak ztratila poslední kousek opory, zasténala a dopadla se sněhem tlumeným praštěním, z něhož koně frkali a tancovali. Annoura se na asha’mana mračila, tvář jí temněla, ale Grady jen zamrkal a zeptal se: „Je to to správný místo?“ Elyas si upravil klobouk, než kývl.
Na víc Perrin nečekal. Sehnul se a projel s Tanečníkem do sněhu, který koni sahal nad spěnky. Mýtina byla malá, ale díky bílým oblakům na obloze vypadala po lese za ním jako obrovská prostora. Světlo bylo ve srovnání s lesem téměř oslepující, i když slunce bylo ještě za zalesněným hřebenem nad nimi. Shaidský tábor ležel právě za tím hřebenem. Perrin se toužebně zadíval tím směrem. Měl co dělat, aby zůstal na místě, místo aby vyrazil ozlomkrk k místu, kde byla Faile. Otočil Tanečníka čelem k průchodu. Přicházela Marline.
Ta si ho upřeně prohlížela a oči odtrhla jen na tak dlouho, aby došlápla bez zakopnutí do sněhu. Ustoupila stranou, aby mohli projít Aram a Dvouříčtí. Ti už byli na cestování zvyklí, i když na asha’many už méně, a jen ti nejvyšší trochu sklonili hlavu. Perrinovi došlo, že průchod je větší než ten první, který pro něj kdy Grady udělal. Tenkrát musel sesednout. Ale uvažoval o tom jen tak mimochodem, nebylo to důležitější než bzučení mouchy. Aram dojel k Perrinovi, napjatý, páchnoucí netrpělivostí a dychtivostí jet dál, a když Dannil a ostatní prošli a klidně si chystali šípy a obhlíželi okolní les, objevil se Gallenne, zachmuřeně sledující stromy, a za ním půl tuctu Mayenerů, kteří sklopili kopí a projížděli průchodem za ním.
Pak byl otevřený průchod dlouhou dobu prázdný, ale když už se Perrin rozhodl, že se vrátí a zjistí, co zdržuje Elyase, vousáč se objevil s Argandou a šesti nespokojeně se tvářícími Ghealdaňany za patami. Lesklé přílby a kyrysy byly pryč a všichni se mračili, jako by tam museli nechat spodky.
Perrin si pro sebe kývl. Pochopitelně. Shaidský tábor byl na druhé straně hřebene a stejně tak slunce. Ta lesklá zbroj by byla jako zrcadlo. Mělo ho to napadnout. Nechával se vést strachem k netrpělivosti, zamlžoval mu myšlení. Potřeboval mít jasnou hlavu, teď víc než kdy jindy. Podrobnosti, které mu uniknou teď, by ho mohly zabít a nechat Faile v shaidských rukou. Jak se o ni mohl nebát? Musel to zvládnout, ale jak?
K jeho překvapení projela bránou před Gradym, jenž vedl svého tmavého hnědáka, Annoura. Stejně jako vždycky, když ji viděl projíždět průchodem, ležela své klisně na krku, jak jen jí to vysoká sedlová hruška dovolila, a mračila se na otvor, vytvořený s pomocí mužské polovice jediné síly. Jakmile projela, pobídla koně co nejvýš do svahu, aniž by ještě vjela mezi stromy. Grady nechal průchod zavřít. Perrinovi po něm zůstal chvíli rudý otisk na sítnici. Annoura sebou trhla a odvrátila zrak, mračíc se na Marline a na Perrina. Kdyby nebyla Aes Sedai, byl by Perrin řekl, že soptí vztekem. Berelain jí musela přikázat, aby jela, ale ona za to nedávala vinu jí.
„Odsud jdeme pěšky,“ oznámil Elyas tichým hlasem, který nepřehlušil občasné dupnutí koně. Říkal, že Shaidové jsou neopatrní a nemají žádné hlídky, nebo skoro žádné, ale mluvil, jako by byli dvacet kroků od nich. „Muž na koni je moc vidět. Shaidové nejsou slepí, jen slepí na Aiely, což znamená, že vidí dvakrát líp než kdokoliv z vás, takže se nestavte nikde na obzoru, až se dostaneme nahoru. A snažte se nenadělat moc hluku, pokud to půjde. Nejsou ani hluší. Nakonec najdou naše stopy – v tom sněhu se s tím nedá moc dělat – ale nemusíme jim dávat vědět, že tu jsme, dokud nebudeme pryč.“