Arganda, už tak mrzutý, že musel sundat zbroj a chocholy, se začal hádat kvůli tomu, že Elyas dává rozkazy. Nebyl úplný hlupák, takže mluvil potichu, ale vojákoval už od patnácti a velel vojákům v bojích s bělokabátníky, Altařany a Amadičany, jak moc rád zdůrazňoval, a bojoval i v aielské válce a přežil Krvavý sníh u Tar Valonu. Aiely znal a nepotřeboval neoholeného zálesáka, aby mu vykládal, jak si má natahovat boty. Perrin to nechal plavat, protože si sice stěžoval, ale mezitím už přikazoval dvěma mužům, že mají držet koně. Opravdu nebyl hlupák, jen se bál o svou královnu. Gallenne nechal všechny muže v lese a mumlal, že kopiníci jsou bez koní k ničemu a nejspíš by si srazili vaz, kdyby je nutil jít někam pěšky. Taky nebyl hloupý, ale nejdřív vždycky viděl černou stranu. Elyas se ujal vedení a Perrin se zdržel jenom tak dlouho, aby si ze sedlových brašen vyndal mosazný dalekohled, který si strčil do kapsy kabátu.
Rostly tu hlavně borovice a jedle a další, v zimě bez listí. Svah nebyl o nic prudší než v Pískopcích u nich doma, i když kamenitější, což Dannilovi a ostatním Dvouříčským nedělalo problémy. Sunuli se do kopce se šípy nasazenými a dávali dobrý pozor a nenadělali o moc víc hluku než pára, která jim stoupala od úst. Aram se v lese taky vyznal, jen vytáhl meč a držel se u Perrina. Jednou si začal prosekávat cestu spletí zhnědlých lián, než ho Perrin zarazil, ale hluku nenadělal víc než Perrin, pouze mu pod nohama tiše křupal sníh. Nikoho nepřekvapilo, že Marline se pohybuje, jako by vyrostla v lese a ne v Aielské pustině, kde byly stromy vzácné a sníh nevídaný, i když se zdálo, že všechny její náhrdelníky a náramky by měly chřestit. Annoura šplhala skoro stejně tiše, jenom jí trochu odletoval sníh od sukní, ale obratně se vyhýbala trní suchých hlohů a trnek. Aes Sedai obvykle objevily způsob, jak člověka překvapit. Taky se jí dařilo sledovat ostražitě Gradyho, i když asha’man se zřejmě soustředil na to, kam šlape. Občas si ztěžka povzdechl a na chvíli se zastavil a zamračil se na hřeben před nimi, ale neopožďoval se. Gallenne a Arganda nebyli zrovna nejmladší a nebyli zvyklí chodit pěšky, když mohli jet, takže začínali funět a občas se přitahovali za stromy, ale pozorovali se navzájem skoro stejně tolik, jako sledovali půdu, a žádný nehodlal dopustit, aby ho ten druhý předběhl. Čtyři ghealdanští kopiníci, na druhou stranu, klouzali a padali, zakopávali o kořeny pod sněhem, pochvy se jim chytaly do lián a vztekle nadávali, když upadli nebo se popíchali o trní. Perrin začal zvažovat, že je pošle zpátky ke koním. Nebo by je musel praštit po hlavě a nechat na místě, kde je cestou zpátky vyzvednou.
Náhle z podrostu před Elyasem vystoupili dva Aielové, obličeje jim až k očím zakrývaly tmavé závoje a z ramen jim visely bílé pláště. V rukou drželi oštěpy a puklíře. Podle výšky to byly Děvy oštěpu, což ovšem neznamenalo, že jsou méně nebezpečné než ostatní algai’d’siswai, a vmžiku bylo nataženo devět dlouhých luků a na srdce jim mířily šípy.
„Takto bys mohla dojít k úrazu, Tuandho,“ zamručel Elyas. „Měla bys mít rozum, Sulin.“ Perrin Dvouříčským pokynul, ať skloní luky, a Aramovi, ať skloní meč. Zachytil jejich pach zároveň s Elyasem, dřív, než vystoupily z úkrytu.
Děvy si vyměnily překvapené pohledy, ale poté si sňaly závoje a spustily si je na prsa. „Vidíš hodně, Elyasi Machero,“ pravila Sulin. Šlachovitá, s ošlehaným obličejem a jizvou na tváři, měla pronikavé modré oči, ostré jako nebozezy, ale teď se tvářila překvapeně. Tuandha byla mladší a vyšší a mohla být docela hezká, než přišla o pravé oko a vysloužila si tlustou jizvu od čela až po bradu. Jizva jí zvedala koutek rtů v poloúsměvu, ale to byl jediný úsměv, jaký kdy předvedla.
„Máte jiný kabáty,“ podotkl Perrin. Tuandha se zamračila na ten svůj, šedý, zelený a hnědý, a pak na Sulinin, úplně stejný. „Pláště taky.“ Elyas byl unavený, když si to nechal uklouznout. „Ještě se nepohnuli, že ne?“
„Ne, Perrine Aybaro,“ řekla Sulin. „Shaidové vypadají, že chtějí zůstat nějakou dobu na jednom místě. Včera v noci přinutili lidi z města odejít na sever, ty, které nechali odejít.“ Nepatrně zavrtěla hlavou, stále rozrušená tím, že Shaidové nutí stát se gai’šainy i lidi neřídící se ji’e’toh. „Tví přátelé Jondyn Barran, Get Ayliah a Hu Marwin se vydali za nimi, jestli od nich něco nezjistí. Naše sestry oštěpu a Gaul znovu obcházejí tábor. My čekaly tady na Elyase Macheru, až se vrátí s tebou.“ Málokdy mluvila procítěně, ani teď ne, ale byl z ní cítit smutek. „Pojďte, ukážu vám to.“
Obě Děvy se otočily a Perrin spěchal za nimi a na všechny ostatní zapomněl. O kus dál na hřebeni se přikrčily a pak lezly dál po čtyřech. Perrin se zařídil podle nich a poslední sáhy lezl po břiše. Pak vyhlédl mezi stromy na druhou stranu hřebene. Tady les končil, dál už bylo jen křoví a sem tam nějaký zákrsek. Byl dost vysoko, aby viděl na několik leguí daleko. Krajina tu byla zvlněná, holé kopce se táhly až k místu, kde opět začínal tmavý pás lesa. Viděl všechno, co vidět chtěl, a mnohem méně, než potřeboval.
Pokoušel se představit si shaidský tábor podle Elyasova popisu, ale skutečnost byla daleko horší. Tisíc kroků pod ním byla masa nízkých aielských stanů i všech možných dalších stanů, vozů, kár, lidí a koní. Táhla se na míli všemi směry od šedých kamenných hradeb města v polovině cesty k protějšímu svahu. Věděl, že stejně to musí vypadat na druhé straně hradeb. Nebylo to jedno z velkých měst, ne jako Caemlyn nebo Tar Valon, část hradeb, na niž viděl, mohla mít nejvýš čtyři sta kroků na délku a jinde byly hradby zřejmě ještě užší, ale hradby byly vysoké a měly věže a na severním konci bylo něco, co vypadalo jako citadela. A přesto ho shaidský tábor celé spolkl. Faile byla někde v tom moři lidí.
Vytáhl dalekohled z kapsy kabátu a v poslední chvíli si vzpomněl, že ho má jednou rukou zastínit. Slunce bylo zlatou koulí přímo před ním, v polovině cesty k nadhlavníku, a zbloudilý odraz od čoček mohl všechno zničit. V dalekohledu uviděl skupiny lidí, jasně rozeznával obličeje. Dlouhovlasé ženy s tmavými loktušemi přes ramena, obalené desítkami dlouhých náhrdelníků, ženy s méně náhrdelníky dojící kozy, ženy v cadin’sorech a občas s oštěpy a puklíři, ženy vyhlížející z hlubokých kapuci těžkých bílých šatů, přebíhající po sněhu rozdupanému v břečku. Byli tam i muži a děti, ale ty jen zběžně přebíhal pohledem. Tisíce a tisíce žen, jen když počítal ty v bílém.
„Příliš mnoho,“ zašeptala Marline a on odložil dalekohled a zamračil se na ni. K Děvám se připojili také ostatní a všichni leželi v řadě na hřebeni. Dvouříčtí muži dávali pozor, aby se jim tětivy nedostaly do styku se sněhem, aniž by zvedli luk nad hřeben. Arganda a Gallenne obhlíželi tábor svými dalekohledy a Grady svah pod sebou pozoroval s podepřenou bradou, stejně soustředěný jako oba vojáci. Možná že nějakým způsobem používal jedinou sílu. Marline a Annoura také zíraly na tábor, Aes Sedai si olizovala rty a moudrá se mračila. Perrina by nenapadlo, že by Marline chtěla promluvit nahlas.
„Jestli si myslíš, že odejdu jen proto, že je Shaidů víc, než jsem čekal,“ začal ohnivě, ale ona ho přerušila a klidně opětovala jeho zamračený pohled.
„Příliš mnoho moudrých, Perrine Aybaro. Kamkoliv se podívám, vidím, jak nějaká žena usměrňuje. Jen chvilku tady, chvilku tam – moudré neusměrňují pořád – ale jsou všude, kam se podívám. Příliš mnoho moudrých na deset klanů.“