Zhluboka se nadechl. „Kolik jich tam podle tebe je?“
„Já myslím, že tam jsou všechny shaidské moudré,“ odpověděla Marline, klidná, jako kdyby se bavila o ceně za ječmen. „Všechny, které dokážou usměrňovat.“
Všechny? To nedávalo smysl! Jak tady mohly být všechny, když Shaidové byli zřejmě roztroušení po celé zemi? Alespoň slyšel příběhy o tom, jak Shaidové prováděli nájezdy po celém Ghealdanu a Amadicii, příběhy o přepadeních i tady v Altaře dávno předtím, než unesli Faile, a povídačky o výpadech ještě dál. Proč by byly všechny pohromadě? Jestli se tu Shaidové chtěli shromáždit, celý kmen... Ne, musel brát v potaz to, co věděl určitě. Už to bylo dost zlé. „Kolik?“ zeptal se znovu rozumným tónem.
„Nevrč na mě, Perrine Aybaro. Nevím přesně, kolik shaidských moudrých zůstalo naživu. I moudré umírají na nemoci, hadí uštknutí, při nehodě. Některé zemřely u Dumajských studní. Našli jsme tam těla a ta, která mohli, odnesli k pohřbení. Ani Shaidové neopustili všechny zvyky. Jestli jsou tam dole všechny, které přežily, a učednice, jež dokážou usměrňovat, tak bych řekla asi čtyři stovky. Možná víc, ale méně než pět set. Než Shaidové překročili Dračí stěnu, měli necelých pět set usměrňujících moudrých a možná padesát učednic.“ Většina sedláků by se kvůli ječmeni určitě vzrušila víc.
Annoura, stále hledící do shaidského tábora, přiškrceně vzlykla. „Pět set? Světlo! Polovina Věže z jednoho kmene? Ach, Světlo!“
„Mohli bychom tam proklouznout potmě,“ zamumlal Dannil, „tak jako jsi ty u nás proklouzl do toho bělokabátnickýho tábora.“ Elyas zabručel, což mohlo znamenat cokoliv, ale neznělo to moc nadějně.
Sulin si opovržlivě frkla. „My bychom se do toho tábora nedostaly, ne s nadějí, že se zase dostaneme ven. Vás by svázali jako kozla na rožeň, než byste se dostali kolem prvních stanů.“
Perrin pomalu kývl. Napadlo ho proplížit se pod rouškou tmy do tábora a nějak odtamtud Faile dostat. A taky ostatní, samozřejmě. Ona by bez nich stejně neodešla. Ale nevěřil, že to bude fungovat, ne, když se jednalo o Aiely, a velikost tábora udusila poslední jiskřičky naděje. Mezi tolika lidmi mohl chodit celé dny, aniž by ji našel.
Náhle si uvědomil, že už nemusí potlačovat zoufalství. Hněv zůstal, ale byl studený jako ocel v zimě, a nezachytil ani kapičku beznaděje, ve které se předtím utápěl. V tom táboře bylo deset tisíc algai’d’siswai a pět set žen, které dokázaly usměrňovat – Gallenne to bral za správný konec, připrav se na nejhorší a potom už tě může všechno překvapit jenom příjemně – pět set žen, které by neváhaly použít jedinou sílu jako zbraň. Faile byla ukrytá jako sněhová vločka na zasněžené louce, ale když se toho nahrnulo tolik, zoufalství prostě nemělo smysl. Člověk se buď ohnul, nebo ho to zasypalo. Kromě toho už ten hlavolam viděl. Nat Torfinn vždycky říkával, že každý hlavolam lze rozložit, jakmile člověk přišel na to, kde zatlačit a kde zatáhnout.
Na severu a na jihu byla půda vyčištěná dál od města než na hřebeni, kde ležel. Po krajině byly roztroušené statky, kde z žádného komína nestoupal kouř, a ploty označující pole pod sněhem, ale víc než hrstka lidí, pokoušející se přiblížit z libovolného směru, by klidně mohla mít pochodně, korouhve a trubky. Zhruba k jihu mezi statky vedla jedna silnice a druhá na sever. Jemu to nejspíš nebude k ničemu, ale člověk nikdy neví. Jondyn by mohl z města přinést nějaké informace, i když k čemu by to bylo dobré, když bylo město uprostřed shaidského houfu, to netušil. Gaul a Děvy, obcházející tábor, mu povědí, co leží za dalším hřebenem. Sedlo na něm vypadalo, že tamtudy vede další silnice někam k východu. Asi míli na sever od sedla stálo několik větrných mlýnů, jejichž dlouhé bílé lopatky se pomalu otáčely, a na dalším hřebeni za tím prvním zřejmě byly další mlýny. Po svahu od mlýnů až k městské hradbě vedla řada oblouků, jako dlouhý, úzký most.
„Ví někdo, co to je?“ zeptal se a ukázal na oblouky. Prohlídka dalekohledem mu neprozradila nic, než že jsou ze stejného šedého kamene jako hradby. Na most to bylo příliš úzké a nemělo to zídky po stranách a navíc se nezdálo, že by na tom místě bylo třeba stavět most.
„To přivádí vodu,“ hlásila Sulin. „Táhne se to na pět mil k jezeru. Nevím, proč nepostavili město blíž, ale většina půdy kolem jezera vypadá na to, že když odejde zima, je tam jen samé bahno.“ Už ji neznámá slova jako bahno nezarážela, jenom trocha bázně utkvěla na ,‚jezeru". Vadila jí představa tolika vody na jednom místě. „Chceš zastavit dodávku vody? To by je určitě vylákalo ven.“ Boji o vodu rozuměla. Většina bojů v Pustině začínala kvůli vodě. „Ale myslím, že ne –“
Perrinovi v hlavě vybuchly barvy, odstíny tak jasné, že přestal vidět i slyšet. Tedy všechno kromě barev samotných. Byla to mohutná vlna, jako by se pokaždé, když je vyhnal z hlavy, barvy shromažďovaly v nějaké nádrži, jejíž hráz prorazila ta tichá povodeň, nehlučné víry, které se ho snažily stáhnout do sebe. A uprostřed toho se srazil obraz, Rand a Nyneiva, sedící na zemi naproti sobě, obraz tak jasný, jako by je měl přímo před sebou. Neměl na Randa čas, ne teď. Ne teď! Snažil se barvami prodrat, jako se topící se člověk hrabe k hladině, donutil – je – zmizet!
Zrak i sluch, okolní svět, ho přímo praštily.
„...je šílenství,“ říkal zrovna Grady ustaraně. „Nikdo nezvládne tolik saidínu, abych ho cítil na takovou dálku! Nikdo!“
„Nikdo nezvládne ani tolik saidaru,“ zamumlala Marline. „Ale někdo to dělá.“
„Zaprodanci?“ Annouře se třásl hlas. „Zaprodanci, používající nějaký sa’angrial, o kterém jsme nic netušily. Nebo... nebo Temný sám.“
Všichni tři se dívali k severozápadu, a i když Marline vypadala klidněji než Annoura a Grady, byla cítit stejně ustrašeně a ustaraně. Kromě Elyase všichni pozorovali trojici s výrazem lidí očekávajících vyhlášení začátku nového Rozbití světa. Elyas se tvářil smířeně. Vlk by štěkal na sesuv půdy unášející ho ke smrti, ale vlk věděl, že smrt přijde, dříve nebo později, a že se s ní nedá bojovat.
„To je Rand,“ podotkl Perrin hluše. Otřásl se, jak se barvy vrátily, ale hned je zahnal. „Jeho věc. On to vyřídí, ať je to cokoliv.“ Všichni na něho zírali, dokonce i Elyas. „Potřebuju jazyky, Sulin. Museli vyslat lovecký oddíly. Elyas říkal, že o kus dál mají hlídky, malý skupinky. Dokážeš mi sehnat zajatce?“
„Pozorně mě poslouchej,“ začala Annoura a slova se z ní jenom hrnula. Zvedla se ve sněhu natolik, aby dosáhla přes Marline na Perrina, a popadla ho za plášť. „Něco se děje, možná je to nádherné, možná strašné, ale v každém případě je to závažné, důležitější než cokoliv ve známých dějinách! Musíme zjistit, co to je! Grady nás tam dostane, dost blízko, abychom to viděli. Já bych nás tam dostala, kdybych znala ta tkaniva. Musíme to vědět!“
Perrin se jí podíval do očí a setřásl její ruku. Ona zůstala civět s otevřenou pusou. Aes Sedai nikdy nezmlkly tak snadno, ona to ale udělala. „Řekl jsem ti, co to je. Naše práce nás čeká přímo tady. Sulin?“
Sulin se otočila od něj k Aes Sedai a pak k Marline. Nakonec pokrčila rameny. „I když je budeš vyslýchat, moc nezjistíš. Přijmou bolest a vysmějí se ti. A hanba bude pomalá – jestli je tyto Shaidy ještě možné zahanbit.“