Právě když se chtěla zase otočit, všimla si tmavovlasé Aielanky, hledící na opačnou stranu. Vlasy měla černé jako havraní křídlo, což byla mezi Aiely převeliká vzácnost. I zezadu Faile poznala Alarys, další moudrou. V táboře jich bylo přes čtyři sta, ale ona se je naučila rychle poznat od podívání. Zmýlit si moudrou s tkadlenou či hrnčířkou byl rychlý způsob, jak si vysloužit výprask.
Nemuselo nic znamenat, že Alarys stojí jako přikovaná a čumí stejným směrem jako Someryn nebo že jí loktuše sklouzla na zem, akorát že za ní poznala Faile další moudrou, také hledící k severozápadu, mlátící lidi, kteří se dostali před ni. To musela být Jesain, žena, jež by byla malá, i kdyby nebyla Aielanka, s hřívou vlasů rudých jako oheň a stejnou povahou. Masalin mluvila s mužem s koněm a ukazovala na zvíře. Ona nedokázala usměrňovat, ale všechny moudré, které to dokázaly, zíraly stejným směrem. To mohla způsobit jen jediná věc. Viděly, že na hřebem nad táborem někdo usměrňuje. Kdyby tam usměrňovala moudrá, určitě by se takhle netvářily. Mohla to být Aes Sedai? Nebo víc než jedna? Lepší nedoufat. Na to bylo příliš brzy.
Po ráně do hlavy se zapotácela a málem upustila koš.
„Co tu stojíš jako pařez?“ vyjela na ni Someryn. „Jdi si po své práci. Běž, než tě...!“
Faile šla, jednou rukou si přidržovala koš a druhou si zvedla sukně a šla co nejrychleji, aby neuklouzla a neupadla do bláta. Someryn nikoho netloukla a nikdy nezvedala hlas. Udělala-li obojí, bylo lepší jít jí okamžitě z cesty. Pokorně a poslušně.
Pýcha nařizovala zachovávat chladný vzdor, tiše se odmítat poddat, ale rozum říkal, že to je způsob, jak se ocitnout pod dvojnásobným dozorem. Shaidové možná brali mokřinské gai’šainy jako domácí zvířata, ale nebyli úplně slepí. Museli si myslet, že své zajetí přijala jako nevyhnutelnou skutečnost, pokud se jí měl podařit útěk, a na to musela myslet především. Čím dřív, tím líp. Rozhodně dřív, než se do toho zaplete Perrin. Nikdy nepochybovala, že jde za ní, že ji nějak najde – ten chlap by prošel i zdí, pokud by si to vzal do hlavy! – ale ona musela uniknout, než k tomu dojde. Byla dcerou vojáka. Znala počty Shaidů a věděla, kolik mužů může postavit Perrin, a věděla, jak se k němu dostat dřív, než dojde ke střetu. Byla tu pouze ta maličkost, že se nejdřív musela dostat ze spárů Shaidů.
Na co to moudré koukaly – na Aes Sedai, nebo na moudré od Perrina? Světlo, doufala, že to ne, ještě ne! Důležitější ale byly jiné věci, z nichž prádlo nebylo poslední. Nesla koš k troskám města Malden a proplétala se mezi gai’šainy. Ti, kteří odcházeli z města, nesli dvě těžká vědra na koncích tyče, položené na ramenou, kdežto do města se nosila vědra prázdná. Lidé v táboře měli velikou spotřebu vody a takhle se k nim dostávala – vědro za vědrem. Mezi gai’šainy bylo snadné poznat původní obyvatele Maldenu. Takhle daleko na severu Altary měli světlejší, ne olivovou pleť, a někteří dokonce modré oči, ale všichni omámeně klopýtali. Shaidové v noci přelezli hradby a překonali obranu dřív, než většina obyvatel zjistila, že je v nebezpečí, a stále zřejmě nemohli uvěřit, co se stalo s jejich životy.
Faile však pátrala po jedné určité tváři, po někom, o kom doufala, že dnes nebude nosit vodu. Hledala ji od chvíle, kdy se tu Shaidové před čtyřmi dny utábořili. Před bránou, jež byla otevřená dokořán, ji našla, bíle oděnou ženu vyšší než sama, s plochým košem na chleba u boku a kapuci shrnutou tak, že byl vidět kousek tmavorudých vlasů. Chiad se tvářila, že studuje železem obitou bránu, která Malden neochránila, ale otočila se, jakmile k ní Faile došla. Stály tam vedle sebe, aniž by se na sebe podívaly, a předstíraly, že si přendávají koše. Nebyl důvod, proč by spolu dva gai’šainové nemohli promluvit, ale nikdo by si neměl vzpomenout, že je chytili spolu. Bain a Chiad nesledovali tak přísně jako gai’šainy sloužící Sevanně, ale to by se mohlo změnit, kdyby se někdo rozpomněl. Skoro všichni v dohledu byli gai’šainové a kromě toho ze západní strany Dračí stěny, ale příliš mnoho se naučilo získávat si přízeň donášením. Většina lidí dělala, co musela, aby přežila, a někteří se vždycky snažili vystýlat vlastní hnízdečko, bez ohledu na okolnosti.
„Dostaly se pryč první noc, co jsme sem dorazili,“ zamumlala Chiad. „S Bain jsme je dovedly k lesu a cestou zpátky zamaskovaly jejich stopy. Pokud vím, tak si zřejmě ještě nikdo neuvědomil, že jsou pryč. Když tu je tolik gai’šainů, byl div, že si Shaidové vůbec všimnou, že je někdo pryč.“
Faile si vydechla úlevou. Před třemi dny. Shaidové si všímali uprchlíků. Jen málokomu se podařilo vydržet na svobodě celý den, ale s každým dnem, kdy je nechytili, jejich naděje na úspěch narůstala, a bylo celkem jisté, že Shaidové zítra nebo pozítří odtáhnou. Na tak dlouho se nezastavili, co chytili Faile. Tušila, že se možná pokusí vrátit zpátky k Dračí stěně a do Pustiny.
Nebylo snadné přemluvit Lacile a Arrelu, aby odešly bez ní. Přesvědčilo je až to, že mohou Perrinovi donést zprávu o tom, kde se Faile nachází, spolu s varováním, kolik Shaidů tu je, a tvrzením, že Faile už si zařídila útěk, a kdyby se do toho zapletl, mohl by ji ohrozit. Byla si jistá, že tomu obě věří – opravdu si útěk zařídila, jistým způsobem, měla vlastně několik plánů a jeden z nich musel vyjít – ale dosud zpola věřila, že se obě rozhodnou, že přísaha od nich vyžaduje zůstat s ní. Vodní přísahy byly v mnoha ohledech vážnější než přísahy věrnosti, ale ponechávaly pozoruhodně mnoho prostoru pro pitomost ve jménu cti. Vlastně nevěděla, jestli se jim podaří Perrina najít, ale byly na každý pád volné a ona už se musela postarat jen o další dvě ženy. Pochopitelně nepřítomnost tří Sevanniných služebnic by pozornosti neunikla, všimli by si toho během několika málo hodin a poslali za nimi nejlepší stopaře. Faile se v lese uměla pohybovat, ale věděla, že na aielské stopaře prostě nemá. Pro „obyčejné“ gai’šainy, kteří utekli a byli chyceni, to bylo velmi nepříjemné. Pro Sevanniny gai’šainy by mohlo být lepší raději při pokusu o útěk zemřít. Přinejlepším už by nedostali příležitost k druhému pokusu.
„My ostatní bychom měly větší šanci, kdybyste šly s Bain s námi,“ podotkla tiše. Kolem nich dál proudili lidé nosící vodu a nikdo se jejich směrem nedíval, ale za poslední dva týdny začala být nesmírně opatrná. Světlo, připadalo jí to spíš jako dva roky! „Jaký rozdíl je v tom, že jste pomohly Lacile a Arrele dojít k lesu a že byste pomohly nám dostat se dál?“ To z ní mluvilo zoufalství. Znala ten rozdíl – Bain a Chiad byly její přítelkyně a učily ji, jak to mezi Aiely chodí, o ji’e’toh a dokonce i něco málo ze znakové řeči Děv – a tak ji nepřekvapilo, když Chiad nepatrně pootočila hlavu a upřela na ni šedé oči, v nichž nebyla ani stopa po gai’šainské pokoře. Ani v jejím hlase, i když mluvila potichu.
„Pomůžu ti, jak daleko to půjde, poněvadž není správné, aby tě Shaidové drželi. Ty se neřídíš ji’e’toh. Já ano. Kdybych odvrhla svou čest a závazky jen proto, že to udělali Shaidové, tak bych jim dovolila rozhodovat o tom, jak se mám chovat. Budu nosit bílou rok a den a oni mě pak buď propustí, nebo odejdu, ale neodvrhnu to, čím jsem.“ Bez dalšího slova se vmísila do davu gai’šainů.