Faile zvedla ruku, aby ji zastavila, ale zase ji nechala klesnout. Už se na to ptala předtím a dostalo se jí jemnější odpovědi, a když se zeptala znovu, přítelkyni tím urazila. Bude se muset omluvit. Ne aby si udržela Chiadinu pomoc – ta žena by jí ji neodmítla – ale proto, že měla vlastní čest, i když se neřídila ji’e’toh. Přátele nelze urazit a pak to prostě přejít, ani čekat, že to udělají oni. Omluvy však musely počkat. Neodvažovaly se mluvit příliš dlouho, aby si toho někdo nevšiml.
Malden bývalo vzkvétající město, vyráběli tu vlnu a spoustu výborného vína, ale teď byly za hradbami jen trosky. Domy s doškovými střechami zde byly jak kamenné, tak dřevěné, a během rabování vznikl požár. Jižní část města byla jen hromadou zčernalých trámů ozdobených rampouchy. Ulice všude byly plné popela zadupaného do sněhu a celé město bylo cítit ohořelým dřevem. Voda byla jedna z věcí, jež Maldenu očividně nikdy nechyběly, ale jako všichni Aielové, i Shaidové si jí velmi cenili a o boji s požáry nevěděli nic. V Aielské pustině bylo jen málo hořlavých věcí. Až by skončili s rabováním, mohli klidně nechat shořet celé město, a takhle váhali kvůli plýtvání vodou, než oštěpy nahnali gai’šainy do řady s vědry a nechali muže z Maldenu přivézt svoje hasičské vozy. Faile by myslela, že Shaidové ty muže alespoň odmění tím, že jim dovolí odejít s lidmi, jež nevybrali jako gai’šainy, ale muži, kteří pracovali u pump, byli mladí a silní, právě takoví, jaké Shaidové chtěli mít mezi svými gai’šainy. Shaidové ohledně gai’šainů zachovávali jistá pravidla – těhotné ženy a děti pod deset let nechávali jít, taky mládence pod šestnáct a kováře, kteří byli zmatení i vděční zároveň – ale vděčnost mezi ně nepatřila.
Na ulicích se válel nábytek – převrácené jídelní stoly, zdobené truhly a křesla, občas i zmačkaný závěs nebo rozbité nádobí. Všude byly kusy šatů, kabáty, spodky, šaty, většinou rozřezané na cáry. Shaidové posbírali všechno ze zlata a stříbra a s drahokamy, cokoliv užitečného či jedlého, ale nábytek museli vytahat v záchvatu loupení a pak ten, kdo ho vytáhl, usoudil, že je málo zlacený nebo vyřezávaný, a dál se s ním nenamáhal. Aielové navíc stejně židle a křesla nepoužívali, jen pro náčelníky, a na vozech nebylo místo pro těžké stoly. Několik Shaidů se stále potulovalo městem a prohlíželo domy, hospody a krámy a hledali, co jim snad ještě uniklo, ale většinou tu byli k vidění jen gai’šainové tahající vědra. Aiely na městech zajímalo jenom to, co se v nich dalo ukrást. Minula ji dvojice Děv pohánějících patkami oštěpů směrem k bráně nahého, vykuleného muže s rukama spoutanýma za zády. Nepochybně si myslel, že se schová ve sklepě nebo na půdě, dokud Shaidové neodejdou. Když se před ni postavil obrovský algai’d’siswai v cadin’soru, vyhnula se mu, jak jen to šlo. Gai’šainové vždycky uhýbali Shaidům.
„Jsi moc hezká,“ pravil a znovu se jí postavil do cesty. Byl to ten největší chlap, jakého kdy viděla, a taky mohutný. Nebyl tlustý –ještě nikdy neviděla tlustého Aiela – ale hodně rozložitý. Říhl si, cítila z něj víno. Opilé Aiely viděla, protože našli všechno víno z Maldenu. Ale nebála se. Gai’šainové mohli být potrestáni za spoustu přestupků, často za přestupky, které skoro nechápali, ale bílé roucho jim také poskytovalo jistou ochranu, a ona navíc měla další.
„Jsem gai’šain moudré Sevanny,“ vyhrkla, jak nejpodlézavěji dokázala. K jejímu znechucení se jí to dařilo velmi dobře. „Sevanna nebude ráda, když se místo práce budu vybavovat.“ Znovu se ho pokusila obejít a zasupěla, když ji popadl za ruku.
„Sevanna má stovky gai’šainů. Jednu na hodinku nebude postrádat.“
Koš spadl na ulici, když ji zvedl do vzduchu, jako by byla polštář. Než si uvědomila, co se děje, měl ji strčenou pod paží a ruku jí tiskl k boku. Otevřela ústa, aby mohla zakřičet, ale on si volnou rukou přitiskl její obličej na prsa. Do nosu ji udeřil pach propocené vlny. Viděla jen šedohnědou vlnu. Kde jsou ty dvě Děvy? Děvy oštěpu by mu tohle nedovolily. Každý Aiel, který by to uviděl, by se do toho vložil! Od žádného gai’šaina však pomoc nečekala. Jeden či dva by mohli běžet pro pomoc, ale první lekcí, kterou každý gai’šain dostal, bylo, že i pohrůžka násilím stačila, aby skončil pověšený za kotníky a ztlučený, až vyl. Alespoň první lekcí pro mokřiňany, Aielové to samo sebou věděli: gai’šain nesměl z žádného důvodu hrozit násilím. Z žádného. Což jí ovšem nebránilo, aby toho chlapa nekopala, jak nejsilněji dokázala. Stejně dobře mohla kopat do zdi, tohle mělo stejný výsledek. Muž se pohyboval, někam ji nesl. Kousla ho co nejsilněji a za svou námahu skončila s pusou plnou vlny, zuby jí klouzaly po svalech a neměly jediné místo kde se zarazit. Byl jako z kamene. Zaječela, ale znělo to tlumeně i jí samotné.
Náhle se ta obluda, co ji nesla, zastavila.
„Tuhle jsem udělal gai’šainem já, Nadriku,“ ozval se hluboký mužský hlas.
Faile zaslechla dunivý smích. Nepřestávala kopat, ale ať se kroutila sebevíc a snažila se křičet, její věznitel si to zřejmě ani neuvědomoval. „Teď patří Sevanně, Bezbratrý,“ opáčil opovržlivě hromotluk – Nadrik?. „Sevanna si bere, co chce, a já si beru, co chci. Takové jsou nové způsoby.“
„Sevanna si ji vzala,“ odpověděl druhý muž klidně, „ale já ji Sevanně nedal. Nenabídl jsem, že jí ji vyměním. Opustíš snad svou čest proto, že Sevanna opustila svou?“
Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen tlumenými zvuky Faile. Nepřestávala se vzpírat, nemohla přestat, i když měla pocit, že je dítě v plenách.
„Není dost hezká, aby stála za boj,“ pronesl Nadrik nakonec. Nemluvil ustrašeně, dokonce ani ne se zájmem.
Pustil ji a jí se uvolnily zuby z jeho kabátu tak náhle, až se polekala, že jí jeden dva vypadly, ale vzápětí ji do zad udeřila země, až si vyrazil dech a spolu s ním i rozum. Než popadla dech natolik, aby mohla vstát, hromotluk už odcházel uličkou. Byla to ulička, úzký průchod mezi dvěma kamennými budovami. Tady by ho nikdo neviděl. Chvějíc se – netřásla se, jen chvěla! – vyplivla pachuť neprané vlny a Nadrikova potu a zamračila se za ním. Kdyby měla na dosah nůž, který si schovala, byla by ho bodla. Tak ona není dost hezká, aby stála za boj, co? Jedna její část věděla, že je to směšné, ale chytala se všeho, co krmilo její vztek, už jen proto, že ji to rozehřívalo. To jí pomohlo přestat se třást. Byla by ho bodala a bodala, až by neuzvedla ruku.
Vyškrábala se na nohy, ač se jí podlamovala kolena, a jazykem si zkontrolovala zuby. Vypadaly zdravé, nic nebylo zlomené ani nescházelo. Obličej měla poškrábaný od drsné vlny Nadrikova kabátu a rty pohmožděné, ale jinak zraněná nebyla. To si dokola připomínala. Je nezraněná a může z té uličky odejít. Alespoň tak volná jako gai’šain. Pokud tu bylo víc takových jako Nadrik, kteří už v bílém šatu neviděli ochranu, tak se pořádek mezi Shaidy začínal rozpadat. Tábor bude nebezpečnější místo, ale nepořádek by mohl poskytnout víc příležitostí k útěku. Tak se na to bude muset dívat. Zjistila něco, co by jí mohlo pomoci. Kdyby se jen přestala chvět.