Konečně se váhavě podívala na svého zachránce. Poznala jeho hlas. Stál kus od ní, klidně ji pozoroval a netvářil se nijak soucitně. Pomyslela si, že by začala ječet, kdyby se jí dotkl. Další nesmysl, přece ji zachránil, ale tak to prostě bylo. Rolan byl nejvýš o dlaň menší než Nadrik a skoro stejně rozložitý a ona měla důvod chtít ho bodnout taky. Nebyl Shaido, ale jeden z Bezbratrých, z Mera’din, mužů, kteří opustili své kmeny, protože nechtěli jít za Randem al’Thorem, a on byl opravdu ten, kdo „z ní udělal gai’šaina". Pravda, noc nato ji zachránil před umrznutím, když ji zabalil do svého kabátu, jenže ten by nepotřebovala, kdyby z ní předtím neodřízl i poslední nitku. První, co se gai’šainům stalo, bylo, že z nich stáhli šaty, ale to nebyl důvod, proč mu cokoliv odpouštět.
„Děkuju,“ řekla kysele.
„Nežádám o vděk,“ opáčil klidně. „Nedívej se na mě, jako bys mě chtěla kousnout jen proto, žes nedokázala kousnout Nadrika.“
Podařilo se jí na něj neprskat – jen tak tak. V této chvíli by se na pokoru nevzmohla, ani kdyby chtěla – než se otočila a vyšla zpátky na ulici. Při chůzi se jí trochu podlamovaly nohy, takže spíš poskakovala. Gai’šainové, kteří ji míjeli, se na ni skoro nepodívali. Jen málo zajatců chtělo podíl na potížích jiných. Měli dost vlastních starostí.
Když došla ke koši s prádlem, povzdechla si. Ležel na boku a bílé hedvábné haleny i tmavé hedvábné sukně, rozdělené pro jízdu v sedle, se vysypaly do špíny na chodníku. Alespoň po nich zřejmě nikdo nedupal. Každému, kdo celé dopoledne tahal vodu a mohl se těšit na totéž i po zbytek dne, by bylo odpuštěno, kdyby neobešel koš, když všude kolem ležely kusy šatů odřezaných z Maldeňanů, z nichž nadělali gai’šainy. Aspoň by se jim pokusila odpustit. Narovnala koš a začala sbírat šatstvo, jen se z něj pokoušela vytřepat popel, pokud to šlo, a snažila se nezašpinit ostatní. Na rozdíl od Someryn měla Sevanna hedvábí ráda. Nic jiného nenosila. Byla na své hedvábí hrdá jako na své klenoty a k obojímu měla stejně majetnický vztah. Kdyby se jí některý kus oděvu nevrátil dokonale čistý, neměla by radost.
Když do koše uložila poslední halenu, natáhl se přes ni Rolan a koš zvedl. Málem na něj vyjela – svá břemena si může nosit sama, děkuju pěkně! – ale hned ta slova spolkla. Mozek byl jedinou skutečnou zbraní, kterou měla, a musela ho taky používat, místo aby se nechávala ovládat vztekem. Rolan tu nebyl náhodou. To by bylo příliš neuvěřitelné. Od svého zajetí ho vídala často, mnohem častěji, než aby to byla náhoda. Takže ji sledoval. Co to řekl Nadrikovi? Že ji Sevanně nedal, ani ji s ní nevyměnil. Přestože ji chytil on, si Faile myslela, že neschvaluje dělat gai’šainy z mokřiňanů – většina Bezbratrých s tím nesouhlasila – ale očividně si na ni stále činil nárok.
Byla si jistá, že jeho se nemusí bát, že by se jí vnucoval silou. K tomu příležitost měl, když ji měl nahou a svázanou, ale tenkrát se na ni díval stejně jako na kůl v plotě. Možná že neměl rád ženy v takovém stavu. V každém případě byli Bezbratří mezi Shaidy téměř cizinci, stejně jako mokřiňané. Žádný Shaido jim plně nedůvěřoval a Bezbratří sami často vypadali jako muži, kteří se drží za nos a přijímají, co považují za menší zlo, než by se postavili tomu většímu, ale už si nejsou jistí, jestli je tohle zlo opravdu menší. Kdyby se s tím mužem dokázala spřátelit, třeba by jí nakonec pomohl. Ne utéci, to jistě ne – to by žádala příliš – ale... Nebo ne? Jediný způsob, jak to zjistit, byl zkusit to.
„Děkuju,“ zopakovala a tentokrát se jí zdařil úsměv. Kupodivu se usmál taky. Nepatrně, skoro vůbec ne, ale Aielové se nepředváděli. Dokud si člověk nezvykl, připadali mu jako z kamene.
Chvíli šli mlčky, bok po boku, on nesl v jedné ruce koš, ona si držela sukně. Jako by se jen tak procházeli. Pokud člověk přimhouřil oko. Někteří kolemjdoucí gai’šainově se na ně dívali s překvapením, ale vždycky hned zase sklopili oči. Nenapadalo ji, jak začít – nechtěla, aby si myslel, že s ním koketuje, nakonec mohl mít rád ženy – ale on jí to usnadnil.
„Pozoroval jsem tě,“ řekl. „Jsi silná a divoká a nebojíš se, myslím. Většina mokřiňanů je strachy napůl bez sebe. Řádí, dokud je nepotrestají, a pak brečí a krčí se. Myslím, že ty jsi žena s mnoho ji.“
„Jsem vystrašená,“ přiznala. „Jenom se to snažím nedávat najevo. Brečet obvykle ničemu neprospěje.“ Tomu věřila většina mužů. Slzy se pletou do cesty, když je člověk nechá, ale pár slz prolitých za noci mohly pomoci přežít další den.
„Je čas na pláč a čas na smích. Rád bych tě viděl se smát.“
Zasmála se, suše. „Když nosím bílou, nemám k tomu moc důvodů, Rolane.“ Podívala se na něj koutkem oka. Nejde na to moc rychle? On však jen kývl.
„Přesto bych ho rád viděl. Úsměv ti sluší. Smích by ti slušel ještě víc. Nemám ženu, ale občas dovedu ženu rozesmát. Slyšel jsem, že ty máš manžela.“
Faile překvapeně zakopla a musela se ho chytit, aby neupadla. Rychle ucukla a zadívala se na něj přes okraj kapuce. Zastavil se na dost dlouho, aby se stačila vzpamatovat, a rozešel se zároveň s ní. Tvářil se jen mírně zvědavě. Přes Nadrika bylo u Aielů zvykem, aby žádala žena, když muž upoutal její pozornost. Jedním ze způsobů bylo dávat jí dárky. Rozesmát ji dalším. Tolik k tomu, že nemá rád ženy. „Mám manžela, Rolane, a velice ho miluju. Velice. Nemůžu se dočkat, až se k němu vrátím.“
„Co se stane, když jsi gai’šain, ti nemůže nikdo vyčítat, až bílou odložíš,“ podotkl klidně, „ale vy mokřiňané to asi vidíte jinak. Přesto to může být osamělé, když jsi gai’šain. Občas bychom si třeba mohli popovídat.“
Ten muž ji chtěl vidět smát se a ona nevěděla, má-li se smát, či plakat. Oznamoval jí, že se nehodlá vzdát svých pokusů upoutat její zájem. Aielské ženy u mužů obdivovaly vytrvalost. Přesto, pokud by jí Chiad a Bain nemohly či nechtěly pomoci dál než k lesu, byl Rolan její nejlepší nadějí. Usoudila, že časem ho dokáže přesvědčit. Ovšemže to dokáže, jen slabí ve víře nikdy neuspějí! Byl opovrhovaný vyvrženec, přijímaný jen proto, že Shaidové potřebovali jeho oštěp. Ona mu ale dá důvod vytrvat.
„To bych ráda,“ připustila opatrně. Trocha koketování nakonec možná bude nutná, nemohla však přejít od toho, jak velice miluje svého manžela, k vykuleným očím a ztrátě dechu. Ne že by hodlala zajít tak daleko – není žádná Domanka! – ale mohla by se k tomu muset přiblížit. Prozatím ta malá připomínka, že mu Sevanna sebrala „právo", padla na neúrodnou půdu. „Mám teď ale nějakou práci a pochybuju, že Sevanna bude mít radost, když se místo ní budu vybavovat s tebou.“
Rolan znovu kývl a Faile si povzdechla. Možná věděl, jak ženu rozesmát, jak tvrdil, ale rozhodně toho moc nenamluvil. Bude muset zapracovat na tom, jak ho vytáhnout z jeho ulity, pokud z něj hodlala dostat víc než jen vtipy, které nechápala. I s pomocí Chiad a Bain jí aielský humor nadále unikal.
Dorazili na náměstí před citadelou na severním konci města, vysoké mase šedých kamenných zdí, jež obyvatele města neochránila o nic lépe než městské hradby. Faile měla dojem, že mezi gai’šainy nosícími vodu zahlédla urozenou paní, která vládla Maldenu a všemu na dvacet mil kolem, docela pohlednou, důstojnou vdovu ve středních letech. Na náměstí se tlačili bíle odění lidé s vědry. Na východním konci náměstí to, co vypadalo jako část vnější městské hradby, šedé a osm sáhů vysoké, byla ve skutečnosti zeď obrovské cisterny, napájené z vodovodu. Ze čtyř pump, kdy u každé pracovala dvojice mužů, vytékala voda do věder a na zem jí cákalo mnohem víc, než by si muži dovolili, kdyby věděli, že tu je Rolan a vidí to. Faile napadlo, že se pokusí uniknout tunelem vodovodu, ale pak by nedokázaly zůstat v suchu, a ať by vylezly kdekoliv, byly by promočené skrz naskrz a nejspíš by umrzly dřív, než by ve sněhu urazily míli.