Ve městě se dala voda získat ještě na dvou místech, obě napájela podzemní kamenná potrubí, ale tady byl u zdi cisterny umístěn dlouhý stůl z ebenového dřeva se lvíma nohama. Kdysi se na něm pořádaly hostiny, vršek byl vykládaný slonovinou, jenže slonovinové klínky byly vypáčené a teď na něm stály několikery dřevěné necky. U stolu byla dvě vědra a na konci nad ohněm z rozlámaných židlí vřela voda v měděném kotli. Faile pochybovala, že si Sevanna posílá prádlo do města, aby své gai’šaince ušetřila práci tahat vodu ke stanům, ale ať byl důvod jakýkoliv, byla za něj vděčná. Koš s prádlem byl lehčí než vědra plná vody. Už se jich nanosila dost, aby to věděla. Na stole stály dva koše, ale pracovala tu jenom jedna žena se zlatým opaskem a obojkem, rukávy vyhrnuté a tmavé vlasy svázané pruhem bílé látky, aby jí nepadaly do necek.
Když Alliandre uviděla Faile přicházet s Rolanem, narovnala se a utřela si mokré ruce do roucha. Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu, Světlem požehnaná, obránkyně Garenovy stěny plus desítka dalších titulů, byla elegantní, odtažitá žena, sebejistá a majestátní. Alliandre gai’šainka byla stále hezká, ale s věčně uštvaným výrazem. S mokrými skvrnami na šatech a rukama svraštěnýma z dlouhého namáčení ve vodě připomínala hezkou pradlenu. Dívala se, jak Rolan pokládá koš a usmívá se na Faile, než odešel, dívala se, jak Faile jeho úsměv opětuje, a tázavě zvedla obočí.
„To je ten, co mě chytil,“ sdělila jí Faile a vyskládala šaty z koše na stůl. Také tady, kde byli pouze gai’šainové, bylo lepší mluvit a zároveň pracovat. „Patří k Bezbratrým a myslím, že neschvaluje, že Shaidové dělají gai’šainy z mokřiňanů. Mohl by nám pomoct.“
„Chápu,“ opáčila AUiandre a lehce Faile oprášila záda. Faile se zamračila a podívala se přes rameno. Chvíli jen zírala na špínu a popel, které měla na celých zádech, a pak zrudla. „Upadla jsem,“ vyhrkla honem. Nemohla Alliandre vykládat, co se stalo s Nadrikem. Tohle nemohla říci nikomu. „Rolan se nabídl, že mi ponese koš.“
Alliandre pokrčila rameny. „Kdyby mi pomohl utéct, vdala bych se za něj. Nebo ne, jak by chtěl. Není dost hezký, ale nebyla by to žádná hrůza, a můj manžel, pokud bych nějakého měla, by to ani nemusel zjistit. Kdyby měl trochu rozumu, byl by moc rád, že mě má zpátky, a neptal by se na nic, nač by nechtěl opravdu slyšet odpověď."
Faile zaťala ruce do hedvábné blůzy a zaskřípala zuby. Alliandre byla skrze Perrina její lenice a celkem se toho držela, alespoň co se poslouchání rozkazů týkalo, ale celý vztah byl poslední dobou poněkud napjatý. Dohodly se, že se musí pokusit myslet jako služky, pokusit se být služkami, jestli mají přežít, avšak to znamenalo, že jedna druhou viděla dělat pukrlata a honem poslouchat rozkazy. Sevanniny tresty prováděli nejbližší gai’šainové, kteří byli právě po ruce, když se rozhodla, a Faile jednou dostala rozkaz vyplatit Alliandre. Horší, Alliandre dostala rozkaz jí tu laskavost dvakrát oplatit. Držet se zpátky znamenalo jen okusit stejnou medicínu na vlastní kůži, a druhá žena navíc dostala dvojnásobnou dávku od někoho, kdo se nešetřil. Muselo to znamenat rozdíl, když jste dvakrát donutily svou lenní paní vřeštět a kopat.
Náhle si uvědomila, že blůza, kterou mačká, je jednou z těch, co sebrala z bláta. Pustila ji a honem ji prohlížela. Zřejmě špínu nevetřela do látky. Pocítila úlevu a vzápětí podráždění, že se jí prve ulevilo. A ještě protivnější bylo, že ta úleva nepřešla.
„Arrela a Lacile unikly před třemi dny,“ pokračovala potichu. „Už by měly být daleko. Kde je Maighdin?“
Druhá žena se ustaraně zamračila. „Snaží se proniknout do Theravina stanu. Therava nás minula se skupinou moudrých a z toho, co jsem slyšela, šly na schůzku se Sevannou. Maighdin mi strčila koš a řekla, že to půjde zkusit. Myslím... myslím, že začíná být zoufalá a příliš riskuje,“ dodala s nádechem bezmoci. „Už tu měla být.“
Faile se zhluboka nadechla a pomalu vydechla. Schraňovaly zásoby pro útěk – nože, jídlo, boty, mužské spodky a kabáty, jež jim aspoň trochu padly, vše měly pečlivě poschováváno na vozech. Bílé šaty poslouží jako pokrývky a pláště, aby je ukryly na sněhu – ale šance využít všechny přípravy teď nebyla o nic blíž než v den, kdy je chytili. Teprve dva týdny. Dvacet dva dny, přesně. To by nemělo stačit, aby se všechno změnilo, ale předstírání, že jsou služky, je měnilo přese všechno, co udělaly. Teprve dva týdny, a ony už na každý rozkaz skákaly bez přemýšlení a dělaly si starosti kvůli trestům a jestli potěší Sevannu. Ale nejhorší ze všeho bylo, že se u toho viděly, věděly, že jedna jejich část se tvaruje proti jejich vůli. Prozatím mohly dělat jen to, co bylo nezbytné, aby se vyhnuly podezření, dokud neuniknou, ale každý den byly jejich reakce automatičtější. Jak dlouho potrvá, než se útěk stane snem v noci po dni stráveném jako dokonalé gai’šainky – myslí, stejně jako skutky? Na to se žádná neodvážila zeptat nahlas, zatím, a Faile věděla, že se na to snaží vůbec nemyslet, ale ta otázka pořád číhala na pokraji vědomí. Jistým způsobem se bála odejít. Až to udělá, dostane odpověď?
S námahou se probrala ze své sklíčenosti. To byla druhá past, a jen síla vůle ji držela otevřenou. „Maighdin ví, že se má mít na pozoru,“ prohlásila rázně. „Bude tu brzy, Alliandre.“
„A když ji chytí?"
„Nechytí!“ vyjela Faile ostře. Kdyby ano... Ne. Musí myslet na vítězství, ne na porážku. Slabá srdce nikdy nezvítězí.
Prát hedvábí bylo velice náročné na čas. Voda, kterou nosily od pumpy, byla ledová, ale horká voda z měděného kotle ji v neckách ohřála na vlažnou. Hedvábí se nesmělo prát v horké vodě. Ponořit ruce do necek bylo v zimě příjemné, ale pak je musela vyndat a zima byla dvakrát větší. Neměly mýdlo, ne dost jemné, takže každou košili a blůzu bylo třeba namočit jednu po drahé a pak jemně třít o sebe. Poté se kousek položil na osušku a jemně se vyválel, aby se z něj vymačkala voda, co to jen šlo. Vlhká látka se pak znovu namočila do dalších necek, v nichž byl ve vodě rozpuštěný vinný ocet – aby barvy nebledly a hedvábí získalo větší lesk – a pak znovu zabalila do osušky. Mokré osušky se vykroutily a rozložily na slunce, aby uschly, kdekoliv bylo místo, zatímco hedvábí se pověsilo na vodorovnou tyč do stínu stanu v rohu náměstí a uhladilo, aby nezůstalo zmačkané. S trochou štěstí ho nebude třeba žehlit. Obě věděly, jak je třeba starat se o hedvábí, ale žehlení vyžadovalo zkušenosti, které ani jedna neměly. To neměla žádná ze Sevanniných gai’šainek, dokonce ani Maighdin ne, i když před vstupem do služeb u Faile dělala komornou urozené dámě, jenže Sevanna nepřijímala výmluvy. Pokaždé, když Faile s Alliandre šly pověsit další kousek, kontrolovaly i ty už pověšené a uhlazovaly je, pokud to bylo třeba.
Faile přilévala horkou vodu do necek a Alliandre trpce poznamenala: „Tady jde naše Aes Sedai.“