Galina byla Aes Sedai, včetně bezvěké tváře a zlatého prstenu s Velkým hadem na prstě, ale taky nosila bílý šat gai’šainů – hedvábí silné jako sukno, no tohle! – a široký, složitý opasek ze zlata a ohnivých opálů a vysoký ladící obojek, šperky hodné vladaře. Byla Aes Sedai a občas sama vyjížděla z tábora, ale vždycky se zase vrátila, a skákala, kdykoliv některá moudrá ohnula prst, zvlášť Therava, v jejímž stanu často pobývala. Jistým způsobem bylo to poslední nejpodivnější. Galina věděla, kdo Faile je, věděla, kdo je její manžel, i o jeho spojení s Randem al’Thorem, a vyhrožovala, že to prozradí Sevanně, pokud Faile a její přítelkyně neukradnou něco právě z toho stanu, ve kterém spávala. To byla třetí past. Sevanna byla al’Thorem posedlá, šíleně přesvědčená, že se za něj nějak provdá, a kdyby se dozvěděla o Perrinovi, Faile už by se od ní nedostala ani na krok. Byla by tu uvázaná jako koza, aby přilákala lva.
Faile Galinu viděla, jak se plíží a krčí, ale teď se vznášela po sněhu jako královna a chátry kolem sebe si nevšímala, Aes Sedai až po konečky prstů. Nebyla tu žádná moudrá, aby se na ni uculovala. Galina byla hezká, ale zdaleka ne krásná, a Faile nechápala, co na ní Therava vidí, pokud to nebyla prostě radost rozkazovat Aes Sedai. Stále tu ale zůstávala otázka, proč tu ta ženská zůstává, když Therava zřejmě využívala každé příležitosti, aby ji ponížila.
Galina se zastavila krok od stolu a s lehkým úsměvem si je prohlížela, skoro jako by je litovala. „Ve své práci moc nepokračujete,“ podotkla. A nemluvila o praní.
Mluvení bylo na Faile, ale Alliandre se toho ujala, ještě trpčeji než předtím. „Maighdin dnes ráno šla pro tu tvou slonovinovou hůl, Galino. Kdy od tebe uvidíme nějakou tu slibovanou pomoc?“ Pomoc při útěku byla mrkev, kterou jim Galina nabídla spolu s klackem výhružek, že Faile odhalí. Zatím viděly jen ten klacek.
„Ona šla dnes ráno do Theravina stanu?“ šeptla Galina a krev jí zmizela z tváří.
Faile došlo, že slunce už je v polovině cesty k západu, a srdce se jí prudce rozbušilo. Maighdin tu měla být už dávno.
Aes Sedai se tvářila otřeseněji než ona. „Dnes ráno?“ zopakovala a ohlédla se přes rameno. Polekaně vykřikla, když se z davu gai’šainů na náměstí Maighdin náhle vynořila.
Na rozdíl od Alliandre byla zlatovlasá žena od jejich zajetí stále tvrdší. Nebyla o nic méně zoufalá, ale soustředila své zoufalství do odhodlání. Vždycky působila víc jako královna než jako komorná, i když tak působila většina komorných, ale teď kolem nich provrávorala, vrazila ruce do vědra s vodou, nabrala do dlaní a žíznivě pila, a pak si hřbetem raky otřela ústa.
„Až budeme odcházet, chci Theravu zabít,“ pronesla zastřeně. „Nejradši bych ji zabila rovnou.“ Do modrých očí se jí opět vrátil život a oheň. „Jsi v bezpečí, Galino. Myslela si, že tam chci krást. Neměla jsem čas nic hledat. Něco... Něco se stalo a ona odešla. Poté, co mě svázala. Na později.“ Oheň nahradil úžas. „Co je to, Galino? Cítím to taky, a mám tak malou schopnost, že se tyto Aielanky rozhodly, že nejsem nebezpečná.“ Maighdin dokázala usměrňovat, ne spolehlivě a ne moc – z toho mála, co Faile zjistila, by ji Bílá věž poslala pryč během pár týdnů, a tvrdila, že tam nikdy nebyla – takže jim její schopnost při útěku moc nepomůže. Faile se chtěla zeptat, o čem to mluví, ale nedostala se ke slovu.
Galina byla stále bledá, ale jinak byla ztělesněný aessedaiovský klid. Až na to, že Maighdin popadla za kapuci a vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. „Nestarej se o to, co to je,“ pronesla chladně. „S tebou to nemá nic společného. Ty se starej hlavně o to, abys mi donesla to, co chci. A s tím by sis měla dělat pořádné starosti.“
Než mohla Faile začít Maighdin bránit, stála tam další žena se širokým zlatým opaskem přes bílé šaty, odtáhla Galinu pryč a hodila ji na zem. Aravine, obtloustlá a nezajímavá, měla unavené oči a odevzdaný výraz, když ji Faile viděla poprvé v den, kdy jí Amadičanka předávala zlatý opasek a řekla jí, že odteď je ve službách „urozené paní Sevanny". Od té doby však ztvrdla mnohem víc než Maighdin.
„Copak ses zbláznila, vložit ruce na Aes Sedai?“ štěkla Galina a škrábala se na nohy. Ometala si bláto z hedvábných šatů a všechen vztek soustředila na obtloustlou ženu. „Nechám tě –“
„Mám říct Theravě, že jsi hrubě zacházela s jednou ze Sevanniných gai’šainek?“ přerušila ji Aravine chladně. Mluvila kultivovaně. Mohla být významná obchodnice, možná dokonce šlechtična, ale nikdy nemluvila o tom, co dělala, než navlékla bílou. „Když si Therava naposledy myslela, že strkáš nos, kam nechtěla, všichni na sto kroků tě slyšeli kvičet a prosit.“
Galina se třásla vzteky. Faile viděla poprvé nějakou Aes Sedai tak vytočenou. S viditelnou námahou se ovládla. Jen tak tak. Z hlasu jí kapala kyselina. „Aes Sedai dělají, co dělají, ze svých vlastních důvodů, Aravine, z důvodů, které ty nemůžeš chápat. Toho, že sis přivodila tento dluh, budeš litovat, až se rozhodnu, že ho máš splatit. Budeš toho zatraceně litovat.“ Naposledy si ometla šaty a odkráčela, už ne jako královna opovrhující chátrou, nýbrž jako panter vyzývající ovce, aby se mu opovážily postavit do cesty.
Aravine se za ní dívala, aniž by to na ni dělalo dojem, a nechtěla si povídat. „Sevanna tě shání, Faile,“ bylo vše, co řekla.
Faile se neobtěžovala ptát proč. Jen si utřela ruce, shrnula rukávy a následovala Amadičanku poté, co Alliandre a Maighdin slíbila, že se vrátí, hned jak to půjde. Sevannu ty tři zajímaly. Maighdin, jediná skutečná komorná urozené paní mezi jejími gai’šainy, ji zajímala stejně jako královna Alliandre a sama Faile, žena dost mocná, aby měla za lenici královnu, a občas si je volala jménem, aby jí pomohly se převléknout nebo vykoupat ve velké měděné vaně, kterou používala častěji než potní stan, nebo jenom proto, aby jí nalily víno. Zbytek času vykonávaly stejné práce jako ostatní sluhové, ale nikdy se nezeptala, jestli už dostaly přidělenou práci, ani je kvůli tomu nepropustila. Ať chtěla Sevanna cokoli, Faile věděla, že stejně ještě musí doprát prádlo. Sevanna chtěla, co chtěla a kdy to chtěla, a výmluvy ji nezajímaly.
Faile nepotřebovala ukazovat cestu k Sevannině stanu, ale Aravine ji vedla davem nosičů vody, až se dostaly k prvním aielským stanům, a pak ukázala na opačnou stranu než k Sevannině stanu a řekla: „Tam nejdřív.“
Faile zůstala stát. „Proč?“ zeptala se podezíravě. Mezi Sevanniným služebnictvem se našli tací, kteří žárlili na pozornost, jakou věnuje Faile, Alliandre a Maighdin, i když to Faile nikdy necítila u Aravine, a někteří z ostatních by se ji mohli snažit dostat do potíží předáním nesprávných instrukcí.
„Budeš to chtít vidět dřív než Sevanna. Věř mi.“
Faile otevřela pusu, aby požadovala vysvětlení, ale Aravine se prostě otočila a odešla. Faile si vyhrnula sukně a vydala se za ní.
Mezi stany stály vozy všech možných tvarů a velikostí, kola nahrazená sanicemi. Na většině bylý naházené rance, bedny a sudy a nahoře byla uvázaná kola, ale nemusela za Aravine jít daleko a už uviděla valník, z něhož byl složen náklad. Ale nebyl prázdný. Ležely na něm dvě ženy, nahé a krutě spoutané do kozelce, třesoucí se zimou, ale funící, jako by běžely. Oběma visely unaveně hlavy, ale jako by nějak vycítily, že přišla Faile, obě vzhlédly. Arrela, tmavá Tairenka, vysoká jako většina Aielanek, rozpačitě odvracela zrak. Lacile, štíhlá, bledá Cairhieňanka, zrudla.
„Přivedli je dnes ráno,“ poznamenala Aravine, pozorujíc Faileinu tvář. „Do soumraku je rozvážou, protože to bylo poprvé, co se pokusily utéct, ale pochybuju, že zítra budou schopné chůze.“