Sevanna si prstem přejela po náhrdelnících a velký smaragd na pravé ruce plál ve světle kandelábrů zeleným ohněm. Stiskla rty a vypadala kvůli tomu ještě chamtivější. Možná zažila strádání, ale přes nedostatek tepla ve stanu už strádat nechtěla. „Mluvím za náčelníka a říkám, že zůstaneme tady.“ V hlase jí zněla výzva, ale nedala Theravě příležitost na ni reagovat. „Aha, vidím, že už přišla Faile. Moje hodná, poslušná gai’šainka.“ Zvedla předmět zabalený v látce a tu sundala. „Poznáváš to, Faile Bashere?“
Držela v ruce nůž s jedním břitem, dlaň a půl dlouhý, prostý nástroj, jaký nosily tisíce sedláků. Až na to, že Faile poznala vzorek z nýtů na dřevěné rukojeti a zub na ostří. Byl to nůž, který s takovou péčí ukradla a ukryla. Neříkala nic. Nebylo co. Gai’šainové měli zakázáno vlastnit zbraně, i nůž, pokud zrovna nekrájeli maso a zeleninu k jídlu. Když ale Sevanna pokračovala, trhla sebou.
„Ještě že mi to Galina přinesla dřív, než jsi to mohla použít. K jakémukoliv účelu. Kdybys někoho bodla, zlobila bych se na tebe.“
Galina? No ovšem. Aes Sedai jim nedovolí uprchnout, dokud neudělají, co po nich chtěla.
„Je šokovaná, Theravo.“ Sevanna se smála pobaveně. „Galina ví, co se od gai’šaina žádá, Faile Bashere. Co s ní mám udělat, Theravo? To je rada, kterou mi můžeš dát. Několik mokřiňanů zabili za to, že schovávali zbraně, ale ji bych ztratila nerada.“
Therava prstem zvedla Faile bradu a zadívala se jí do očí. Faile její pohled bez mrknutí opětovala, ale kolena se jí třásla. Ani se nenamáhala sama sebe přesvědčovat, že to je zimou. Věděla, že není zbabělá, ale když se na ni Therava podívala, Faile se viděla jako zajíc v orlích spárech, naživu a čekající, až zobák udeří. Therava jí nakázala špehovat Sevannu, a i když ostatní moudré uměly být opatrné, Faile nepochybovala, že by jí Therava bez váhání podřízla krk, kdyby ji zklamala. Nemělo smysl předstírat, že ji ta žena neděsí. Jenom ten strach musela ovládnout. Pokud to dokáže.
„Myslím, že plánovala uprchnout, Sevanno. Ale myslím, že se dokáže naučit udělat to, co se jí řekne."
Mezi stany na nejbližším otevřeném prostranství od Sevannina stanu, asi sto kroků daleko, byl umístěn hrubý dřevěný stůl. Nejdřív si Faile myslela, že nejhorší bude hanba z nahoty, to a ledový chlad. Slunce už pomalu zapadalo, ochlazovalo se a do rána bude ještě hůř. Musela tady zůstat do rána. Shaidové se rychle učili, co zahanbuje mokřiňany, a hanbu používali jako trest. Myslela si, že umře červenáním, kdykoliv se na ni někdo podíval, ale Shaidové, kteří procházeli kolem, se ani nezastavili. Nahota sama o sobě mezi Aiely nebyla důvodem k hanbě. Objevila se před ní Aravine, ale zastavila se, jen aby šeptla: „Zachovej odvahu,“ a byla pryč. Faile pochopila. Ať už ta žena byla či nebyla věrná, neodváží se jí nijak pomoci.
Po chvíli už si s hanbou přestala dělat starosti. Zápěstí měla svázaná za zády a kotníky přitažené k loktům. Už chápala, proč Lacile a Arrela supěly. Dýchat v této pozici bylo namáhavé. Byla stále větší zima, až se neovladatelně třásla, ale to jí brzy připadalo podružné. Do nohou, ramenou a boků dostávala křeče, ve svalech ji pálilo a stahovaly se jí stále víc. Soustředila se na to, aby nekřičela. To se stalo středem její existence. Nebude křičet. Ale, Světlo, strašně to bolelo!
„Sevanna rozkázala, že tu máš zůstat do rána, Faile Bashere, ale neřekla, že nemůžeš mít společnost.“
Musela zamrkat, než uviděla jasně. Pot ji štípal do očí. Jak se mohla potit, když už musela být zmrzlá na kost? Stál před ní Rolan a kupodivu přinesl dvě nízká bronzová ohřívadla plná řeřavých uhlíků, s nohami obalenými kousky látky, aby si nepopálil ruce, když je nesl. Když viděl, jak na ně zírá, pokrčil rameny. „Kdysi by mi studená noc starosti nedělala, ale co jsem překročil Dračí stěnu, začínám měknout.“
Skoro zalapala po dechu, když ohřívadla strčil pod stůl. Škvírami mezi prkny pronikalo teplo. Svaly sice měla křečovitě stažené, ale to požehnané teplo. A zalapala po dechu, když jí položil paži přes prsa a druhou přes ohnutá kolena. Náhle si uvědomila, že tlak z loktů zmizel. On ji... stiskl. Jednou rukou začal pracovat na jejím stehně a ona málem zaječela, když prsty zajel do stažených svalů, ale cítila, jak uzly ve svalech povolují. Stále to bolelo, masírování bolelo, ale bolest ve svalu se měnila. Nezmenšovala se, ale věděla, že pokud bude s masírováním pokračovat, přejde.
„Nebude ti vadit, když se trochu pobavím, zatímco se budu pokoušet přijít na způsob, jak tě rozesmát, že ne?“ zeptal se.
Náhle si uvědomila, že se směje, a ne hystericky. No, hystericky to bylo jen částečně. Byla svázaná jako husa na pekáči a před zimou ji podruhé zachránil muž, o němž usoudila, že by ho nakonec nebodla. Sevanna ji mohla odteď pozorovat jako jestřáb a Therava se ji mohla pokusit zabít jako odstrašující příklad, ale ona věděla, že uteče. Jedny dveře se nikdy nezavřou, aby se druhé neotevřely. Uteče. Smála se až k pláči.
10
Signální oheň
Vykulená komorná byla víc zvyklá hníst chlebové těsto než zapínat řady knoflíčků, nakonec se jí však podařilo obléknout Elain do tmavozelených jezdeckých šatů, udělala pukrle a těžce dýchajíc ustoupila, i když jestli supěla kvůli námaze ze soustředění nebo jenom proto, že se ocitla v přítomnosti dědičky, se dalo těžko poznat. Mohl s tím mít něco společného i prsten s Velkým hadem na Elainině levé ruce. Dvacet mil vzdušnou čarou bylo od zámku rodu Matherin k řece Erinin a jejímu obchodu, ale cesta Chishenskými horami byla mnohem delší, a nejenom v mílích, a lidé tady byli víc uvyklí zlodějům dobytka z Murandy než návštěvníkům, zvláště návštěvníkům, kteří by byli dědičkou a Aes Sedai v jedné osobě. Ta čest zřejmě byla na některé sluhy přespříliš. Elsie byla neuvěřitelně pečlivá, když skládala Elaininu noční košili z modrého hedvábí a balila ji do velké kožené cestovní truhly, jedné ze dvou v oblékárně apartmá, tak pečlivá, až to šla Elain málem udělat sama. Zprvu spala špatně, pořád se budila, pak zaspala a teď se nemohla dočkat, až se vydá na cestu zpátky do Caemlynu.
Dnes to bylo popáté, co strávila noc mimo Caemlyn, od chvíle, kdy zjistila, že je město v ohrožení, a při každé cestě navštívila za den tři čtyři zámky, jednou dokonce pět, všechno majetek lidí svázaných s rodem Trakandů krví či přísahou, a každá návštěva si vyžádala čas. Nedostatek času ji tížil, ale bylo nutné uchovávat správný obraz. Na cesty ze zámku do zámku si musela vzít jezdecké šaty, jinak by dorazila pomačkaná a vypadala jako uprchlík, ale předtím se musela převléknout, ať to bylo na noc nebo jen na pár hodin. Polovinu času jí zabíralo převlékání z jezdeckých šatů do noční košile a zpátky, ale jezdecké šaty vypovídaly o spěchu a nutnosti, možná dokonce o zoufalství, kdežto korunka dědičky a vyšívaná noční košile s krajkami, vybalená z cestovní truhly a oblékaná po umytí, představovala sebedůvěru a sílu. Byla by si s sebou kvůli dojmu vzala vlastní komornou, kdyby s ní Essande dokázala v zimě udržet krok, i když tušila, že pomalost bělovlasé báby má původ spíš v tom, jak se rozčileně kousala do jazyka. Ale ani Essande by nemohla být tak pomalá jako tahle vytřeštěná Elsie.