„Je v pořádku,“ prohodila Aviendha, skoro jako by jí dokázala číst myšlenky. Od adopce za první sestry se také navzájem cítily, ale nezacházelo to dál než za strážcovské pouto, které s Min sdílely s Randem. „Jestli se nechá zabít, uříznu mu uši.“
Elain zamrkala a znovu se zasmála a Aviendha se zatvářila polekaně, ale potom se zasmála taky. Nebylo to tak legrační, snad jenom pro Aiely – Aviendha měla velmi zvláštní smysl pro humor – ale Elain se nemohla přestat smát a Aviendha vypadala stejně bezmocně. Třesouce se veselím se pořád dokola objímaly. Život byl velmi zvláštní. Kdyby jí před pár lety někdo řekl, že se bude o muže dělit s jinou ženou – se dvěma jinými ženami! – byla by ho považovala za blázna. Už samotná ta představa by jí připadala neslušná. Ale Aviendhu milovala stejně upřímně jako Randa, jen jiným způsobem, a Aviendha ho milovala stejně jako ona. Popřít to znamenalo odmítnout Aviendhu, a to by se stejně dobře mohla svléknout z kůže. Aielské ženy, sestry či blízké přítelkyně, si často braly stejného muže a málokdy ho do toho nechaly mluvit. Ona se hodlala za Randa vdát, a stejně tak Aviendha i Min. Ať už ostatní říkali nebo si mysleli cokoliv, takhle to bude. Pokud bude žít dost dlouho.
Náhle se polekala, že se její smích blíží k slzám. Prosím, Světlo, ať z ní není jedna z těch žen, co v těhotenství pořád brečí. Už dost zlé bylo nevědět, jestli bude vzápětí trudnomyslná či vzteklá. Uběhlo často několik hodin, kdy se cítila úplně normálně, ale pak se cítila jako dětský míč, skákající dolů po nekonečném schodišti. Dnes ráno si připadala jako na těch schodech.
„Je v pořádku a bude v pořádku,“ šeptala důrazně Aviendha, jako by hodlala zajistit jeho přežití tím, že zabije každého, kdo by ho ohrožoval.
Elain sestře špičkami prstů otřela slzy z tváře. „Je v pořádku a bude v pořádku,“ souhlasila tiše. Ale nemohly zabít saidín, špínu na mužské polovici pravého zdroje, která ho nakonec zabije.
Lustry zablikaly, když se otevřelo jedno křídlo vysokých dveří a dovnitř pronikl závan studeného větru. Elain nasadila vyrovnaný výraz, hodný Aes Sedai. Nemohla si dovolit, aby ji někdo viděl, jak hledá útěchu v objetí. Vladař, nebo někdo, kdo chtěl vládnout, nesměl ukázat sebemenší známku slabosti či slz, ne na veřejnosti. Už tak o ní kolovalo dost řečí, a mnoho z nich nebylo dobrých. Byla shovívavá nebo krutá, spravedlivá nebo náladová, velkorysá nebo lakomá, všechno podle toho, kdo o ní mluvil. Aspoň že se příběhy navzájem vyrovnávaly, ale každý, kdo by mohl říci, že viděl dědičku, jak se choulí v náručí své společnice, by mohl přidat příběh o strachu, a kdyby její nepřátelé uvěřili, že se bojí, začali by být jen drzejší. A silnější. Zbabělost byla ten druh klepů, které na člověku uvízly jako mastné bláto, a nikdy se jich docela nezbavil. Historie zaznamenala ženy, které prohrály Lví trůn ze zcela nejasných důvodů. Úspěšný vladař musel být schopný a moudrý, ale trůn získaly i ženy, jimž obojí scházelo, a nějak to na něm vydržely, ale jen málokdo by podpořil zbabělce, a navíc nikdo z těch, koho by chtěla mít po boku.
Muž, jenž vstoupil a otočil se, aby těžké dveře zase zavřel, měl jenom jednu nohu a rovnováhu udržoval s pomocí berle. Dokonce i když byla polstrovaná, rukáv tlustého vlněného kabátu od ní měl odřený. Fridwyn Ros byl bývalý voják a staral se o panství urozeného pána Aedmuna s pomocí tlustého úředníka, jenž na dědičku užasle mrkal a na prsten s Velkým hadem civěl s otevřenou pusou a s úlevou se hrnul zpátky ke svým účetním knihám, jakmile si uvědomil, že ona s ním nemá žádné jednání. Pantáta Ros na její prsten taky užasle hleděl, to jistě, ale na dědičku se s potěšením zazubil a litoval, že už si s ní nemůže vyjet tak přesvědčivě, že kdyby byl lhář, už by Aedmuna a úředníka obral o všechno, co jim patřilo. U něj se nebála, že bude šířit klepy.
Jeho berla ťukala o dlažbu, když vstoupil do haly, a kupodivu se mu podařila skoro dokonalá úklona, přičemž do ní zahrnul i Aviendhu. Zprvu se jí lekl, ale kupodivu rychle vycítil jejich přátelství, a i když Aielům jako takovým úplně nedůvěřoval, ji přijal. Člověk nemohl mít všecko.
„Muži už přivazují tvoje truhly na soumary, má královno, a tvůj doprovod je připravený.“ Byl jedním z těch, kteří ji odmítali oslovovat jinak než „má královno“ nebo „Veličenstvo", ale při zmínce o jejím doprovodu se mu do hlasu vloudily pochyby. Rychle to zakryl zakašláním a honem pokračoval dál. „Muži, které s tebou posíláme, mají všichni nejslušnější koně, co jsme našli. Jsou to hlavně mladí muži a pár zkušenějších, ale všichni poznají patku halapartny od čepele. Kéž by ti zámek mohl poskytnout víc, ale jak jsem ti vysvětlil, když se urozený pán Aedmun doslechl, že některé si činí nároky na to, co je po právu tvé, rozhodl se nečekat do jara, svolal si ozbrojence a vytáhl ke Caemlynu. Od té doby tady hodně sněžilo, ale s trochou štěstí v průsmycích už by mohl být v půlce cesty.“ Vypadal přesvědčivě, ale věděl, že pokud měli Aedmun a jeho ozbrojenci smůlu, mohli by v těch průsmycích zemřít.
„Matherinové byli vždy Trakandům věrní,“ opáčila Elain, „a já věřím, že vždycky budou. Cením si věrnosti urozeného pána Aedmuna, pantáto Rosi, i tvé.“
Neurazila by Matheriny a jej slibem, že si to bude pamatovat, ani příslibem budoucích odměn, ale pantáta Ros se zeširoka usmál, čímž říkal, že už ho odměnila tak, jak si zasloužil. Matherinové budou odměněni, pokud si odměnu zaslouží, ale to jim nemohla předhazovat, jako by kupovala koně.
Pantáta Ros ji doprovodil ke dveřím a uklonil se jí. Na širokém žulovém schodišti tu v zimě čekali sluhové v těžkých kabátech s pohárem vína na rozloučenou, což ona odmítla. Dokud nebude mít čas zvyknout si na ledový vzduch, chtěla mít obě ruce pod pláštěm. Aviendha by si stejně nejspíš našla způsob, jak ji přimět, aby ho upustila. Ona si pohár vzala. Loktuši měla ovinutou kolem hlavy a ramenou, jediný ústupek mrazivému ránu. Ona zimu samo sebou ignorovala. To Elain ji naučila, jak na to. Elain se vší mocí pokoušela zahnat zimu a k jejímu úžasu ustoupila. Ne úplně – stále jí bylo chladno – ale bylo to lepší než mrznout.
Obloha byla bez mráčku, slunce jasně svítilo, ale za okolními štíty se mohla každou chvíli objevit bouřková mračna. Nejlepší bude, pokud se jim dnes podaří dorazit k cíli co nejdříve. Naneštěstí se její vysoký vraník Ohnivák choval podle svého jména, vzpínal se a frkal, jako kdyby ještě nikdy neviděl udidlo, a Aviendžina nohatá bělka s labutí šíjí se ho rozhodla napodobit, tancovala v hlubokém sněhu a odmítala jít tam, kam se ji štolba pokoušel dovést. Bylo to živější zvíře, než jaké by Elain pro svou sestru vybrala, ale Aviendha na tom trvala poté, co zjistila její jméno. Siswai znamenalo ve starém jazyce oštěp. Štolbové, ženy, sice byli schopní, ale zřejmě si mysleli, že musí zvířata uklidnit, než je předají jezdcům. Elain měla co dělat, aby na ně nevyštěkla, že Ohniváka zvládala dřív, než se tu vůbec objevil.