„Atha’an Miere bylo přislíbeno dvacet učitelek,“ pravila Elain s lehkým důrazem. Zaida říkala, že ten slib dostala ona, že ona si vybere jeho splacení, jenomže tu dohodu uzavírala Nesta din Reas. Zaida si pochopitelně mohla myslet, že se stane novou paní lodí. „Vhodné učitelky, které vybere amyrlin. Vím, že se Atha’an Miere pyšní tím, že dohody plní do posledního písmene, a Věž svou část dohody plní také. Ale věděla jsi, že když sestry tady souhlasily, že vás budou učit, je to dočasné. A dohoda odlišná od té uzavřené s paní lodí. Přiznala jsi to, když jsi souhlasila, že hledačky větru budou setkávat průchody, aby sem bylo možné dopravit zásoby z Illianu a Tearu. Určitě by ses nezapletla do záležitostí suchozemců z jiného důvodu, než je splacení dohody. Ale jestli odejdeš, tvá pomoc tím končí a tím také naše povinnost učit. Obávám se, že u Stříbrné labutě také žádné učitelky nezískáš. Atha’an Miere budou muset počkat, dokud amyrlin nepošle příslušné učitelky. Podle dohody uzavřené s paní lodí.“ Škoda že nemohla požadovat, aby se držely dál od hostince, ale na to už nejspíš bylo příliš pozdě, a každý důvod, který ji napadl, jí připadal malicherný. Námitka, postrádající jádro, by Zaidu jen povzbudila. Atha’an Miere byli zuřiví vyjednavači. Zásadoví, ale zuřiví. Musela postupovat velmi pomalu a velmi opatrně.
„Má sestra tě drží za ucho, Zaido din Parede,“ řehtala se Aviendha a plácala se do stehna. „Vlastně pověšenou za kotníky.“ To byl u Mořského národa trest, který jí připadal z nějakého důvodu neuvěřitelně zábavný.
Elain potlačila podráždění. Aviendha moc ráda tahala Atha’an Miere za nos – začala s tím během útěku z Ebú Daru, a nikdy toho nenechala – ale teď na to nebyl vhodný čas.
Chanelle ztuhla a zlobně se zamračila. Ona se nejednou stala Aviendžiným terčem, včetně té politováníhodné epizody s oosquai, velmi silným aielským alkoholem. Skutečně ji obklopila záře saidaru! Zaida to neviděla, ale věděla o oosquai a o tom, že Chanelle museli odnést do postele, přičemž celou dobu zvracela, a tak zvedla varovně ruku. Záře pohasla a Chanelle potemněla tvář. Mohla se červenat, nebo se vztekala.
„Všechno, co říkáš, může být pravda,“ pokračovala Zaida a nebyla daleko od urážky, zvlášť když to říkala Aes Sedai. „V každém případě Merilille nebyla součástí té dohody. Souhlasila, že bude učitelkou, dávno před příchodem do Caemlynu, a půjde se mnou, aby pokračovala v učení.“
Elain se dlouze nadechla. Kvůli tomuhle se se Zaidou ani nemohla začít hádat. Velká část vlivu Bílé věže spočívala v tom, že Věž držela slovo stejně jako Mořský národ. Že se vědělo, že drží slovo. Lidé ovšem říkali, že je nutné pozorně poslouchat, aby se člověk ujistil, že Aes Sedai slíbila, co si myslel, že slibuje, a často to byla pravda, ale jakmile slib vyslovila, byl dobrý jako přísaha pod Světlem. Hledačky větru zřejmě nehodlaly pustit Merilille ze spárů. Vždyť ji skoro nepouštěly z dohledu. „Možná mi ji budeš muset vrátit, pokud ji budu potřebovat.“ Jestli Vandene a její dvě pomocnice prokážou, že je černá adžah. „Jestli se to stane, zařídím náhradu.“ A netušila, kdo by to mohl být.
„Musí odsloužit zbytek roku. Nejméně rok, podle dohody.“ Zaida mávla rukou, jako by se přiznávala. „Ale pokud je ti jasné, že její náhradnice musí dorazit dřív, než ona odejde, dobře. Nepustím ji, dokud na jejím místě nebudu mít jinou.“
„To by asi šlo,“ opáčila Elain klidně. To zatraceně bude muset, protože jinou možnost neměla!
Zaida se nepatrně usmála a nechala působit ticho. Chanelle pohnula nohama, ale spíš z netrpělivosti, než že by chtěla stát, a paní vln se nevrtěla. Očividně chtěla něco víc, hodlala uzavřít další dohodu, a očividně chtěla, aby Elain promluvila první. Elain se rozhodla, že počká. Oheň se konečně rozhořel a do komína létaly jiskry. Místností se šířilo teplo, ale její vlhký župan chytal chlad z okolí a přenášel jí ho na kůži. Nevšímat si chladu bylo v pořádku, jenže jak si měla nevšímat, že jí je zima a je celá mokrá? Klidně se Zaidě dívala do očí a také se usmívala. Vrátila se Essande se stříbrným čajníkem ve tvaru lva a tenkými zelenými hrnečky z porcelánu Mořského národa, poháry z tepaného stříbra a vysokou karafou na víno, ze které vycházela vůně koření. Všichni kromě Elain si vzali víno, Elain jinou volbu neměla. Zadívala se do čaje a povzdechla si. Jasně viděla dno hrnku. Kdyby čaj udělali ještě slabší, mohli by jí rovnou servírovat vodu!
Aviendha po chvíli přešla místnost, postavila pohár na stolek a nalila si čaj. Kývla na Elain a soucitně se usmála, naznačujíc, že před vínem dává přednost slabému čaji. Elain se proti své vůli také usmála. První sestry se dělily o zlé stejně jako o dobré. Birgitte se zazubila přes stříbrný pohár a hodila do sebe půlku obsahu. Z pouta se neslo její pobavení nad nevrlostí od Elain. A taky bolest hlavy, která se vůbec nezmenšila. Elain si přetřela spánky. Měla trvat na tom, ať ji Merilille vyléčí, jakmile ji uviděla. Když došlo na léčení, hodně žen z rodinky Merilille předčilo, ale v paláci to byla jediná sestra, která to aspoň trochu uměla.
„Na ty průchody potřebuješ hodně žen,“ ozvala se náhle Zaida. Už se neusmívala. Nelíbilo se jí, že mluví první.
Elain trochu upila té hrozné náhražky za čaj a neřekla ani jediné slovo.
„Světlu by se mohlo líbit, kdybych tady nechala jednu dvě hledačky větru,“ pokračovala Zaida. „Po určenou dobu.“
Elain svraštila obočí, jako by to zvažovala. Potřebovala ty zatracené ženské a víc než jednu dvě. „Co bys žádala na oplátku?“ zeptala se konečně.
„Jednu čtvereční míli pozemků u řeky Erinin. Dobré půdy, nezapomeň. Žádnou bažinu. Navždy to bude půda Atha’an Miere. Pod našimi zákony, ne andorskými,“ dodala, jako by ji ta maličkost právě napadla.
Elain se zakuckala. Atha’an Miere nenáviděli, když měli opustit moře, nenáviděli, když ho neměli na dohled. A Zaida žádá půdu tisíc mil daleko od nejbližší slané vody? A navrch chtěla, aby jí byla postoupena absolutně. Cairhieňané a Muranďané, dokonce i Altařané, krváceli, aby si z Andoru kousek ukousli, a Andořané krváceli, aby je udrželi z dosahu. Přesto jedna čtvereční míle byl jen malý kousek a malá cena za to, že Caemlyn nebude trpět hladem. Ne že by to Zaidě prozradila. A kdyby začal Mořský národ obchodovat přímo v Andoru, andorské zboží by se dostalo všude tam, kam Mořský národ plul, což bylo všude. Tohle Zaida už určitě věděla, ale nemělo smysl jí říkat, že to Elain napadlo. Pouto strážce nabádalo k opatrnosti, ale občas přišel čas na drzé čelo, jak by Birgitte měla vědět, lépe než ostatní.
„Čas se občas dostane do špatné dírky.“ Nebyla to lež, jenom výmluva. „Za čtvereční míli Andoru si zasloužím víc než dvě hledačky větru. Atha’an Miere za pomoc při použití Větrné mísy dostali dvacet učitelek a víc, a až odejdou, dostanete za ně náhradu. Ty s sebou máš jedenadvacet hledaček větru. Za míli Andoru bych měla dostat všech jedenadvacet, a dalších jedenadvacet místo nich, až odejdou, po tak dlouhou dobu, kdy budou Aes Sedai učit Mořský národ.“ Lepší bude, když si ta žena neuvědomí, že to je její způsob, jak to rovnou odmítnout. „Pochopitelně na všechno zboží, procházející do Andoru, by se vztahovaly normální celní poplatky.“
Zaida zvedla stříbrný pohár, a když ho dala dolů, nepatrně se usmívala. Ale Elain měla dojem, že úlevou, ne vítězoslavně. „Na zboží procházející do Andoru, ale ne na zboží procházející z řeky na náš pozemek. Mohla bych tu nechat tři hledačky větru. Řekněme na půl roku. A nesměly by být nasazeny v boji. Nedovolím, aby kvůli tobě umírali mí lidé, a nehodlám rozzlobit ostatní Andořany, protože by Mořský národ někoho z nich zabil.“