Čekaly na ni hlavy čtyř rodů a už čekaly dost dlouho. Taky to řekla, ale navrhla, že je dvě nechá najíst, pokud mají hlad. Vlastně naznačila, že by mohla trvat na tom, aby se najedly. To stačilo, aby Aviendha přehodila plátno přes podnos a otřásla se, a Rasoria také dál nemarnila čas.
Ledovou chodbou do formálního pokoje to byla jen krátká cesta, a jediné, co se tu, kromě nich, hýbalo, byly jasně barevné zimní nástěnné koberce, vlnící se v průvanu, ale gardistky kolem Elain a Aviendhy vytvořily kruh a dávaly pozor, jako by čekaly trolloky. Elain dalo práci přesvědčit Rasorii, že pokoj není třeba prohlížet, než tam vstoupí. Gardistky jí sloužily a poslouchaly, ale také měly za úkol ji udržet naživu, a kvůli této povinnosti uměly být stejně tvrdohlavé jako Birgitte ohledně toho, jestli je zrovna strážcem, hlavním kapitánem nebo starší sestrou. Po tom incidentu se Zaidou by Rasoria nejspíš chtěla, aby urození pánové a paní, čekající uvnitř, odevzdali zbraně! Hrozba jíchou k tomu taky mohla trochu přispět. Ale po krátkém dohadování Elain a Aviendha vedle sebe propluly širokými dveřmi a bez doprovodu. Ale Elain její uspokojení nevydrželo dlouho.
Formální pokoj byl velký, aby se sem docela pohodlně vešlo několik desítek lidí, s tmavým deštěním a vrstvami koberců a s křesly s vysokými opěradly, postavenými do půlkruhu před vysokým krbem z bílého mramoru s červenými žilkami. Zde se přijímali důležití hodnostáři s většími poctami než při audienci před trůnem, protože to tu bylo soukromější. Polena v krbu hořela, ale oheň ještě nestačil celou místnost vyhřát, i když to určitě nebyl důvod, proč měla Elain pocit, že dostala ránu do břicha. Už pochopila, proč je Birgitte tak zmatená.
Když vstoupily, Dyelin se otočila od ohně, nad nímž si hřála ruce. Byla to žena s výraznou tváří, s jemnými vráskami v koutcích očí a pár šedinami ve zlatých vlasech. Ona se nezdržovala převlékáním a stále na sobě měla tmavošedé jezdecké šaty, se skvrnami na lemu. Místo pukrlete jen ohnula krk a nepatrně pokrčila kolena, ale nemínila to jako nezdvořilost. Dyelin věděla, kdo je, stejně jistě jako Zaida – jejím jediným šperkem byl malý zlatý špendlík ve tvaru taravinské sovy a dubu na rameni, jasné vyhlášení, že hlava rodu Taravin víc nepotřebuje – a přesto téměř zemřela, aby dokázala svou věrnost Elain. „Má paní Elain,“ začala formálně, „je mi ctí představit ti urozeného pána Perivala, hlavu rodu Mantear.“
Hezoučký zlatovlasý chlapec v prostém modrém kabátě odskočil od krasohledu na zlaceném podstavci, vyšším, než byl sám. V ruce držel stříbrný pohár. Elain doufala, že v něm není víno, nebo aspoň víno hodně ředěné. Na servírovacím stolku se nacházelo několik podnosů se džbány a poháry. A zdobený čajník, o němž věděla, že je v něm skoro voda. „Je mi potěšením, má paní Elain,“ zapípal kluk celý rudý a podařila se mu celkem slušná, byť trochu neohrabaná poklona s rukou na meči u pasu. Ta zbraň na něj byla trochu moc dlouhá. „Rod Mantear stojí za rodem Trakandů.“ Omámeně opětovala jeho zdvořilost a automaticky roztáhla sukně.
„Urozená paní Catalyn, hlava rodu Haevin,“ pokračovala Dyelin.
„Elain,“ zamumlala tmavooká mladá žena po jejím boku, dotkla se tmavozelených rozdělených suknic a nepatrně se snížila, což mohlo být pukrle, nebo jen napodobovala Dyelin. Nebo se možná chtěla vyhnout tomu, aby se bradou nepíchla o velkou smaltovanou brož na vysokém límci svých šatů, s modrým medvědem Haevinů. Vlasy měla zachycené do stříbrné síťky, na níž se také skvěl modrý medvěd, a měla i velký pečetní prsten. Snad byla trochu moc pyšná na svůj rod. Přes svou chladnou povýšenost byla ženou jen ze zdvořilosti, na tvářích ještě měla dětský tuk. „Haevinové stojí za Trakandy, očividně, protože jinak bych tu nebyla.“
Dyelin nepatrně stiskla rty a vrhla po děvčeti tvrdý pohled, který Catalyn ignorovala. „Urozený pán Branlet, hlava rodu Gilyard.“
Další kluk, tenhle s neposlušnými černými kudrnami, v zeleném kabátě se zlatou výšivkou na rukávech, který spěšně odložil pohár s vínem, jako by nebyl rád, že ho s ním někdo vidí. Modré oči měl příliš velké a málem si při pokloně zakopl o meč. „Je mým potěšením říci, že rod Gilyard stojí za Trakandy, urozená paní Elain.“ V polovině věty mu hlas přeskočil z fistule do basu a on se začervenal ještě víc než Perival.
„A urozený pán Conail, hlava rodu Northan.“
Conail Northan se zazubil přes okraj stříbrného poháru. Byl vysoký a hubený, v šedém kabátě s poněkud krátkými rukávy, takže mu vyčnívala kostnatá zápěstí, měl podmanivý úsměv, veselé hnědé oči a orlí nos. „Tahali jsme slámky kvůli pořádku při představování a já si vytáhl tu nejkratší. Northanové stojí za Trakandy. Nemůžeme dovolit, aby trůn získala husa jako Arymilla.“ On svůj meč zvládal a alespoň on byl dospělý, i když pokud mu bylo moc přes šestnáct, snědla by Elain jeho holínky i se stříbrnými špornami.
Jejich mládí pochopitelně nebylo překvapením, jenže čekala, že Conail bude mít po boku nějakého šedivého dědka, aby mu radil, a ostatním budou přes rameno koukat poručníci. V místnosti kromě Birgitte ale nikdo nebyl. Ta stála před oknem, ruce zkřížené na prsou, a v jasném poledním slunci, proudícím do místnosti čistým sklem, vypadala jako silueta nelibosti.
„Trakandové vás všechny vítají a já vás všechny vítám,“ pravila Elain a potlačila úlek. „Na vaši podporu nezapomenu a Trakandové nezapomenou.“ Něco z jejího zděšení ale muselo proniknout navenek, protože Catalyn stiskla rty a zablýsklo se jí v očích.
„Já už poručníka nepotřebuji, jak jistě víš, Elain,“ procedila škrobeně. „Můj strýc, urozený pán Arendor, o svátku světel řekl, že jsem tak připravená, jak jenom můžu být, a můžu se zbavit otěží už teď, stejně jako za rok. Pravda, myslím, že chtěl mít víc volného času, aby mohl jezdit na lov, dokud to ještě zvládne. Vždy miloval štvanice a už je dost starý.“ Znovu přešla Dyelinino zamračení. Arendor Haevin a Dyelin byli zhruba stejně staří.
„Já taky nemám poručníka,“ ozval se Branlet nejistě a hlas měl skoro stejně vysoký jako Catalyn.
Dyelin se na něho soucitně podívala a shrnula mu vlasy z čela. Okamžitě mu zase spadly dopředu. „Mayv si byla vyjet sama, jak to ráda dělala, a její kůň šlápl do psouní nory,“ vysvětlovala tiše. „Než ji našli, bylo už příliš pozdě. Došlo k nějakým... debatám... ohledně toho, kdo má zaujmout její místo.“
„Hádali se kvůli tomu tři měsíce,“ zamumlal Branlet. Chvilku vypadal mladší než Perival, chlapec snažící se stát si na svém, s nímž nikdo nemůže strkat. „Nemám to nikomu říkat, ale tobě to povím. Královnou máš být ty.“
Dyelin položila Perivalovi ruku na rameno a on se hned narovnal, i když byl menší než ona. „S urozeným pánem Perivalem tu měl být urozený pán Willin, ale léta ho tíží. Věk nás nakonec dohoní všechny.“ Vrhla další pohled na Catalyn, ale holka si prohlížela Birgitte a špulila rty. „Mám ti od Willina vyřídit, že tě pozdravuje a taky ti posílá muže, jehož považuje za svého syna.“
„Strýc Willin mi řekl, že mám hájit čest Mantearů a Andoru,“ pravil Perival soustředěně, jak jen dítě může být. „A já se o to budu snažit, Elain. Budu se velice snažit.“
„Jsem si jistá, že se ti to podaří,“ ujistila ho Elain a podařilo se jí do hlasu dostat trochu milý tón. Nejradši by je všechny vyhodila a položila několik důrazných otázek Dyelin, ale teď to ještě udělat nemohla. Bez ohledu na věk byli všichni hlavami velmi mocných rodů a ona jim musela nabídnout občerstvení a alespoň nějaký hovor, než se půjdou převléknout po cestě.