„Některé ženy,“ zamumlala Dyelin do vína, „dokážou chytit rybu a stačí jim jen nahodit, urozená paní Birgitte. Jiné ženy musejí tahat návnadu po celém rybníce.“ To rozesmálo Aviendhu, ale Birgitte se zase navztekala.
Do místnosti zavál studený vzduch, když se náhle otevřely dveře a vstoupila Rasoria a postavila se do pozoru. „Přišla první panská a první úředník, má paní Elain,“ ohlásila. Ke konci jí hlas zakolísal, když zachytila náladu v místnosti.
Tu by zachytila i slepá koza, když se Dyelin tvářila jako kočka u krajáče se smetanou a Birgitte se mračila na ni i na Aviendhu, a Aviendha si vybrala právě tuhle chvíli, aby si připomněla, že Birgitte je Birgitte Stříbrný luk, což v tomto případě znamenalo, že civěla na podlahu, celá nesvá, jako kdyby se vysmála moudré. Elain si občas přála, aby její přítelkyně všechny vycházely s Aviendhou stejně dobře jako ona, jenomže občas se jim podařilo do sebe narazit, a ona usoudila, že víc od skutečných lidí prostě žádat nemůže. Dokonalost patřila jenom do knih a mnoha kejklířských příběhů.
„Pošli je dál,“ nakázala Rasorii. „A neruš nás, pokud nedojde k útoku na město. Pokud to nebude důležité,“ opravila se. V příbězích žena, jež vydala takový rozkaz, vždycky skončila špatně. Občas se mohl člověk poučit i z příběhů, když chtěl.
14
Co vědí moudré
Halwyn Norry, první úředník, a Reene Harforová, první panská, vstoupili společně. On se trhaně, neuměle poklonil, její půvabné pukrle nebylo ani příliš hluboké, ani příliš malé. Nemohli se od sebe lišit víc. Paní Harforová byla kulatá a důstojná, šedé vlasy měla stažené do úhledného drdolu na temeni. Pan Norry byl vysoký, nešikovný, trochu připomínal brodivého ptáka, a zbytečky vlasů měl zastrčené za ušima jako bílá pírka. Každý nesl koženou slohu se znakem, plnou papírů, ale ona tu svou nesla u boku, jako by si nechtěla pomačkat formální šarlatový tabard, jako obvykle dokonale vyžehlený, ať byla doba jakkoliv pokročilá či jakkoliv dlouho byla na nohou, kdežto on si slohu tiskl na prsa, jako by zakrýval starou skvrnu od inkoustu, přičemž jich měl na tabardu několik a ta největší zabarvovala jeho stříbrnému lvovi špičku ocasu dočerna. Když vyřídili zdvořilosti, okamžitě od sebe odstoupili a dávali si pozor, aby se jeden na druhého ani nepodívali.
Jakmile se za Rasoriou zavřely dveře, kolem Aviendhy vzplála záře saidaru. Aielanka spletla ochranu proti odposlouchávání, jež přilnula ke stěnám místnosti. To, co nyní řeknou, bylo zabezpečeno jen pro jejich uši, jak jen to bylo možné, a Aviendha by zjistila, kdyby se kdokoliv pokoušel naslouchat s pomocí jediné síly. Takováto tkaniva zvládala velice dobře.
„Paní Harforová,“ řekla Elain, „začni, prosím.“ Pochopitelně jim nenabídla víno ani křesla. Pana Norryho by takové porušení dobrých mravů šokovalo až do hloubi duše a paní Harforová by se mohla docela dobře urazit. Zatím se Norry ošil a koutkem oka se podíval po Reene. Ta stiskla rty. Dokonce i po týdnu, kdy se scházeli každý den, bylo naprosto zřejmé, jak neradi podávají hlášení před tím druhým. Oba na své hájemství jaksepatří žárlili, o to víc, že první panská se přesunula na území, jež kdysi bylo možné považovat za práci pana Norryho. Vedení paláce bylo samo sebou vždy zcela v rukou první panské a dalo by se říci, že její nové povinnosti jsou pouhým rozšířením starých. Halwin Norry by to ale nikdy neřekl. Hořící polena v krbu hlasitě zapraskala a vyslala do komína spršku jisker.
„Jsem přesvědčená, že druhý knihovník je… špeh, má paní,“ promluvila paní Harforová nakonec. Norryho si nevšímala, jako by tím dokázala zařídit, že zmizí. Odmítala komukoliv jinému prozradit, že v paláci hledá špehy, a to, že to věděl první úředník, ji zřejmě žralo ze všeho nejvíc. Jediné, čím ji převyšoval, pokud měl opravdu v něčem větší pravomoci než ona, bylo placení palácových účtů. Norry nikdy nechtěl vysvětlovat výdaje, avšak i tohle bylo víc, než se jí líbilo. „Každé tři čtyři dny navštěvuje pan Harnder hostinec U obruče a šípu. Údajně tam chodí na pivo, které vaří hostinská, jakási Millis Fendryová, jenže panímáma Fendryová také chová holuby, a kdykoliv tam pan Harnder zajde, ona odešle holuba, který odletí na sever. Včera si tři z Aes Sedai, které přebývají u Stříbrné labutě, našly důvod navštívit Obruč a šíp, i když tam chodí mnohem chudší lidé než k Labuti. Přišly tam a odešly zahalené a s kapucemi a přes hodinu byly zavřené s panímámou Fendryovou v soukromém pokoji. Všechny tři byly z hnědého adžah. Obávám se, že to ukazuje, kdo pana Harndera zaměstnává.“
„Kadeřníci, dveřníci, kuchaři, mistr tesař, ne méně než pět úředníků pana Norryho a teď jeden knihovník.“ Dyelin si přehodila nohu přes nohu a kysele se mračila. „Je tady někdo, o kom nakonec nezjistíme, že je špeh, paní Harforová?“ Norry znepokojeně natahoval krk. Zločiny svých úředníků bral jako osobní urážku.
„Doufám, že se snad dostávám na dno toho sudu, má paní,“ opáčila paní Harforová samolibě. Ji nevzrušovali ani špehové, ani hlavy mocných rodů. Špehové byli mor, který hodlala z paláce vymýtit stejně jistě, jako ho udržovala bez krys a blech – i když poslední dobou jí s krysami musely pomáhat Aes Sedai – zatímco mocní šlechtici byli jako déšť nebo sníh, přírodní úkazy, jež je třeba přetrpět, než se přeženou, ale nic, kvůli čemu by se měl člověk rozčilovat. „Je jen určitý počet lidí, které je možné koupit, a jen určitý počet si může dovolit nebo chce kupovat.“
Elain se snažila vzpomenout, jak pan Harnder vypadá, ale jen se nejasně rozpomínala na boubelatého plešouna, který neustále mrkal. Sloužíval její matce a před ní i královně Mordrellen. Nikdo se nezmínil o tom, že zřejmě slouží i hnědým adžah. V každém paláci mezi Páteří světa a Arythským oceánem operovali špehové Věže. Každý vladař aspoň s polovinou mozku to očekával. Seanchané budou nepochybně brzy také žít pod dohledem Bílé věže, pokud už k tomu nedošlo. Reene odhalila několik špehů červených adžah, což byl nepochybně odkaz z dob, kdy v Caemlynu přebývala Elaida, ale tenhle knihovník byl první špeh jiného adžah. Elaidě by se v časech, kdy byla rádkyní královny, nelíbilo, aby ostatní adžah věděly, co se děje v paláci.
„Škoda že nemáme žádné falešné příběhy, které bychom chtěli hnědým adžah podstrčit,“ pronesla zlehčujícím tónem. Velká škoda, že ony a červené vědí o rodince. Přinejlepším musely vědět, že v paláci je mnoho žen, které dokážou usměrňovat, a nepotrvá dlouho, než jim dojde, kdo to je. Tak vznikne spousta problémů, ale na ně teprve dojde. Lini říkávala, že je třeba vždycky mít dopředu připravené plány, avšak dělat si příliš velké starosti s něčím, co se stane za rok, znamenalo, že člověk může zítra zakopnout. „Sleduj pana Harndera a snaž se zjistit, s kým se přátelí. To by mělo prozatím stačit.“ Někteří špehové se spoléhali na své uši, buď že zaslechnou nějaké klepy, nebo poslouchali u dveří. Jiní podmazávali jazyky skleničkami vína. Pokud chtěli špehovi zmařit plány, ze všeho nejdřív museli zjistit, jakým způsobem získává informace, které pak prodává.
Aviendha hlasitě frkla, roztáhla suknice a začala si sedat na koberec, než jí došlo, co má na sobě. Vrhla po Dyelin varovný pohled a usadila se místo toho na okraj křesla, obraz dvorní dámy s blýskajícíma se očima. Až na to, že dvorní dáma by palcem nehladila nůž u pasu. Být po jejím, byla by Aviendha podřízla každému špehovi krk, jakmile by ho dostala do rukou. Špehování bylo podle jejího názoru ohavné, jakkoliv jí Elain vysvětlovala, že odhalený špeh je nástroj, který lze využit k tomu, aby přiměla své nepřátele uvěřit v to, co chtěla ona.