Ne že by každý špeh nutně pracoval pro nepřítele. Většina z těch, jež první panská odhalila, brala peníze z více než jednoho zdroje, k nimž patřili král Roedran z Murandy, různí vznešení páni a paní z Tearu, hrstka cairhienských šlechticů a značný počet kupců. Hodně lidí se zajímalo o to, co se děje v paláci, ať už z obchodních nebo jiných důvodů. Občas se zdálo, že každý špehuje každého.
„Pani Harforová,“ pravila Elain, „nenašla jsi žádné špehy Černé věže.“
Jako většina lidí, i Dyelin se při zmínce o Černé věži zachvěla a zhluboka se napila vína, ale Reene se jen zaškaredila. Protože na tom nemohla nic změnit, rozhodla se skutečnost, že existují muži, kteří dokážou usměrňovat, ignorovat. Pro ni byla Černá věž… jenom pro zlost. „Neměli čas, má paní. Dej jim rok a najdeš dveřníky a knihovníky, kteří berou peníze i od nich.“
„Asi ano.“ Příšerná představa. „Co jiného pro nás ještě máš?“
„Promluvila jsem si s Jonem Skellitem, má paní. Muž, jenž jednou převleče kabát, to klidně udělá znovu, a Skellit je takový.“ Holič Skellit byl v žoldu rodu Arawnů, což znamenalo, že je Arymilliným mužem.
Birgitte spolkla kletbu – z nějakého důvodu se v přítomnosti Reene Harforové snažila dávat pozor na jazyk – a mrzutě vyjela: „Ty sis s ním promluvila? Aniž by ses někoho zeptala?“
Dyelin neměla ohledně první panské žádné výčitky a zamumlala: „Mateřský mlíko v hrnku!“ Elain ještě nikdy neslyšela, že by Dyelin mluvila hrubě. Pan Norry zamrkal a málem upustil složku. Na Dyelin se ani nepodíval. První panská se však jen odmlčela, aby se ujistila, že Birgitte už domluvila, a klidně pokračovala.
„Byl správný čas a Skellit byl zralý. Jeden z mužů, jimž podává hlášení, odjel z města a ještě se nevrátil, a ten druhý si zřejmě zlomil nohu. Tam, kde hasili oheň, je vždycky náledí.“ Řekla to tak nevzrušeně, až bylo jasné, že mužův pád nějak zařídila. V těžkých časech dokázali být tvrdí právě ti nejméně nápadní lidé. „Skellit souhlasí, že další zprávu do táborů doručí osobně. Viděl, jak se dělá průchod, a nebude muset předstírat hrůzu.“ Člověk by si myslel, že odmalička vídá, jak kupecké vozy projíždějí dírou ve vzduchu.
„Co mu zabrání uprchnout, jakmile se dostane ven z toho zatr… ehm… města?“ zeptala se Birgitte a podrážděně začala přecházet sem a tam s rukama sepjatýma za zády. Silný zlatý cop měla málem celý zježený. „Jestli uteče, Arawnové si najmou někoho jinýho a ty ho budeš muset hledat zase od začátku. Světlo, Arymilla se musela o průchodech doslechnout vzápětí poté, co dorazila, a Skellit to jistě ví.“ Rozčilovalo ji, že by mohl Skellit uprchnout, a nejen to. Žoldnéři si mysleli, že byli najati, aby zastavili vojáky, ale za pár stříbrných klidně dovolili každou noc jednomu dvěma lidem projít branami oběma směry. Podle nich jeden dva moc škody nenadělají. Birgitte neměla ráda, když se jí to připomínalo.
„Zastaví ho chamtivost, má paní,“ opáčila paní Harforová klidně. „Pomyšlení, že získá zlato od urozené paní Elain i od urozené paní Naean, ho přiměje vrátit se. Je pravda, že urozená paní Arymilla se už musela o průchodech doslechnout, ale to jenom přidává Skellitovi na věrohodnosti, proč tam jde osobně.“
„A co když je dost chamtivý, aby se pokusil získat víc zlata tím, že změní strany potřetí?“ optala se Dyelin. „Mohl by nadělat velkou… neplechu, paní Harforová.“
Reene promluvila odměřeněji. Hranice by nikdy nepřekročila, ale nesnášela, když si kdokoliv myslel, že je neopatrná. „Urozená paní Naean by ho nechala pohřbít pod nejbližší závěj, má paní, a já zajistila, aby to věděl. Ona nebyla nikdy zrovna trpělivá. Jak určitě sama dobře víš. V každém případě z táborů nedostáváme zrovna moc zpráv, a on by mohl zahlédnout pár věcí, které by se nám mohly hodit.“
„Jestli nám Skellit dokáže povědět, ve kterém táboře budou Arymilla, Elenia a Naean a kdy, dám mu to zlato sama,“ prohlásila Elain. Elenia a Naean se držely Arymilly, nebo spíš ona si je držela u sebe, a Arymilla byla mnohem méně trpělivá než Naean, a navíc byla přesvědčená, že bez její osobní přítomnosti nebude nic fungovat pořádně. Každý den jezdila z tábora do tábora a nikdy nespala dvakrát ve stejném. „To je jediné, co nám může říci o táborech, co by mě zajímalo.“
Reene sklonila hlavu. „Jak přikazuješ, má paní. Dohlédnu na to.“ Příliš často se snažila neříkat věci před Norrym přímo, ale nedala najevo, že by slyšela napomenutí. Elain si pochopitelně nebyla jistá, jestli by tu ženu dokázala otevřeně napomenout. Paní Harforová by i poté vykonávala své povinnosti a špehy by rozhodně dál honila s nezmenšenou horlivostí, když už pro nic jiného, tak proto, že ji jejich přítomnost v paláci urážela, ale Elain by každý den nejspíš narazila na tucet nepříjemnosti, malých těžkostí, které by jen přidávaly k její bídě a které by nemohla první panské připsat přímo. Musíme tancovat přesně stejně jako naši sluhové, řekla jí máti kdysi. Můžeš si pořád najímat nové sloužící, trávit všechen čas jejich výcvikem a trpět, dokud se vše nenaučí, jenom abys skončila tam, kde jsi začala, nebo můžeš přijmout pravidla, stejně jako oni, žít v pohodlí a využívat čas k vládnuti.
„Děkuji ti, paní Harforová,“ řekla, za což se jí dostalo dalšího přesně odměřeného pukrlete. Reene Harforová byla další osoba, jež znala svou cenu. „Pane Norry?“
Muž podobný volavce sebou trhl a přestal se mračit na Reene. Jistým způsobem považoval průchody za své hájemství, s nímž si není radno zahrávat. „Ano, má paní. Ovšem.“ Monotónně drmolil. „Urozená paní Birgitte tě už jistě zpravila o tom, že z Illianu a Tearu sem přijíždějí kupci. Jsem přesvědčený, že je to… ehm… jejím zvykem, kdykoliv se vrátíš do města.“ Káravě se podíval na Birgitte. Jeho by nikdy nenapadlo přeložit Elain stéblo přes cestu, i kdyby na něj křičela, ale žil podle vlastních pravidel a svým mírným způsobem nebyl rád, že mu Birgitte sebrala příležitost vypočítávat povozy, soudky a bedny, jež přivážely. Miloval čísla. Tedy Elain aspoň předpokládala, že je to mírný způsob. Pan Norry nebyl příliš vášnivý.
„Ano,“ sdělila mu jen s náznakem omluvy, aby ho neuvedla do rozpaků. „Obávám se, že někteří Atha’an Miere nás opouštějí. Od zítřka jich budeme mít na průchody jen polovičku.“
Norry roztáhl prsty na kožené složce, jako kdyby se snažil nahmátnout papíry v ní. Elain nikdy neviděla, že by se do nich díval. „Aha. My to… zvládneme, má paní.“ Halwyn Norry zvládl vždycky všechno. „Abych pokračoval, včera došlo k devíti případům žhářství, o něco víc než obvykle. Došlo i ke třem pokusům zapálit skladiště s potravinami. Žádný nebyl úspěšný, jak honem dodávám.“ Nicméně dál mlel jako obvykle. „Smím-li to tak říci, gardisté hlídkující v ulicích mají vliv – počet útoků a krádeží klesl, je jich jen o málo víc než obvykle touto dobou – ale je zřejmé, že ty požáry někdo řídí. Bylo zničeno sedmnáct budov, všechny až na jednu opuštěné.“ Nesouhlasně stiskl rty. Aby jeho donutili opustit Caemlyn, chtělo by to víc než jen obléhání. „A dle mého názoru byla místa vybrána tak, aby oheň odlákal vozy s vodou co nejdál od skladišť, která se pokoušeli zapálit doopravdy. Jsem nyní přesvědčen, že totéž platí o všech požárech, k nimž došlo v posledních týdnech.“