„Hraničáři se pohnuli,“ vykládala Birgitte a ukázala na lesy severně od Caemlynu, na místo nad nejsevernější hranicí Andoru, „ale moc daleko nedošli. Tímto tempem jim to ke Caemlynu potrvá nejméně měsíc.“
Dyelin se zadívala do svého vína a pak náhle vzhlédla. „Myslela jsem, že vy ze severu jste na sníh zvyklí, urozená paní Birgitte.“ I teď musela hledat slabá místa, a říkat jí, aby to nedělala, by ji jenom přesvědčilo, že Birgitte má nějaké tajemství, takže by pak byla dvacetkrát odhodlanější je vypátrat.
Aviendha se na ni zamračila – když na Birgitte zrovna nezírala s bázní a úctou, zuřivě její tajemství ochraňovala – ale Birgitte Dyelinin pohled klidně opětovala a z pouta nebyly znát sebemenší obavy. S tou lží ohledně svého původu už se docela sžila. „Už jsem v Kandoru dlouho nebyla.“ To byla pravda, třebaže to bylo mnohem déle, než si Dyelin uměla představit. Tenkrát se to tam ještě ani nejmenovalo Kandor. „Ale ať už jsi zvyklá na cokoliv, přesunout dvě stě tisíc vojáků, nemluvě o Světlo ví kolika markytánech, se v zimě prostě rychle nedá. Horší je, že jsem poslala panímámu Ocalinovou a panímámu Foteovou na návštěvu do vesnic několik mil jižně od hranice.“ Sabeine Ocalinová a Julanya Foteová byly z rodinky a uměly cestovat. „Vesničané si prý myslí, že Hraničáři se utábořili na zimu.“
Elain sykla a zamračila se do mapy, jak si prstem odpočítávala vzdálenosti. Spoléhala na zprávy o Hraničářích, když už ne na to, že se objeví Hraničáři samotní. Zpráva o tom, že do Andoru vstoupilo tak velké vojsko, by se před nimi měla hnát jako lesní požár. Jen hlupák by uvěřil, že tak daleko táhnou proto, aby dobyli Andor, ale každý, kdo by se o nich dozvěděl, by uvažoval, co mají v úmyslu a co s nimi udělat, a každý by říkal něco jiného. Tedy jakmile by se ta zpráva začala šířit. Pak by nade všemi získala výhodu. Ona zařídila, aby Hraničáři přišli do Andoru, a už také zařídila, aby odešli.
Volba nebyla příliš těžká. Zastavit je by stálo příliš mnoho krve, pokud by se to vůbec dalo zařídit, a oni chtěli jenom projít do Murandy, kde doufali, že najdou Draka Znovuzrozeného. To také bylo její dílo. Nesdělili jí, proč Randa hledají, a ona jim nehodlala říkat, kde je doopravdy, ne, když s sebou měli tucet Aes Sedai, což také tajili. Ale jakmile by se o nich dozvěděly hlavy rodů…
„Mělo by to fungovat,“ pravila tiše. „Jestli to bude nutné, můžeme řeči o nich rozšířit sami.“
„Mělo by to fungovat,“ souhlasila Dyelin a temným tónem dodala: „Dokud Bashere a Bael udrží svoje muže na uzdě. S Hraničáři, Aiely a Dračí legií blízko sebe to bude nebezpečná situace. A nevidím, jak bychom mohli zajistit, že asha’mani neudělají něco šíleného.“ Frkla. Podle ní musel být muž už od začátku šílený, jinak by se nikdy nestal asha’manem. Aviendha kývla. S Dyelin nesouhlasila téměř tak často jako Birgitte, ale asha’mani byli jednou věcí, na níž se shodly.
„Zajistím, aby se Hraničáři k Černé věži ani nepřiblížili,“ ujišťovala je Elain, ačkoliv totéž už udělala několikrát. Dokonce i Dyelin věděla, že Bael a Bashere své oddíly udrží na uzdě – ani jeden nechtěl bitvu, kterou nepotřeboval, a Davram Bashere by určitě nebojoval proti krajanům – ale ohledně asha’manů a toho, co by mohli udělat, měl každý právo být nervózní. Elain přejela prstem od hvězdičky označující Caemlyn k místu, které si zabrali asha’mani. Černá věž nebyla na mapě vyznačená, ona však až příliš dobře věděla, kde leží. Aspoň to bylo dost daleko od Lugardské silnice. Poslat Hraničáře na jih do Murandy, aniž by obtěžovali asha’many, nebude těžké.
Při pomyšlení, že nesmí obtěžovat asha’many, stiskla rty, ale zatím se s tím prostě nedalo nic dělat, a tak v duchu odsunula muže v černých kabátech stranou. S tím, s čím se nedalo nic dělat zatím, se bude moci něco udělat později.
„A ostatní?“ Víc říkat nemusela. Šest hlavních rodů se dosud nepřiklonilo na žádnou stranu – alespoň ne na její či Arymillinu. Dyelin tvrdila, že nakonec všechny přejdou k Elain, ale prozatím to nebylo vidět. Sabeine a Julanya hledaly i zprávy o těchto šesti rodech. Obě strávily dvacet let jako formanky, byly zvyklé na obtížné cestování, spaní po stájích či pod stromy, a uměly si všímat i toho, co lidé neříkali, stejně jako toho, co řekli. Byli z nich dokonalí zvědové. Pokud by musely pomáhat se zásobováním města, byla by to tuze velká škoda.
„Povídá se, že urozený pán Luan se vyskytuje na deseti různých místech na východě i na západě.“ Birgitte se na pomačkanou mapu mračila, jako by na ní mělo být vyznačeno Luanovo postavení, a když teď byla Reene Harforová z doslechu, zaklela, mnohem sprostěji, než bylo na místě. „Vždy je až v tý další vesnici. Urozená paní Ellorien a urozený pán Abelle zřejmě zmizeli úplně, i když je to pro hlavu rodu dost těžký. Aspoň o nich panímáma Ocalinová a panímáma Foteová nedokázaly zaslechnout ani šeptnutí, ani o ozbrojencích rodu Pendar a Traemane. Nenašly po nich sebemenší stopu.“ To bylo velice neobvyklé. Někdo se kvůli tomu hodně nadřel.
„Abelle byl vždycky jako duch, když chtěl,“ podotkla Dyelin, „vždycky tě dokázal chytit nepřipravenou. Ellorien…“ Přejela si prstem přes rty a povzdechla si. „Ta žena je na to, aby zmizela, příliš nápadná. Leda by byla s Abellem nebo Luanem. Nebo oběma.“ Z té představy nebyla nadšená, ať už tvrdila cokoliv.
„Ohledně našich ostatních ‚přátel’,“ pokračovala Birgitte, „urozená paní Arathelle před pěti dny vyšla z Murandy. Tady.“ Ukázala na mapě místo dvě stě mil jižně od Caemlynu. „Před čtyřmi dny urozený pán Pelivar vyšel asi pět nebo šest mil na západ odtamtud a urozená paní Aemlyn tady, dalších pět šest mil.“
„Nešli společně,“ řekla Dyelin a kývla. „Přivedli s sebou nějaké Muranďany? Ne. To je dobře. Mohli by se přesouvat na svá panství, Elain. Jestli se od sebe vzdálí ještě víc, budeme to vědět jistě.“ Z těchto tří rodů byla nejvíc nervózní.
„Mohli by mít namířeno domů,“ usoudila Birgitte, neochotně jako vždy, když musela souhlasit s Dyelin. Přehodila si složitě pletený cop přes rameno a zaťala do něj pěst skoro jako Nyneiva. „Lidé i koně musejí být unavení, když v zimě táhli do Murandy. Ale jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že jsou na pochodu.“
Aviendha frkla. V tom jejím elegantním sametu to bylo dost šokující. „Vždycky předpokládej, že nepřítel udělá, co nechceš. Řekni si, co by se ti od nich nejméně líbilo, a plánuj podle toho.“
„Aemlyn, Arathelle a Pelivar nejsou nepřátelé,“ namítla chabě Dyelin. Ač věřila, že jejich spojenectví se časem rozpadne, tito tři vyhlásili svoji podporu Dyelin samotné.
Elain se nikde nedočetla, že by nějakou královnu donutili usednout na trůn – něco takového se aspoň nedostalo do historických knih – ale Aemlyn, Arathelle a Pelivar zřejmě byli ochotní to zkusit a nehodlali tím získat moc sami pro sebe. Dyelin trůn nechtěla, ale pasivní vládkyně by také nebyla. Prostou skutečností bylo, že Morgasa z rodu Trakandů poslední rok, co seděla na trůně, dělala jednu botu za druhou, a jen málokdo věděl či věřil, že během té doby byla zajatkyní jednoho ze Zaprodanců. Některé rody chtěly na trůně kohokoliv kromě Trakandovny. Nebo si to aspoň myslely.