Náhle si uvědomila, že Aviendze mačká ruku vší silou, což ona opětuje. Obě naráz povolily sevření, ruce si však nepustily.
„Muži dokážou dělat potíže, i když jsou úplně jinde,“ podotkla Aviendha tiše.
„Pravda,“ souhlasila s ní Elain.
Monaelle se nad tím usmála. Patřila k těm několika málo lidem, kteří věděli o poutu s Randem a o tom, kdo je otcem Elainina dítěte. Nicméně nikdo z rodinky to netušil.
„Podle mě jsi nějakému muži dovolila dělat všechny potíže, jakých se mu zachtělo, Elain,“ napomenula ji škrobeně Sumeko. Pravidla rodinky se řídila pravidly pro mladší a přijaté novicky a zakazovala nejen děti, ale i vše, co by k nim mohlo vést, a členky se jimi přísně řídily. Kdysi by si žena z rodinky raději spolkla jazyk, než by byť jen naznačila, že nějaká Aes Sedai nedodržela pravidla. Od té doby se však hodně změnilo. „Dnes mám cestovat do Tearu, abych mohla zítra dopravit lodní náklad obilí a oleje, a už se připozdívá, takže jestli jste skončily s řečičkami o mužích, navrhuji, aby Monaelle pokračovala v tom, proč sem přišla.“
Monaelle si postavila Elain před krb tak blízko, až byl žár z dohořívajících polen téměř nesnesitelný – vysvětlila jí, že je lepší, když je matka v teple – a potom ji obklopila záře saidaru a začala splétat prameny ducha, ohně a země. Aviendha ji pozorovala skoro stejně pozorně jako Sumeko.
„Co je to?“ zeptala se Elain, když se do ní tkanivo zanořilo. „Je to jako rytí?“ Každá Aes Sedai v paláci na ni použila rytí, i když pouze Merilille měla dostatečnou schopnost léčit, aby to k něčemu bylo, ale ani ony, ani Sumeko nedokázaly říci víc, než že čeká dítě. Elain ucítila svrbění a jakési bzučení v těle.
„Nebuď labuť, holka,“ zavrčela Sumeko. Elain pozvedla obočí, a dokonce ji napadlo, že Sumeko pod nosem setká prsten s Velkým hadem, ale kulatolící žena si toho zřejmě nevšimla. Nemusela by si všimnout ani toho prstenu, jak se předkláněla a civěla, jako by mohla tkanivo v Elainině těle vidět. „Moudré se naučily léčení ode mne. A asi i od Nyneivy,“ připustila po chvíli. Ach, kdyby to Nyneiva slyšela, vyletěla by jako ohňostrůjcovská rachejtle. „A prostou formu se naučily od Aes Sedai.“ Frknutí, znějící jako trhání plátna, ukazovalo, co si Sumeko myslí o „prosté“ formě, což bylo jediné léčení, jež Aes Sedai znaly po tisíce let. „Tohle je něco, co znají jenom moudré.“
„Nazývá se to hlazení dítěte,“ prohodila Monaelle nepřítomně. Soustředila se hlavně na tkanivo. Prosté rytí slouží ke zjištění, co dotyčného trápí – to bylo prosté – a už by to skončilo, ale ona prameny pozměnila a bzučení v Elainině těle změnilo výšku a zanořilo se hlouběji. „Možná že to má něco společného s léčením, je to snad jakýsi druh léčení, ale my ho známe ještě z dob, než jsme byli posláni do Trojí země. Některé způsoby tkaní jsou podobné tomu, co nám ukázaly Sumeko Karistovanová a Nyneiva z al’Mearů. Při hlazení dítěte zjistíte zdravotní stav matky a dítěte, a když změníte tkanivo, můžete vyléčit i některé problémy, ale na ženu, která nečeká dítě, to nezabere. Na muže taky ne, pochopitelně.“ Bzučení zesílilo, až měla Elain pocit, že ho musí slyšet každá v místnosti. Elain málem vibrovaly zuby.
Vzpomněla si na dřívější myšlenku a vyhrkla: „Neublíží dítěti usměrňování? Teda, když já budu usměrňovat.“
„O nic víc než dýchání.“ Monaelle nechala tkanivo s úsměvem zmizet. „Máš dvě. Je příliš brzy, aby se poznalo, jestli to jsou děvčata, nebo chlapci, ale jsou zdravé, stejně jako ty.“
Dvojčata! Elain si vyměnila veselý úsměv s Aviendhou. Skoro cítila sestřinu radost. Bude mít dvojčata. Randovy děti. Doufala, že to bude chlapeček a holčička nebo dva chlapci. Dvě holčičky by při nástupnictví znamenaly spoustu problémů. Ještě nikdo nikdy nezískal Růžovou korunu se všeobecnou podporou.
Sumeko naléhavě zachrčela a ukázala na Elain a Monaelle kývla. „Dělej přesně to, co já, a uvidíš.“ Dívala se, jak Sumeko vytváří tkanivo, a znovu kývla. Kulatá žena nechala tkanivo zapadnout do Elain a zasupěla, když sama ucítila to bzučení. „Nebudeš si muset dělat starosti s nevolností,“ pokračovala Monaelle, „ale občas budeš mít problémy s usměrňováním. Vlákna by ti mohla vyklouznout, jako by byla namaštěná, nebo se vytratí jako mlha, takže to budeš muset zkoušet dál, abys zvládla i jednoduché tkanivo a udržela ho. Časem by se to mohlo zhoršovat a během porodu nedokážeš usměrňovat vůbec, ale hned po porodu se to spraví. Brzy začneš být náladová, jestli to už nezačalo, jednu chvíli budeš brečet, vzápětí budeš štěkat. Otec tvých dětí by se měl mít na pozoru a držet se od tebe co nejdál.“
„Slyšela jsem, že mu dnes ráno už málem utrhla hlavu,“ zahuhlala Sumeko, propustila tkanivo, narovnala se a upravila si rudý pás kolem břicha. „Tohle je pozoruhodné, Monaelle. Mě nikdy nenapadlo tkanivo, které by se dalo použít pouze na těhotné.“
Elain stiskla rty, ale řekla jen: „S tím tkanivem poznáš všechno, Monaelle?“ Nejlepší bude, když si budou všichni myslet, že otcem jejích dětí je Doilan Mellar. Děti Randa al’Thora by se staly terčem ať už ze strachu, z nenávisti či z touhy po výhodách, ale nad Mellarovými dětmi se nikdo zamýšlet nebude, možná dokonce ani nad Mellarem samotným ne. Bylo to nejlepší a tím to končilo.
Monaelle zvrátila hlavu dozadu a zachechtala se, až si musela otřít slzy. „Tohle vím díky tomu, že jsem porodila sedm dětí a měla tři manžely, Elain z rodu Trakandů. Schopnost usměrňovat tě chrání před nevolností, ale stejně musíš zaplatit. No tak, Aviendho, musíš to taky zkusit. Opatrně. Přesně tak, jak jsem to udělala já.“
Aviendha dychtivě uchopila pravý zdroj, jenže než začala setkávat vlákna, saidar zase pustila a upřela oči na zeď s tmavým deštěním. Hleděla k západu. Stejně jako Elain, Monaelle a Sumeko. Plamen, jenž tak dlouho zářil, právě zmizel. Jednu chvíli tam byl, zuřící žár saidaru, a vzápětí byl pryč, jako by nikdy neexistoval.
Sumeko se vzedmulo mohutné poprsí, jak se zhluboka nadechla. „Myslím, že se dnes stalo něco skutečně nádherného, nebo strašného,“ pronesla tiše. „A já se bojím zjistit, co z toho.“
„Nádherného,“ řekla Elain. Bylo to hotovo, ať to bylo cokoliv, a Rand byl naživu. Už to samo o sobě bylo nádherné. Monaelle se na ni tázavě zadívala. Věděla o poutu, takže si dokázala domyslet zbytek, ale jen si prstem zamyšleně pohladila náhrdelníky. V každém případě brzy vypáčí zbytek z Aviendhy.
Kdosi zaklepal na dveře a ony sebou prudce trhly. Všechny kromě Monaelle. Předstírajíc, že neviděla, jak ostatní ženy nadskočily, se moudrá příliš okatě soustředila na svou loktuši. Sumeko zakašlala, aby zakryla rozpaky.
„Dále,“ zavolala hlasitě Elain. Musela skoro řvát, aby její hlas pronikl dveřmi i bez zvukové ochrany.
Do místnosti strčila hlavu Caseille s kloboukem v ruce a potom vstoupila a pečlivě za sebou dveře zavřela. Bílou krajku na límci a manžetách měla jako čerstvě nažehlenou, ale očividně se vrátila zpátky do služby poté, co se po večerní cestě trochu upravila. „Odpusť, že vyrušuji, má paní, ale myslela jsem, že to budeš chtít vědět. Mořský národ šílí, teda ty ženy, které tu ještě jsou. Zřejmě se ztratila jedna z jejich učednic.“