„Co dál?“ zeptala se Elain. Scházející učednice znamenala už dost velký problém, ale něco v ženině tváři jí prozradilo, že toho bude víc.
„Gardistka Azeri mi náhodou sdělila, že před třemi hodinami viděla Merilille Sedai opouštět palác,“ pokračovala Caseille váhavě. „Merilille a jednu ženu v plášti a s kapucí. Vzaly si koně a naloženého soumara. Yurith říkala, že ta druhá žena měla na rukou tetování. Má paní, nikdo neměl důvod hledat –“
Elain ji pokynem ruky umlčela. „Nikdo neudělal nic špatně, Caseille. Není to ničí vina.“ Alespoň ne gardistek. Tohle ovšem byla pěkná kaše. Talaan a Metarra, dvě učednice hledaček větru, byly v jediné síle velice silné, a pokud Merilille dokázala jednu z nich přemluvit, aby se pokusila stát Aes Sedai, mohla sama sebe přesvědčit, že vzít ji tam, kde by ji mohly zanést do knihy novicek, je dostatečným důvodem, aby se vyhnula svému slibu učit hledačky větru. Které budou rozčilené kvůli ztrátě Merilille a vzteklé kvůli učednici. Ony budou vinit každého okolo a nejvíc ze všeho Elain.
„To o Merilille už ví každý?“ zeptala se.
„Zatím ne, má paní, ale ten, kdo jim sedlal koně a nakládal mulu, nebude držet jazyk za zuby. Stájníci nemají moc o čem klevetit.“ Tedy pořádně horká kaše, a malá šance, že ji dokáže zchladit dřív, než ji bude muset sníst.
„Doufám, že se mnou později povečeříš, Monaelle,“ navrhovala Elain, „ale teď mě musíš omluvit.“ Ať už měla k porodní bábě povinnosti či nikoliv, ani nepočkala, jestli bude souhlasit. Musela se pokusit zabránit pohromě. Snad to půjde. „Caseille, oznam to Birgitte a řekni jí, že chci okamžitě poslat zprávu k bránám kvůli Merilille. Vím, vím, možná už opustily město a stráže u brány by stejně Aes Sedai nezastavily, ale třeba by ji mohly zdržet nebo vyděsit její společnici, takže se schovají někde ve městě. Sumeko, požádala bys Reanne, ať sežene všechny z rodinky, které nedokážou cestovat, aby prohledaly město? Je to jenom malá naděje, ale Merilille si možná myslela, že je už příliš pozdě, aby se vydávala na cestu. Zkontrolujte všechny hostince včetně Stříbrné labutě a…“
Doufala, že Rand dnes opravdu udělal něco nádherného, ale nemohla marnit čas a přemýšlet o tom. Musela získat trůn a vyřídit to s rozzlobenými Atha’an Miere, než si svůj hněv vybijí na ní. Zkrátka byl to den jako každý jiný od jejího návratu do Caemlynu, což znamenalo, že má plné ruce práce.
15
Houstnoucí temnota
Zapadající slunce bylo krvavou koulí nad vrcholky stromů a vrhalo odporné světlo na rozlezlý tábor s řadami koní, povozy s plátěnými střechami a vysokými koly a stany všech velikostí a tvarů, mezi nimiž byl sníh rozdupaný na kaši. V této chvíli a na takovém místě Elenia rozhodně nechtěla být. Z velkých černých železných kotlů se nesla vůně vařeného hovězího, z čehož se jí obracel žaludek. V chladném vzduchují od nosu stoupala pára, což slibovalo mrazivou noc, a jejím nejlepším červeným pláštěm pronikal vítr i přesto, že byl podšitý bílou kožešinou. Stříbrná liška měla mít teplejší kožešinu než ostatní zvířata, ale jí to tak nepřipadalo.
Rukou v rukavici si plášť přidržela úžeji u těla, pomalu projížděla táborem a velmi, byť ne příliš úspěšně, se snažila potlačit třes. Vzhledem k denní době tady nejspíš bude muset strávit noc, jenže zatím neměla rušení, kde bude spát. Nepochybně ve stanu jednoho z menších šlechticů, kdy se jeho majitel nebo majitelka přesunou jinam a přitom se budou snažit zachovat si tvář, jenže Arymilla ji ráda nechávala až do poslední chvíle v nejistotě ohledně toho, kde bude spát, i všeho ostatního. Jedna věc se ještě pořádně nevyřešila a už tu byla další. Ta žena si očividně myslela, že neustálá nejistota ji donutí se kroutit, snad dokonce usilovat o její přízeň. To nebyl zdaleka jediný Arymillin špatný odhad, počínaje přesvědčením, že Elenia Sarand má přistřižené drápky.
Doprovázeli ji jen čtyři muži se dvěma zlatými kanci na pláštích – a pochopitelně i její komorná Janny, která se choulila v plášti, až v sedle vypadala jako raneček zeleného sukna – a v celém táboře neviděla jediného dalšího muže, o němž by si mohla být jistá, že k rodu Sarandů chová ždibíček věrnosti. Tu a tam některý hlouček mužů, krčicích se kolem táborových ohňů se svými pradlenkami a švadlenkami, měl červenou lišku rodu Ansharů a před chvílí ji pomalým krokem minul dvojstup jezdců s tvrdými výrazy pod mřížkou hledí a s Barynovým okřídleným kladivem na oděvu. Z dlouhodobého hlediska nebyli důležití. Karind a Lir se řádně popálili, když při Morgasině nástupu na trůn váhali příliš dlouho, a tentokrát povedou Anshary a Baryny tam, kde uvidí sebemenší výhodu, ve chvíli, kdy ji zahlédnou, a Arymillu opustí stejně ochotně, jako se k ní připojili. Až přijde vhodný čas.
Většina mužů brodících se studenou břečkou nebo s nadějí hledících do odporných kotlů byli odvedenci, sedláci a vesničané, které ten který pán nebo paní posbírali cestou, a jen málokdo měl na obnošených šatech, kabátech nebo záplatovaných pláštích odznak nějakého rodu. Bylo dokonce těžké rozeznat domnělé vojáky od podkovářů a šípařů a podobných řemeslníků, protože všichni měli u pasu nějaký ten meč či sekeru. Světlo, i spousta žen nosila nože dost dlouhé, aby je bylo možné označit za krátké meče, akorát že bylo poněkud obtížné oddělit některé selky od vozků. Nosili stejné šaty ze silného sukna a měli stejné drsné ruce a ztrhané tváře. A vlastně na tom ani nezáleželo. Toto zimní obléhání byla vážná chyba – ozbrojenci začnou hladovět mnohem dřív než lidé ve městě – avšak Elenii to poskytlo příležitost, a když se příležitost naskytne, člověk jí využije. Kapuci měla i přes studený vítr trochu shrnutou, aby jí bylo vidět do obličeje, vlídně kývla každému nemytému pacholkovi, jenž se aspoň podíval jejím směrem, a nevšímala si toho, jak někteří nad takovou pozorností polekaně nadskakují.
Většina si její vlídnost zapamatuje, zapamatuje si zlaté kance, jež měl její doprovod, a budou vědět, že si jich Elenia Sarand všimla. Na takových základech se budovala moc. Hlava rodu, stejně jako královna, stála na vrcholku věže zbudované na lidech. Pravda, ti na dně byli cihlami z nejobyčejnější hlíny, ale pokud se tyto obyčejné cihly zhroutily, padla celá věž. Na něco takového Arymilla zřejmě úplně zapomněla, pokud to vůbec kdy věděla. Elenia pochybovala o tom, že Arymilla promluvila s kýmkoliv níže postaveným, než byl šafář či osobní komorník. Kdyby to bylo… prozíravé… Elenia sama by byla prohodila pár slov u každého táborového ohně, občas někomu stiskla špinavou ruku a rozpomněla se na lidi s nimiž se již setkala, nebo by to alespoň předstírala, aby si to mysleli. Arymille prostě a jednoduše scházela inteligence, aby se mohla stát královnou.
Tábor zabíral větší plochu než většina městysů a působil spíš jako stovka táborů různé velikosti než jeden velký tábor, a tak se mohla projíždět, aniž by si musela dělat starosti s tím, že se dostane příliš daleko. Ale ona si pozor stejně dávala. Hlídky kolem tábora by se chovaly zdvořile, pokud by muži nebyli úplně padlí na hlavu, ale nepochybně měly své rozkazy. Elenia ze zásady schvalovala, aby lidé dělali, co se jim řekne, ale bude lepší vyhnout se veškerým trapným incidentům. Zvlášť vzhledem k tomu, jaké by to mělo následky, pokud si Arymilla skutečně myslela, že se pokouší odjet. Už ji donutila strávit jednu mrazivou noc ve špinavém stanu nějakého vojáka. Slovo stan se na ten přístřešek skoro ani nehodilo, byl plný havěti a celý záplatovaný, nemluvě o tom, že tam nebyla Janny, aby jí pomohla se šaty a dodala trochu tepla pod bídnou náhražkou pokrývek, a to jen kvůli něčemu, co byla stejně vymyšlená urážka. Dobrá, byla to skutečná urážka, ale Elenii nenapadlo, že Arymilla bude dost chytrá, aby si toho všimla. Světlo, představa, že musí opatrně našlapovat kolem té… té pitomé husy! Přitáhla si plášť víc k tělu a snažila se předstírat, že se otřásla jenom kvůli větru. Měla na přemýšlení lepší věci. Mnohem důležitější věci. Kývla na vykuleného mládence s tmavým šátkem kolem hlavy a on sebou cukl, jako by si myslel, že se mračí. Hloupý sedlák!