Její spokojené rozjímání přerušil vychrtlý muž, který se náhle objevil vedle ní na podsaditém šimlovi, a ve slábnoucím světle se mu horečnatě leskly oči. Z nějakého důvodu měl Nasin v řídkých bílých vlasech nastrkané jedlové větvičky. Díky nim vypadal, že se šplhal na strom, a na rudém hedvábném kabátě měl tak hustou květinovou výšivku, že ho mohl vydávat za illiánský koberec. Vypadal směšně. Byl také hlavou nejmocnějšího rodu v Andoru. A byl úplně šílený. „Elenie, drahoušku,“ zahýkal a prskal přitom, „jak sladký pohled pro mé bolavé oči. Vedle tebe vypadá med starý a růže nudné.“
Bezmyšlenkovitě přitáhla Jitřnímu větru otěže a odvedla ho stranou, takže se mezi ně dostala Janny na své hnědce. „Já nejsem tvá snoubenka, Nasine,“ štěkla a soptila, že to musí říkat nahlas a přede všemi. „Já jsem vdaná, ty starý hňupe! Počkat!“ dodala a švihla rukou.
Rozkaz a gesto byly určeny jejím ozbrojencům, kteří položili ruce na jílce mečů a na Nasina se zamračili. Za Nasinem jelo asi třicet či čtyřicet mužů s mečem a hvězdou rodu Caerenů a neváhali by zabít každého, o kom by si mysleli, že ohrožuje hlavu jejich rodu. Několik jich už mělo meče zpola vytažené z pochvy. Jí by pochopitelně neublížili. Nasin by je nechal do jednoho oběsit, kdyby jí udělali třeba jen modřinu. Světlo, nevěděla, jestli se má kvůli tomu smát, nebo plakat.
„Pořád se bojíš toho mladého hňupa Jarida?“ chtěl vědět Nasin a zatočil s koněm blíž k ní. „Nemá právo tě dál obtěžovat. Lepší muž vyhrál a on by to měl uznat. Vyzvu ho na souboj!“ Rukou samá kost i v těsné rudé rukavici se sápal po meči, který nejspíš netasil dobře dvacet let. „Zabiju ho jako prašivého psa za to, že tě děsí!“
Elenia obratně naváděla Jitřní vítr, takže vytvořil kolem Janny kruh. Komorná se Nasinovi omlouvala a předstírala, že mu uhýbá z cesty, přičemž se mu do ní pletla. Elenia v duchu přihodila menší výšivku na šaty, jež jí hodlala koupit. Jak byl Nasin popletený, byl schopný přejít vmžiku od sladkých slůvek k tomu, že ji začne osahávat, jako by byla nějaká holčice z taverny. To by už nesnesla, rozhodně ne na veřejnosti. Jak ho objížděla, vyloudila na rtech ostražitý úsměv, i když jí úsměv dal víc práce než ty starosti. Kdyby tenhle starý hlupák přinutil Jarida, aby ho zabil, všechno by tím zničil! „Víš, že nemohu dovolit, aby kvůli mně muži bojovali, Nasine.“ Mluvila udýchaně a nervózně, ale nepokoušela se to ovládnout. Udýchanost a nervozita se docela hodily. „Jak bych mohla milovat muže, který má na rukou krev?“
Směšný dědek se zamračil, až ji napadlo, jestli snad nezašla příliš daleko. Byl šílený jako zajíc jarňák, ale ne ve všem. Ne pořád. „Neuvědomil jsem si, že jsi tak… citlivá,“ řekl nakonec a dál se pokoušel objet Janny. Svraštělá tvář se mu rozzářila. „Ale měl jsem to vědět. Odteď si to budu pamatovat. Jarid smí žít. Pokud tě nebude trápit.“ Náhle jako by si poprvé všiml Janny. S podrážděným výrazem zvedl ruku zaťatou v pěst. Baculatá žena se viditelně připravovala na ránu, aniž by uhnula, a Elenia zaskřípala zuby. Bude to stříbrná výšivka. Pro komornou se rozhodně nehodila, ale Janny si ji zasloužila.
„Urozený pane Nasine, hledala jsem tě všude,“ zazněl zpovzdáli slaďoučký ženský hlas a kroužení přestalo.
Elenia si s úlevou oddechla, když ze šera vyjela Arymilla se svým doprovodem, a musela potlačit nával vzteku, že se jí ulevilo. Arymilla v přehnaně vyšívaném zeleném hedvábí, s krajkou pod bradou a na zápěstích, byla kyprá až tlustá, s prázdným úsměvem a hnědýma očima, které neustále kulila hraným zájmem, i když nikde nebylo nic zajímavého. Nebyla dost chytrá, aby poznala rozdíl, ale byla dost mazaná, aby věděla, že existují věci, o něž by se měla zajímat, a nechtěla, aby si někdo myslel, že jí unikají. Skutečně se zajímala pouze o své vlastní pohodlí a příjmy, jež jí ho měly zajistit, a jediný důvod, proč chtěla trůn, byly královské truhlice, které jí mohly poskytnout větší pohodlí a větší příjmy, než měly ostatní hlavy rodů. Doprovod měla větší než Nasin, i když jen polovina jejích ozbrojenců měla čtyři měsíce, znak jejího rodu. Ostatní byli hlavně příživníci a pochlebníci, méně významní urození pánové a paní z menších rodů a další, ochotní lízat Arymille ruku pro trochu moci. Arymilla milovala, když jí lidé podlézali. Naean tam byla také, na kraji skupiny, se svými ozbrojenci a komornou, navenek chladná a ovládající se. Ale držela se co nejdál od Jaqa Lounalta, hubeňoura s jedním z těch směšných tarabonských závojů, který mu zakrýval obrovské kníry, a kuželovitým kloboukem, který mu nadzdvihoval kapuci pláště. Taky se příliš usmíval. Nevypadal jako muž, jenž kusem provazu dokáže někoho donutit žebrat.
„Arymillo,“ řekl Nasin zmateně a zamračil se na svou pěst, jako by ho překvapilo, že ji má zvednutou. Položil ruku na sedlovou hrušku a zářivě se na tu husu pitomou usmál. „Arymillo, drahoušku,“ vyhrkl nadšeně. Ale ne s takovým nadšením, s jakým mluvil na Elenii. Zřejmě sám sebe nějak přesvědčil, že Arymilla je jeho dcera a navíc oblíbená dcera. Jednou ho Elenia slyšela, jak s ní vzpomíná na její „matku“, svou poslední ženu, nyní již třicet let po smrti. Arymille se podařilo pokračovat v hovoru, třebaže, pokud Elenia věděla, s Miedelle Caeren se v životě nesetkala.
Přese všechny otcovské úsměvy ale zapátral v davu za ní a uvolnil se, teprve když našel Sylvase, svou vnučku a dědičku, statnou, klidnou mladou ženu, jež jeho pohled bez úsměvu opětovala a pak si stáhla tmavou, kožešinou podšitou kápi hluboko do čela. Sylvase se nikdy neusmívala, nemračila se, nedávala najevo žádné pocity, jen se stále tvářila jako kráva. Zřejmě byla také chytrá jako kráva. Arymilla si ji držela u sebe blíž než Elenii či Naean, a dokud to dělala, nebyla naděje, že by Nasin přestal se svými výlevy. Byl šílený, ale také prohnaný. „Doufám, že se o mou malou Sylvase dobře staráš, Arymillo,“ zahuhňal. „Všude kolem se potulují lovci věna a já chci, aby byl můj drahoušek v pořádku.“
„Ovšemže dávám,“ opáčila Arymilla a projela se svou tlustou kobylou kolem Elenie, aniž by se na ni podívala. Mluvila nasládle a s odporně přehnanou laskavostí. „Víš, že na ni dávám stejný pozor jako na sebe.“ Předvedla ten svůj tupý úsměv a jala se Nasinovi narovnávat plášť na ramenou a uhlazovat ho jako někdo, kdo opečovává milovaného mrzáka. „Venku je na tebe příliš velká zima. Vím, co potřebuješ. Teplý stan a svařené víno. Moc ráda pošlu svou komornou, aby ti ho připravila. Arlene, doprovoď urozeného pána Nasina do jeho stanu a svař mu nějaké dobré víno.“
Jedna štíhlá žena z jejího doprovodu se prudce otřásla, pak popojela blíž a shrnula si kapuci prostého modrého pláště, čímž odhalila hezkou tvářičku a rozechvělý úsměv. Náhle si všichni ti patolízalové a vlezdoprdelkové honem upravovali pláště, natahovali si rukavice a dívali se všude jinde, jen ne na Arymillinu komornou. Zvlášť ženy. Věděly, že stejně dobře mohla Arymilla vybrat některou z nich. Sylvase kupodivu zrak neodvracela. Ve stínu kápě jí do tváře vidět nebylo, ale hlavu otočila za štíhlou ženou.
Nasin vycenil zuby v úsměvu, díky čemuž připomínal kozla ještě víc než obvykle. „Ano. Ano, svařené víno bude dobré. Arlene, správně? Pojď, Arlene, hodná holka. Tobě není zima, že ne?“ Dívka zapištěla, když jí přehodil cíp pláště kolem ramen. „V mém stanu ti bude teplo, slibuju.“ Aniž by se ohlédl, odjel pryč a cestou se radostně chechtal a šeptal cosi mladé ženě pod svou rukou. Jeho ozbrojenci jej následovali za vrzání kůže a pomalého čvachtání kopyt v blátě. Jeden z nich se zasmál, jako by jiný řekl něco veselého.