Elenia znechuceně kroutila hlavou. Postavit hezkou ženu před Nasina, aby se nějak zabavil, byla jedna věc – vlastně ani nemusela být hezká, každá žena, kterou ten starý hlupák dokázal zahnat do rohu, byla v nebezpečí – ale použít takhle vlastní komornou bylo odporné. Ale ne tak odporné, jako byl Nasin sám. „Slíbila jsi, že ho budeš ode mě držet dál, Arymillo,“ procedila Elenia napjatě mezi zuby. Ten chlípný starý blázen na ni možná prozatím zapomněl, ale vzpomene si, jakmile ji příště zase uvidí. „Slíbila jsi, že ho zabavíš.“
Arymilla se zatvářila mrzutě a trucovitě se zatahala za rukavice. Nedostala, co chtěla. To byl podle ní velký hřích. „Jestli chceš být v bezpečí před obdivovateli, máš se držet mě, místo aby ses tu jenom tak potulovala. Můžu já za to, že přitahuješ muže? Já jsem tě zachránila. A neslyšela jsem žádné poděkování.“
Elenia zaťala zuby tak silně, až ji rozbolely čelisti. Předstírání, že tuto ženu podporuje z vlastní volby, stačilo, aby chtěla někoho pokousat. Její možnosti byly jasné: buď napíše Jaridovi, nebo strpí prodloužené líbánky se svým „snoubencem“. Světlo, mohla by to podstoupit, kdyby si nebyla jistá, že ji Nasin zavře na nějakém zapadlém sídle a poté, co bude nějakou dobu snášet jeho osahávání, nakonec zapomene, že tam je. A nechá ji tam. Arymilla však na předstírání trvala. Trvala na velké spoustě věcí a některé z nich byly naprosto nesnesitelné. Nicméně bylo třeba je přetrpět. Prozatím. Možná, až se všechno napraví, mohl by pan Lounalt věnovat pár dní svou pozornost Arymille.
Odněkud vyloudila omluvný úsměv a donutila se ohnout krk, jako by patřila k těm patolízalům, kteří ji lačně pozorovali. Nakonec pokud se před Arymillou plazila ona, jenom to dokazovalo, že oni konají správnou věc. Z toho, jak na ni koukali, zatoužila po lázni. Z toho, že to musela udělat před Naean, by nejradši křičela. „Nabízím ti veškerou vděčnost, jakou v sobě mám, Arymillo.“ To vlastně nebyla lež. Veškerá vděčnost, již v sobě měla, odpovídala touze tu ženu uškrtit. A pomalu. Musela se ale pořádně nadechnout, než ze sebe dostala zbytek. „Musíš mi odpustit, že jsem pomalejší, prosím.“ Velmi trpké slovo. „Nasin mě docela rozrušil. Víš, co by udělal Jarid, kdyby zjistil, jak se Nasin chová.“ Teď se jí do hlasu vloudilo nabroušené ostří, ale ta hlupačka se zahihňala. Zahihňala se!
„Ovšemže ti odpouštím, Elenie,“ smála se celá rozzářená. „Stačí jen požádat. Jarid je horká hlavička, že? Musíš mu napsat, aby věděl, jak jsi tady spokojená. Jsi spokojená, viď? Můžeš dopis nadiktovat mému tajemníkovi. Nesnáším, když si musím umazat prsty od atramentu, ty ne?“
„Samozřejmě jsem spokojená, Arymillo. Jak bych mohla nebýt?“ Úsměv tentokrát nevyžadoval žádnou námahou. Ta ženská si o sobě myslela, jak není chytrá. Použití jejího tajemníka vylučovalo použití tajného inkoustu, ale může Jaridovi docela otevřeně sdělit, že nemá dělat naprosto nic bez její rady, a ta bezduchá packalka si bude jen myslet, jak je poslušná.
Arymilla kývla s nafoukaným uspokojením a zvedla otěže. Její kotérie ji napodobila. Kdyby si dala na hlavu hrnec a tvrdila, že to je klobouk, všichni by okamžitě začali nosit hrnce také. „Připozdívá se,“ prohlásila, „a já chci ráno vyrazit brzy. Aedelle Baryn tu má kuchaře, jenž připravil výtečnou krmi. Musíte jet s Naean se mnou, Elenie.“ Od ní to znělo, jako by jim prokazovala čest, a ony neměly jinou možnost než jednat tak, jako kdyby jim čest opravdu prokazovala, a připojit se k ní. „A pochopitelně Sylvase. Pojeď, Sylvase.“
Nasinova vnučka pobídla kobylu, ale nezařadila se vedle Arymilly, nýbrž kousek za ni, a Arymillini patolízalové se natlačili za ni, protože nebyli pozváni, aby jeli s Arymillou. Přes nárazový ledový vítr, který je tahal za pláště, se několik žen a dva tři muži neúspěšně pokoušeli zapříst s dívkou rozhovor. Ona málokdy řekla dvě slova. Přesto, když nebyla v dosahu žádná hlava rodu, ke které by se mohli lísat, stačila jim i dědička, a jeden z mužů možná doufal, že by se s ní mohl oženit. Jeden dva možná byli spíš strážní nebo aspoň špehové, kteří měli zajistit, aby nemluvila s nikým ze svého rodu. Těmhle to připadalo vzrušující, dotýkat se okrajů moci. Elenia měla se Sylvase vlastní plány.
Arymilla byla další, kdo neměl námitky proti klábosení, když každý se zdravým rozumem se halil do pláště, a cestou skomírajícím dnem žvanila o všem, od toho, co Lirova sestra nechala připravit k večeři, po své plány na korunovaci. Elenia ji poslouchala jenom natolik, aby věděla, kdy má pochvalně něco zamumlat. Jestli ta hlupačka chtěla nabídnout s přísahou spojenou amnestii těm, kdo se postavili proti ní, Elenia Sarand jí rozhodně nebude vykládat, že je hloupá. Už dost bolestné bylo, že se na tu ženskou musí… uculovat… natož aby ji ještě musela poslouchat. Pak ji ale zasáhla jedna z věcí, které Arymilla vykládala, jako by dostala po hlavě palicí.
„Nebude ti vadit dělit se o postel s Naean, viď? Zřejmě tu máme nedostatek vhodných stanů.“
Žvanila dál, ale Elenia ji chvíli nedokázala vnímat. Měla pocit, že má pod kůží sníh. Pootočila hlavu a střetla se s Naeaniným šokovaným pohledem. Arymilla nemohla o jejich náhodném setkání vědět, aspoň zatím ne, ale pokud o tom věděla, proč jim nabízela možnost kout pikle o samotě? Je to snad past? Špehové budou poslouchat, co si řeknou? Naeanina komorná nebo… Nebo Janny? Zatočila se jí hlava a před očima jí vířily stříbrné a černé tečky. Polekala se, že omdlí.
Náhle si uvědomila, že Arymilla řekla něco přímo jí a teď čeká na odpověď a netrpělivě se mračí. Honem zapátrala v mysli. Ano, už to má. „Pozlacený kočár, Arymillo?“ Taková směšná představa. To by rovnou mohla jet na cikánském voze! „To je rozkošné! Máš tak úžasné nápady!“
Arymilla se potěšené uculila, ale Elenia měla stále potíže s dýcháním. Ta ženská byla naprostá hlupačka. Možná tu byl nedostatek vhodných stanů. Ale spíš si myslela, že už má všechno v suchu. Že jsou obě zkrocené. Elenia přeměnila vyceněné zuby v úsměv, ale okamžitě zahnala veškeré představy, že by ji byť jenom na hodinku předhodila tomu Taraboňanovi. S Jaridovým podpisem na té smlouvě existoval jediný způsob, jak jí vyčistit cestu k trůnu. Všechno bylo připravené. Jediná otázka byla, jestli má první zemřít Arymilla nebo Nasin.
Noc na Caemlyn tlačila tvrdým chladem hnaným na prudkém větru. Občas se v nějakém okně v horním poschodí svítilo, svědectví, že někdo je ještě vzhůru, ale většinou byly okenice pevně zavřené a tenký srpeček měsíce nízko na obloze jen jako by zdůrazňoval temnotu. Dokonce i sníh na střechách a návěje kolem domů tam, kde nikdo nechodil, získaly šedavý odstín. Osamělý muž, zahalený od hlavy k patě v tmavém plášti, kráčející mrznoucí břečkou, reagoval stejně na oslovení Daved Hanlon i Doilan Mellar. Jméno bylo totéž co kabát a muž si kabáty převlékal, kdykoliv to bylo potřeba. Během let měl mnoho jmen i kabátů. Být po jeho, měl by nohy natažené k ohni v královském paláci, v ruce hrnek a džbánek s pálenkou na dosah a na klíně ochotnou holku, ale musel sloužit přáním jiných. Aspoň to tady v Novém Městě tolik neklouzalo. Na mrznoucím rozdupaném sněhu mohl sice uklouznout též, ale nebylo to tak nebezpečné jako na prudkých svazích Vnitřního Města. Kromě toho se mu dnes v noci tma hodila.