Když vyšel, v ulicích bylo jenom pár lidí, a jak se stmívalo, lidí ubývalo. Občas se v hlubokých stínech mihl ještě hlubší stín, ale každý, kdo si Hanlona lépe prohlédl, raději zmizel za rohem nebo se s tlumenou kletbou stáhl do uličky, kde musel projít hlubokým sněhem, jehož se přes den slunce nedotklo. Hanlon nebyl nijak rozložitý, byl jenom o málo vyšší než průměrný muž a meč i kyrys mu zakrýval plášť, ale lapkové hledali slabost či váhání, a on se pohyboval s nepochybnou sebedůvěrou a bylo zřejmé, že se nikoho nebojí. Tomu napomáhala dlouhá dýka, již držel v pravici.
Cestou si dával pozor na gardisty, ale nečekal, že by tu nějakého zahlédl. Rváči a berkové by si našli jiné místo, kdyby byli gardisté nablízku. Pochopitelně mohl poslat vlezlého gardistu pryč, jenomže nechtěl, aby ho někdo viděl a vyptával se, proč je tak daleko od paláce a bez koně. Když se na křižovatce kus před ním objevily dvě zahalené ženy, zaváhal, ale ony pokračovaly v cestě, aniž by se podívaly jeho směrem, a on si oddechl. V tuto noční dobu by se ven odvážila jen málokterá žena bez mužského doprovodu, a ačkoliv jim neviděl do tváří, byl by vsadil hrst zlata proti padavčeti, že ty dvě jsou Aes Sedai. Nebo některá z těch divných žen, které plnily palácové postele.
Z pomyšlení na tu bandu se zamračil a zasvědilo ho mezi lopatkami, jako by se otřel o kopřivy. Ať už se v paláci dělo cokoliv, měl z toho kopřivku. Ženy Mořského národa byly dost špatné, a nejen proto, že se tak svůdně kolébaly po chodbách a potom na muže vytáhly nůž. Poté co si uvědomil, že na sebe s Aes Sedai koukají jako cizí kočky v krabici, ani ho nenapadlo některou poplácat po zadku. Zvlášť proto, že Aes Sedai byly rozhodně menší kočky. A ty druhé ženské byly jistým způsobem horší. Ať už se povídalo cokoliv, Aes Sedai poznal od pohledu, a nešlo jen o vrásky. Ale některé z těch druhých dokázaly usměrňovat, a on si navíc myslel, že to dokážou všechny. Což nedávalo smysl. Mořský národ možná měl nějaký zvláštní dispens, ale co se rodinky, jak ty ženské nazývala Falion, týkalo, každý věděl, že když se tři ženy, které dokážou usměrňovat a nejsou Aes Sedai, posadí ke stejnému stolu, Aes Sedai se objeví dřív, než dopijou víno, a nakážou jim, aby se okamžitě rozešly a už nikdy spolu nemluvily. A navrch zajistí, aby se tak stalo. To bylo dáno. Ale tyhle ženské si seděly v paláci, byla jich víc než stovka, vedly soukromé porady a chodily kolem Aes Sedai, aniž by se na sebe křivě podívaly. Alespoň dodneška, a ať už se začaly chovat jako polekané slepice z jakéhokoliv důvodu, Aes Sedai byly stejně nervózní. Bylo tu příliš mnoho podivností, aby zůstal klidný. Když se Aes Sedai chovaly divně, byl čas, aby si muž hleděl zajistit bezpečí.
S kletbou se probral ze zamyšlení. V noci se muž musel mít na pozoru taky, a nedívat se na cestu mu v tom nepomohlo. Aspoň že nezpomalil, ani se nezastavil. Po pár krocích se pousmál a pohladil svou dýku. Mezi závany větru bylo ticho a v těch chvilkách zaslechl křupání bot, jež se za ním neslo od chvíle, kdy opustil palác. Na další křižovatce zabočil stejně pomalu doprava a pak se hned přitiskl zády ke zdi stáje. Vrata do stáje byla zavřená a nejspíš zevnitř zajištěná závorou, ale v ledovém vzduchu stále visel pach koní a koňské mrvy. Hostinec naproti byl také zavřený a okenicemi nepronikalo žádné světlo. Jediný zvuk kromě větru bylo vrzání houpajícího se vývěsního štítu. Ve tmě neviděl, co je na něm vyobrazeno. A nikdo také neuvidí nic nepatřičného.
Dostalo se mu varování. Ten, kdo ho sledoval, zrychlil ve snaze nepustit ho na příliš dlouhou dobu z očí, a pak opatrně vystrčil hlavu v kapuci za roh. Pochopitelně nebyl dost opatrný. Hanlon hmátl levou rukou do kapuce a stiskl mu hrdlo a zároveň ho zkušeně bodl dýkou. Zpola čekal, že pod kabátem najde kyrys či drátěnou košili, a byl na něco takového připravený, ale ocel snadno zajela pod hrudní kost. Nevěděl, proč bodná rána do tohoto místa zřejmě ochromí plíce, takže raněný nedokáže vykřiknout a utopí se ve vlastní krvi, věděl jen, že to spolehlivě funguje. Dnes v noci však neměl čas čekat. To, že v dohledu nebyli žádní gardisté, ještě neznamenalo, že to tak zůstane. Udeřil muži hlavou o kamennou zeď stáje dost tvrdě, aby mu rozbil lebku, zarazil mu dýku do těla až po jílec a cítil, jak se hrot zastavil o páteř.
Dýchal klidně – občas prostě musel někoho zabít, nebyl důvod se kvůli tomu vzrušovat – jenom mrtvolu rychle položil do sněhu u zdi, dřepl si k ní a otřel si dýku do jeho tmavého kabátu. Stáhl si plechovou rukavici, rozhlédl se na obě strany a rychle mrtvému přejel rukou přes obličej. Zašustění mu prozradilo, že to byl muž, ale nic víc. Muž, žena ani dítě pro něj neznamenali žádný rozdíl – pouze hlupáci se chovali, jako kdyby děcka neměla oči a pusu, aby řekla, co viděla – přesto si přál, aby našel knír nebo bambulovitý nos, cokoliv, co by mu osvěžilo paměť a pomohlo mu zjistit, co je mrtvý zač. Sevřel mrtvému rukáv a našel silné plátno, nijak zvlášť dobré, ale ani příliš hrubé, a šlachovitá paže mohla patřit úředníkovi, povozníkovi i komorníkovi. Zkrátka komukoliv, stejně jako kabát. Rychle mrtvému prohledal kapsy a našel dřevěný hřeben a cívku motouzu, které odhodil stranou. Na opasku se však zarazil. Visela mu tam kožená pochva, ale prázdná. Nikdo na světě by nedokázal tasit nůž poté, co si Hanlonova dýka našla jeho plíce. Člověk měl pochopitelně dobrý důvod mít v noci nůž v ruce, ale důvodem tohoto muže docela dobře mohlo být, že chtěl někoho bodnout do zad nebo mu podříznout hrdlo.
Hanlon se nad tím však nezamýšlel dlouho. Neplýtval časem na spekulace a odřízl muži měšec. Váha v dlani, než si měšec rychle nacpal do kapsy, mu prozradila, že v něm není žádné zlato a nejspíš ani jediný stříbrňák, ale s odříznutým měšcem ho bude ten, kdo ho najde, považovat za oběť lupičů. Hanlon se narovnal, natáhl si rukavici, vrátil dýku do pochvy a znovu pokračoval v cestě. Dýku si držel pod pláštěm u těla a ostražitě se rozhlížel. Uvolnil se, teprve když byl hodný kus daleko od mrtvého, a i pak jen trochu.
Většina lidí, již se o mrtvém doslechnou, uvěří příběhu o loupežné vraždě, který jim připravil, ne však ten, kdo ho poslal. Když ho muž sledoval již od paláce, znamenalo to, že ho někdo poslal, ale kdo? Hanlon si byl docela jistý, že kdyby mu některá z Atha’an Miere chtěla vrazit nůž do těla, byla by to udělala sama. A třebaže mu rodinka lezla na nervy pouhou svou přítomností, tyhle ženy se obvykle chovaly tiše a chodily po špičkách. Pravda, u lidí, kteří se naučili vyhýbat pozornosti, se dalo očekávat, že si najmou vraha, ale on s žádnou nikdy nevyměnil víc než pár slov a rozhodně se žádnou nepokusil osahávat. Aes Sedai by se to podobalo víc, ale on si byl jistý, že jejich podezření nevzbudil. Přesto by několik z nich mohlo mít vlastní důvody ho zabít. S Aes Sedai si člověk nikdy nemohl být jistý. Birgitte Trahelion byla hloupá šťabajzna, která se zřejmě opravdu považovala za osobu z pověstí, možná dokonce za skutečnou Birgitte, pokud někdy nějaká skutečná Birgitte skutečně existovala, a mohla by si myslet, že ohrožuje její postavení. Sice kroutila při chůzi zadkem v těsných spodcích jako nějaká hampejznice, ale oči měla chladné. Ta by klidně dokázala poslat někoho, aby mu podřízl krk, a ani by nemrkla. Největší starosti mu však dělala poslední možnost. Jeho skuteční pánové nebyli právě nejdůvěřivější a ne vždy důvěryhodní. A urozená paní Shiaine Avarhin, jež mu v současné době předávala rozkazy, byla právě ta osoba, která si ho zavolala do noci. Kde čirou náhodou čekal chlapík s nožem v ruce. Hanlon nevěřil na shodu náhod, ať už lidé o al’Thorovi vykládali cokoliv.