Выбрать главу

9

Byl jsem číslo, na kterém sice záleží, které však jest pouze proto, aby někdo vypadal hezký a geniální. Já jsem tím strůjcem bohužel nebyl, a proto mi to bylo srdečně jedno. Ať jsem sloužil protektorátně, říšsky či s výhradou, bylo to naprosto totéž. Fakt byl ten, že jsem se Němcům jevil jako pitomec, který jim slouží. A zdali ochotně či s výhradou či s nenávistí v oku, jim bylo jedno. Naopak. S nenávistí jim dělalo dobře. Byli si stále vědomi své síly a já jsem jim to dokazoval. Dával jsem návěst, obsluhoval telefony, zatímco mozek vyráběl otazníky. Ten den mi tanuli na mysli též partyzáni odnášející kolejnici a já, kterak jsem mohl být nebožtík, protože jsem zůstal. Viděl jsem před sebou usměvavou tvář kolegy z Rovenska pod Troskami, viděl jsem jej, jak vztahuje ruku proti automatické zbrani a ani nestačí říci: — Vždyť jsem nic neudělal, to bude omyl. Nepřeji si to. - A přeci do něj vyplivali celý zásobník. Viděl jsem jeho pokrčenou tvář a její otazník nespravedlnosti. Celé dopoledne se vznášel ten otazník v podobách kouře, usedal cestujícím na záda, na krky, na klobouky. I mé prsty byly posedlé touhou jeviti se jako PROČ. Stál jsem s obyčejnou povinností výpravčího vlaku sám a samotinký proti všem možnostem, proti náhodám a omylům. To ta cesta do Bystřice u Benešova se mi jevila jako zázrak, jako naprostá svoboda, jako čin pramenící jedině ve mně. Jedině a poprvé já sám jsem byl obžalovaným i soudcem. Jen já jsem mohl nésti odpovědnost. Byl jsem králem v království, které obýval pouze král. I Kristus z Mášina pokoje, i ten z rozcestí se mi počali jeviti v docela jiném světle. Již to nebyl hořící vích ani trnová zahrádka, ale ruce. Při službě u kolejnic a při té kupě náhod, které byly schopny ohroziti můj život, aniž bych chtěl, objevily se mi jeho ruce. Ukazováček pravé ruky směřoval k nebesům. Ukazováček levé ruky k zahrádce s trním. Ano, kapitulovati, dokud je čas. A Kristus nemůže učiniti nic jiného než zpříjemniti mi to, co neúprosně přijíti musí. Beze mne, avšak o mně. Zrovna tak jako na německé mašině. Pomodliti se znamená připraviti se na popravu. Ne jak má vůle, ale jak Tvá vůle se staň. Avšak neměl jsem proto na Krista zlost. Ani jsem mu nemohl nic vyčíst, ani připomínat. Byl mi naopak ještě více sympatický. Bál se zrovna tak jako já na mašině, potil se, protože úzkost mu drtila hrdlo. A když se píchnul o hřebík, bolelo to. Ze mne krev těch tří dárců krve udělala člověka bojácného. Byl jsem loutkou zrovna jako Kristus Pán, s kterým kdosi vyšší sehrál betlém. V tom strachu a neúprosnosti událostí jsme si byli všichni rovni a nikdo na světě kromě sebevraha nemohl s Kristem neměniti. Křesťanství jsem byl dnes já. Já s krví dle maximálních cen. Bylo mi to jasné. Když jsem byl v naplněné vaně, když jsem byl vržen do života, mohl jsem dělati mnoho věcí, kromě nebýti na světě, a když budu mrtev, budu moci dělati spousty věcí, kromě nebýti mrtev. Odpoledne vystoupila z vlaku Máša. Sotva jsem vypravil vlak a stanul před ní, hned zmizel Kristus a otazníky se narovnaly v kříži. Byl jsem hned bez myšlenek a bez trápení. Měla kaučukový límec a vlasy vyčesány. Knoflíky zářily a pokračovaly dvěma dolíčky v tváři. Chtěl jsem jí říci, že jí to sluší, avšak ona byla moudřejší. Pravila: — Ahoj, Bogánku, ahoj. A honem běžte dát odhlášku a honem běžte sundat odjezdové návěstidlo. - A ukazovala na vlak vzdalující se a zasouvající se za kopeček. Měla pravdu. Stáhnul jsem páku, vešel do kanceláře a vytočil elektrický blok. A hned jsem hleděl oknem na ni. Stála u lavičky. Jedno koleno si položila na prkno a ruku měla podepřenou v boku. Dívala se, jako by jí ta stanice patřila. Vyšel jsem před kancelář a pravil jsem: — Pojďte si, Mášo, sednout do kanceláře. - Usmívajíc se mi odpověděla: — Kdepak, to by byla pěkná služba, ještě by se vám něco srazilo. Jen já si tu na vás počkám. A něco vám pak po vím, až upadnete naznak. Budete se náramně divit. - Telegraf počal volati moji stanici. Vstoupil jsem do kanceláře a dal jsem značku stanice. Pan přednosta vstoupil a pravil mi přes rameno: — Poslyšte, to je ta konduktérka, co vás tam našla? — Pravil jsem: — Ano, to je ona, pane přednosto. - A vyběhl jsem k nákladnímu vlaku. Přednosta se díval na má záda oknem a cítil jsem, že mne vidí ve vaně. Že vidí Mášu nakláněti se nade mnou. Věděl jsem, že právě teď lituje Mášu, zrovna tak jako mé příbuzné a přátele. Myslím, že se též otřásl a přejel si rukou po rukávě, jako by ta stříkající krev došplíchla právě sem. Byl jsem jistě výčitkou jeho svědomí, protože své jsem již ztratil. Darmo jsem šlapal tuto zemi a znamení na zápěstí půjde se mnou celý můj život. Moje tvář ihned všem těm zasvěcencům vykouzlí můj zločin. A nejen já. Již pouhá existence břitev jim připomene mne. Můj přednosta a všichni kromě mne mi vypálili definitivně znamení na čisté čelo. Měl jsem definitivu. Pro ně jsem skončil. Na mihotajících se plochách zavřených vysokých vagónů jako na promítacím plátně defilovaly přede mnou všechny ty tváře, které jsem obílil vědomostí mého činu. Hleděl jsem jim do očí a všude jsem viděl strach ze mne. Hrůzu přikrytou bezbarvým úsměvem. I moji rodiče litovali jakoby sebe. Jediná Máša ze všech těch ksichtů se na mne dívala bez zkreslujícího hranolu. Jediná taky mne znala a věděla, že je ve mně cosi, co je třeba zachránit. Tak jak se na mne dívala přes plot v Nymburce, tak se na mne dívala stále. Cosi neměnného, věčného jí dovolovalo viděti můj život jako celek. Poslední tři plochy vagónu jsem věnoval třem oválům, třem dárcům mé krve. Těm to ale bylo jedno. Kdyby krev, kterou jim dle sazeb zaplatili, vychlemstali psi, bylo by jim to jedno. Vlak odejel a nebylo viděti, že by byl poskvrněn mým viděním. Spustil jsem pak odjezdové návěstidlo a z budky jsem viděl Mášu. Seděla na lavičce a hleděla do dálky. Jako by v té dáli s kýmsi hovořila. Pohybovala rtama. Přiblížil jsem se k ní a zacinkal jsem jí klíčem u ucha. Neslyšela. Pomalu jsem vcházel do kanceláře. Měla právo býti vzdálena, měla právo na rozmluvu s neviditelností. Její tělo, které zanechala na lavičce, pracovalo naprázdno. Bylo to tělo mé nevěsty. Vešel jsem, dal jsem odhlášku a usedl k psacímu stolu. Napsal jsem předávku. Vlak 811 přivezl kolegu. Předal jsem mu službu. Sňal jsem červenou čepici a umyl jsem si ruce. Staniční pomocník mi vyvedl bicykl. Vyšel jsem. Máša vzala bicykl, stoupla si na pedál a volnou nohou se odstrkovala. Slunce se naklánělo a rovina se valila daleko do dálky. Šel jsem po pěšině a hleděl jsem na podpatek Mášina střevíce. Byl jsem čist a nepřál jsem si té chvíle nic než tak stále jít, stále se zavrtávat do teplého vzduchu. Na přejezdu Máša zastavila a četla nahlas: — Pásti a voditi dobytek podél trati se přísně zapovídá. - Pohleděla na mne a přivřela oči: — Vemte si kolečko a já budu dělat dobytek. - A rozběhla se po pěšině. Jen taktak jsem zachytil bicykl za řídítka. Pověsil jsem aktovku za zvonek a kráčel jsem možná po jejích šlépějích. Díval jsem se na její míhající se podpatky. Občas se Máša obrátila a odfukovala si pramínek vlasů z čela. Před Zbožím zastavila a čekala, až dojdu. Dívala se do mne a chtěla mi něco říci. Viděl jsem, jak se snaží sestaviti věty. Jednou rukou jsem držel bicykl a druhou jsem ji objal v pase. Vytočila se a pravila: — Pojďte, — a usedala vedle telegrafní tyče. Opřel jsem bicykl a usedl jsem vedle ní. Rozepjala kabát a pravila: — Podívejte se. - Díval jsem se, a protože jsem myslil, že chce, abych ji objal, obejmul jsem ji. Odstrčila mne a opakovala: — Podívejte se, Bogánku. - Chtěl jsem ji políbiti, ale ona vrtěla hlavou. -Vlak jede, — vykřikla. Seběhl jsem z náspu a Máša mi vběhla do náruče. Rachot náprav, nárazníků nás zasypal a jiskry a pára též. V tom burácení a randálu zakřičela Máša: Budu mít děťátko. - Sevřel jsem ji. V rachotu a ve vlhkých kapičkách se vznášela ta věta. Byl jsem otec a nebyl jsem ani nadšen, ani sklíčen. Poslední vagón odvážel hluk a pára a jiskérky uléhaly v jatelině. Hleděl jsem na Mášu a ona slzela a kývala na mne hlavou, jako by si znovu a znovu opakovala, že je matkou. Pravila mi: — Půjčte mi kapesník, — a vysmrkala se. Po mé pravici stála vrba a nedaleko přede mnou se vinul úzký proužek silnice, po které jsem jezdil do služby. Byl jsem otec a nemohl jsem najít větu, kterou bych vyjádřil ten fakt. Protože Máša usedla, sedl jsem si vedle ní a naklonil jsem se k uchu a zašeptal jsem: — Má nevěsto. Políbila mne a tím polibkem se stala matkou. Bylo to políbení nevášnivé, uctivé, slušné. Už jsem se i bál dotknouti se jejího břicha. Divil jsem se, že jsem si toho nevšimnul. Byl to docela nevinný kopeček. Máša mi položila hlavu na koleno jako na popravčí špalek. Odhrnul jsem jí vlasy a ukazováčkem jsem hladil tu sametovou kůži. Pak se otočila a položila mi hlavu do klína. Hleděla vzhůru do modrého nebe, zdvihala pravé prsty a nechala je padati bezvládně jako vodu vodotrysku. Díval jsem se na tu ruku a chtělo se mi říci: — Mášo, zvedněte se a půjdeme. Nastydnete. - Ale ta věta byla tak blbá, že opravdu bylo lepší dostati zápal ledvin než porušiti zpěv, který se zdvíhal v její paži. Ledový mír mne obestřel a viděl jsem moji budoucnost vedle této ženy, viděl jsem domek a zahrádku a dítě, které zdědí moji touhu po smrti. Věděl jsem náhle, že nic není skončeno, že smrt nic nevyřeší, nic neoddálí. I kdybych se byl před čtyřmi měsíci v Bystřici zabil, byl by život pokračoval dál. Bylo tak dobře, že mne zachránili, protože to dítě, které se mi narodí, bude potřebovati ochrany. Nebude a nemůže býti nic jiného, než jsem já a moji předkové. Bude potřebovati tedy někoho, kdo mu dovede vysvětliti, po kom to má, bude potřebí se mu omluviti, že bylo přivedeno na svět. Věděl jsem, že to dítě se narodí s neviditelnou jizvou na zápěstí, protože počátek té rány bude v duši. Ani já, ani Kristus to nezmění, protože koule po nakloněné rovině byly již dávno vypuštěny. Slunce zapadalo a Mášina ruka utichla u prsu. Osobní vlak přiburácel. Bylo pozdě seběhnouti do příkopy. Přikryl jsem Mášu kabátem. Vítr mi strhnul čepici. Jiskérky a kapičky sražené páry na nás padaly. Myslil jsem dál na to dítě a Máša vykřikla šťastlivě: — Budu mít dítě, děťátko. - Když vlak odrachotil, pravil jsem do klína stočené dívce: — Říkala jsi něco?