Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat. Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila. I modlil se Nuch k Bohu. Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest. Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.
Neprší. Jdu ven.
PTÁCI
To je pravda, viděl jsem už onačejší ptáky; viděl jsem zářit ledňáčka nad černou tůní, viděl jsem královský let orla nad zasněženými horami a krasojízdu racků nad plující lodí na moři; což jsou zajisté z nejkrásnějších vzpomínek mého života. Ale tuhle mám na mysli každodenní a městské ptáky; zdá se, že přírody ubývá a ptáci vymírají, – už tomu jsou léta, co jsem neviděl čermáčka ani stehlíka, ba ani sejkorku ne; ale vrabců a kosů neubývá, ani holubů; tihle ptáci jaksi vzali člověka na vědomí a řekli si, že jim člověk a jeho existence celkem nepřekáží. Už je to tak, že v boji o život vydrží jen ta zvěř, která člověka snáší.
Dobrá, tedy vemte si takového kosa; je krotký až k drzosti a rovnou píská na člověka; kdyby to uměl, kašlal by na něj nebo by mu luskal prsty pod nosem. Má svůj vymezený rajón, na který si dělá právo; má smysl pro rodinu a následkem toho také smysl pro soukromý majetek. Kos z mé zahrádky je vlastníkem čtyř katastrálních čísel neboli čtyř zahrádek, na kterých má výhradní právo vytahovat žížaly, rozhrabávat kytky a uštipovat pupence krokusů. Jsa přísně bigamický, žije nejčastěji ve třech; ten třetí je domácí přítel, takový jednoletý flákač, kterého se zákonitý manžel zjara nějakým způsobem zbaví. Zjara dává kos své manželské štěstí najevo způsobem až vtíravým a neslušným; huláká na celé kolo, zrovna řičí blahem, aby to celý svět (a zejména zapuzený přítel) věděl, nažvaní toho ažaž a vůbec se chová s celým typickým, neostyšným a rozjásaným sobectvím novomanželů. To se rozumí, když přijdou na svět vajíčka, zvážní i kos; počne své ženě říkat “maminko”, sedí sám chvílemi na vejcích a krmí svá ochmýřená mláďata s příkladnou péčí. Má své rodinné ctnosti, je přičinlivý a celkem věrný; je zdravý sobec, dobrý otec, bezohledný vykořisťovatel svého vlastnictví: abych tak řekl, pták s důkladnými lokty. Krom své rodiny nezná žádné solidarity.
Docela jiná je drzost vrabců. Vrabec je pták lidovější; nemaje osobního majetku, chová k ostatním vrabcům pocit rovnosti a kamarádství; následkem toho se s nimi rád pere a hašteří. Jeho společnost není hlouběji organizovaná; je to jen hlouček, něco jako stolová společnost nebo parta, držená dohromady společnou koňskou hromádkou, společnou čtvrtí, vzájemnými šoufky, pohlavní promiskuitou a vrozenou hovorností. Třebaže nemá smyslu pro vlastnictví, je lokálním patriotem a vrhá se s křikem a láním na vrabce z přespolní ulice; má plno veřejných zájmů, jeho svět je ulice; je nerad sám, ale není schopen kolektivní kázně ani kasárnictví. Má své hnízdo, ale o svůj život se dělí se svou partou; je příliš bezstarostný, než aby dovedl v sobě vyvinout důslednější egoismus. Dělí-li se s kamarády o každý kobylinec, nečiní to z vědomí povinnosti, nýbrž aby měl s kým čimčarovat.
Konečně holub je pták davový; vyletuje v hejnech, aby konal svá cvičení, a v hejnech se vrací do společného holubníku. Jejich pospolitost není nahodilá; není to hlouček, nýbrž homogenní celek. Krom erotiky nemají soukromého života ani osobních zájmů; perou se pro holubici, ale nikoliv pro jiné otázky prestiže nebo názoru. Protože mají stejné zkušenosti, nemají co si říci ani čím se vychloubat. Holub ani není jedinec, nýbrž část hejna; proto snad poštovní holub s tak zázračnou jistotou najde cestu domů, – co by si počal v jiném holubníku, do kterého nepatří? Svým způsobem uskutečňuje holub jistý sociální ideál jednoty; patrně toho dociluje tím, že není už vlastníkem ničeho, nýbrž jenom vlastnictvím.
O ZPĚVU PTAČÍM
O ptačím zpěvu jsou rozšířeny různé zvykové názory: například, že ptačí zpěv je líbezný. Proti tomu jsem onehdy slyšel, jak jedna dáma bydlící u Riegrových sadů bědovala, že se musí přestěhovat: od půl čtvrté ráno prý křičí ptáci v parku tak, že ji nenechají spát. Chlácholil jsem ji tím, že to nedělají všichni ptáci, nýbrž jenom kosové; co se kosů týče, tu ovšem nutno uznat, že jsou to černí a hulákající ničemové, nemající špetky smyslu pro poezii; ostatně kosové se již skoro úplně odcizili přírodě, změštěli a následkem toho zpepičtěli. Zvykli si na město jako vrabci; přesněji řečeno, zmocnili se města a netrpí v něm žádného slušného ptáka. Na mé zahrádce se chtěl usadit drozd; sedl si na plot, dal hlavičku na stranu a hvízdal, že by se mu to tady jako líbilo. Tu se na něj vrhl se surovým tartasem párek kosů a zahnal drozda až někam za Červený Dvůr. Načež ten černý žlutozobý kosí holomek poskakoval vítězně po tyčkách plotu své zahrady hulákaje: “Vidíš ho? Vidíš ho? Vidíš ho? Pryč je!” Nato potřásl ocáskem a energicky odplivl.
To byl loňský kos, veliký křikloun a dacan před Hospodinem. Měl své ustálené výroky, které jen neznalí lidé považovali za zpěv; ve skutečnosti to byly inzulty. Například rád pokřikoval na celé kolo:
“Necháš ji?! Necháš ji?! Necháš ji?!
Vidíím!! Vidíím!!!”
Když se toho nabažil, ptal se tak jako uličníci, kteří pro samou hru zapomínají na čas:
“Kolik je hodin? Kolik je hodin?”
Letošní kos (jeden z potomků loňského) je méně osobní; umí jenom pár slov, ví bůh, kde je sebral. Od půl čtvrté ráno počne křičet:
“Telecí! Telecí! Telecí tele!”
Potom poskočí a horlivě spustí:
“Výtok! Výtok! Hihihi!”
Načež sežere žížalu, jako by to byl makarón, a opakuje svůj repertoár, na který jeho choť, hnědá a pilná osůbka, trpělivě odpovídá:
“Vím. Vím”
A manžel nezdvořile opáčí:
“Hele ji! Hele ji! Brrr!”
O kosech ovšem je známo, že nejsou velicí pěvci; ale přiznám se, že když jsem poprvé v životě slyšel slavíky, byl to pro mne přímo šok. Stalo se to ve Fara Sabině, pár mil od Říma; dřímal jsem ve vláčku, když jsem vyletěl ze sna, maje děsný dojem, že se někde v mé blízkosti zbláznilo šest xylofonistů, tlukoucích ze všech sil do svých dřívek. Byl to slavičí klokot.
Možná – kdož ví? – že mezi námi žijí bytosti větší než my, například cherubové nebo serafové, kteří mluví jiným jazykem a mají jiné věci na práci než my. Možná že někdy položí svá péra nebo své nástroje a na okamžik roztržitě naslouchají hlasům našeho života. Možná že v tu chvíli někde vříská dítě, opilý chlap nadává své ženě, mužští v hospodě se hádají o politice, tlukouce pěstí do stolu, kameloti vyvolávají večerní vydání novin, šofér volá na pěšáka: “Ty vole, copak se neumíš vyhnout?” V tu chvíli se možná usměje cherub na serafa a řekne, jako my mluvíme o ptácích: “Slyšíš, jak zpívají lidé?”
O POVAZE KOSŮ
Stěžují-li si staří lidé, jak se ten svět mění, míní tím obyčejně mravy mládeže, rozmach automobilismu, sociální trampoty a jiné novodobé úkazy; ale obyčejně přehlédnou, že se ten svět mění i v některých úkazech přírodních. Tak například rackové prý dříve nemívali svou povinnou jarní etapu u pražských mostů; vzali si to do zvyku teprve před několika desítkami let. Anebo v přírodopisech našich otců býval kos líčen jako plachý lesní pták. Jděte dnes hledat kosa do lesa; a co se týče jeho plachosti, je o hodně méně plachý než podomní prodavač vstupenek na dobročinný koncert. Přesněji řečeno, stal se z něho úplný nestyda a městský flákač. Nechal lesy lesní reformě a nastěhoval se do městských zahrádek a parků; vlastně zmocnil se jich rukou násilnou. Hle, co učinila civilizace z plachého lesního ptáka.