Podle mě milost získá ten, kdo se dozví, co je krása, jak to definovala Simone Weilová, francouzská filozofka: Krása je labyrint. Kdo má sílu, dostane se do středu labyrintu. Tam ho čeká bůh, sežere ho a pak vyzvrací. Tehdy vyjde z labyrintu, postaví se u vchodu a každého pocestného mírumilovně zve dovnitř.
Tím končí i Kafkův Proces. Josefe K., ke mně!
Když už jsme u Procesu a náklonnosti: vy máte právnický doktorát.
Dalo mi to moc práce, abych to všechno zapomněl.
Já vím. Máte tedy zapomenutý právnický doktorát. Co soudíte o kontrastu práva a náklonnosti?
Právem je modifikováno všechno to, co kdysi bylo náklonností. Náklonnost je, že váš subjekt má vnitřní právo dělat tu a tu věc i za cenu ztroskotání. A možná i ztroskotání mého. To je náklonnost, to je touha, láska, jsou-li osloveni básníci shora, tak jejich nebesa jsou usmířena, a nejsou-li, tak prostě ztroskotají. Ale i v tom pádu, když okusí, že ten, kdo je oslovil a způsobil jejich pád, ta podstata že existuje, tak jejich nebesa jsou usmířena i v tom pádu. Prométheova játra…
Takže vy cítíte v tom slovu právo agresivitu, anebo snahu o moc?
To je něco jiného. To bychom potom museli přejít do oblasti politické. Platón, který třeba je jeden z nejkrásnějších filozofů, žák Sokratův, považoval právo za vyšší než touhu, protože v jistém času dospěl k tomu, že básníky – cituje to dokonce i Picasso – by státoprávní občané měli vypráskat holí z republiky, protože ji kazí. A Picasso k tomu dodává: a to je to správné. Proto chválím zákonitosti akademie, abych je mohl překonat, abych mohl jít přes ně. A jinam. Čili ty jisté formy společenského chování, které vám nařizuje právo, když necháte bez povšimnutí, pak se z vás může stát Prométheus, který ukradne oheň… Já jsem se vždycky snažil, abych ukradl ten oheň, abych přestoupil zákazy a vytvořil teda sebe sama a svoje dílo, a moje nebesa byla vždycky usmířena. Čili musí být vždycky ta jistá zákonitost, musí být jisté předpisy, aby se je ten, kdo má odvahu, snažil přestoupit. I Ovidius, jestli se nemýlím, usiloval o zakázané. I když Prométheus ví, že bude potrestán, že přilétá orel, aby mu kloval játra, Prométheus ten oheň ukradl bohům, což je vrchol. Přestoupil příkazy, zákazy, přestoupil tabu a na svoje útraty posunul něco o trošku dál. A to je protiklad konzervatismu a inovace v dnešním smyslu, usilovat o něco nového, a víte, je to i v těch docela obyčejných věcech lidského života. A proto se dá říci, že máme kolem sebe ty obyčejné lidi, kteří velice často usilují o zakázané, velice rádi přestupují to, co je zakázáno. Já vím, to má každý v sobě, prostě tu jistou vzpouru proti konvencím, jak v erotickém, tak i v občanském životě. Ovšem máme pak ty vrcholné muže, máme třeba Mistra Jana Husa, v té oblasti morality a náboženství, a tedy i v té jisté politické věci, který prostě za to zaplatil, zrovna tak jako Giordano Bruno. I můj nejnádhernější člověk, Charles Baudelaire, i ten rok seděl, byl obžalován, že svými Květy zla narušuje občanskou morálku, víme, jak dopadl Rembrandt, když ukázal Noční hlídku, víme, jak dopadli impresionisté, když měli první výstavu, víme, jak dopadli fauvisté, víme, jak dopadli ve Spojených státech, co tam bylo to Armory Show v roce 1913. Když tam přišlo evropské umění, tak lidi řvali, šíleli z toho; to byl počátek, když si Amerika uvědomila, že už nejsou jenom ti kovbojové a ti stateční, to, co hraje Gary Cooper. Vždycky všechno, co je nové, co je příliš nové, vyvolává nejdřív skandál a zmatek, a pak se to stane dokonce i konvencí, a ve jménu třeba toho impresionismu se zase odsuzoval i expresionismus. Ale nedá se vyhledávat chtěně, že byste chtěl být progresívní a moderní, ne. To musí vyplývat z celé vaší osobnosti, abyste provokoval, a přitom byl nevinný. Tak tomu bylo podle mě v oblasti myšlení a umění vždycky.
Pane Hrabale, zůstaňme u práva; co soudíte jako bývalý právník, který už zapomněl na právnictví, o tomhle: zdá se mi příliš kontrastní i u Machiavelliho, že při psaní básní a divadelních her napsal i díla politického charakteru, že dokonce zformuloval jakoby dodnes platnou, působivou myšlenku: Na získání moci je vhodná centralizovaná forma státu, ale k udržení moci je potřebná republika.
Silný jedinec, který ví, že má dostatek opory v jisté společnosti, a usiluje o to, aby se cosi změnilo, aby ta společnost byla lepší, tak může volit jakékoliv prostředky, aby se zmocnil toho cíle. K tomu má Machiavelli doklady v knize, která se jmenuje Il Principe. Já mám dojem, že má předchůdce. Je to vrstevník Dantův a jmenuje se Marsilius z Padovy, který někdy v roce 1325 ve spise Defensor pacis kodifikuje i právo na vzpouru jak proti papeži, tak proti císaři. A je to on, který položil koneckonců základ revoluce a buržoazního převratu proti dualismu feudálnímu, právě Marsilius z Padovy. Tam je v té poslední kapitole právo na vzpouru, čili dal plně filozofický základ nové, buržoazní společnosti, těm městům, Florencii, proti feudálům a hlavně proti dualismu císař a papež, poněvadž ta města se objevila jako nová politická skutečnost. Nové společnosti dal Marsilius z Paduy etický základ, který podle mě potom dodatečně zpracoval Machiavelli v tom II Principe. Já nevím, ale kdyby Machiavelli žil u nás a mohl sledovat vývoj Přemyslovců, kteří získali moc gigantickou vraždou Slavníkovců, teď tomu bylo tisíc let, tak ti Přemyslovci by mu mohli posloužit dostatkem materiálu k jeho knize II Principe, protože Přemyslovci dělali to samé. Pro ně vražda nebo vyloupat bratrovi oči, to nebyl problém. Slavníkovci byli něžnější, proto se také nechali zaskočit. Přemyslovci byli vždycky dostatečně krutí a odvážní, ale Karel IV. v krutosti překonal i Přemyslovce, byl neskonale krutý. Der letzte Universalist auf dem Thron… jak přesně označil Hegel našeho milovaného Otce vlasti…