To se vám, pane Hrabale, ale vůbec nedivím… Dobrá, vy máte rád lidi, vyplývá to z vašeho hominismu. Ale jak je podle vás třeba milovat národ?
Já mohu hovořit jen a jen sám o sobě… Má láska k národu je spojena s láskou k prostředí, ve kterém žiji s těmi ostatními, je to sakrální vztah k jazyku, k rodné řeči a argotům a slangům, k brněnskému hantecu, kterým se hovořilo v mém rodném Brně… Moje láska k národu je ale i to, že jsem více než čtvrt století makal, že jsem si bral více povinností než práv… Moje láska k národu je ale i to, že jsem psal, že jsem měl odvahu psaním říkat věci, které se neříkají… Právě proto miluju všechno, co souvisí s mateřštinou a jadrnou řečí i projevy a zvyky… Miluju tento národ tím, že se snažím zformovat po svém všechno to anonymní a nehorázné i něžné, co jsem kolem sebe viděl a slyšel… Tu mnohodimenziální skutečnost se trpělivě pokouším převést na jednodimenziální řádky psacího stroje, rukopis, kterým chci oslavit lidový hovorový jazyk, protože obyčejný lidský hovor je i můj jazyk. Proto v těch mých jazykových pohostinstvích, mezi mými lidmi žije anonymní Oscar… Proto ten můj jazyk mi dává jistou brilantností takové skvostnosti, takové lahůdky. Všiml jste si, že třeba anekdotu nevymyslel nikdy intelektuál? Pan Sandburg se pokusil napsat knihu anekdot, ztroskotal. I Sandburg. To musí být to anonymní množství, prostě anonymní národ, který ovládá jazyk nějak spontánně, jako vyšší signální soustavu, která není racionální. Pro básníka lidová píseň je vrchol, nemůže jí dosáhnout. Anekdota lidová je anonymní, nemůžete toho dosáhnout. Jisté rituály a zvyklosti, které jsou někdy kruté, na vesnici třeba pomlázka, narození, svatba, pohřeb, to má jisté rituály, které nemůžete vymyslet, protože se nějak ustalovaly staletími. Pozor! Hegel říká krásnou větu: Lepší člověk je ten, kdo se lépe vyjadřuje… A kupodivu je tu ten národ, který se svými anonymními výtvory, artefakty žije, vemte malované truhly. Nakonec všechno můžete odvodit z lidu. A já celé mé psaní, mé pravé nebo ty nejlepší nápady můžu odvodit z toho, co jsem slyšel, co mi bylo dáno. Já jsem byl osloven, to, co jsme si říkali, že ta šifra, ta transcendentální místa musí k vám mluvit. Pak teprve jste zasažen a jste poctěn tou milostí, že jste ve stavu mystickém, že jste ten, který jste, že jste identický. Ale nebudu mluvit jenom o výtvarném umění, to samé máte s lidskou, mateřskou řečí. Vždyť vy to víte příliš dobře. Všechno je vlastně v tom lidu, se kterým žiji. Já nikdy nejsem jako třeba vy, to je vaše métier, abyste se vyptával záměrně. Já jsem jeden z nich, jsou nebo nejsou na mě hodní, já jsem prostě tam a já jsem jeden z nich, ale když dojdu domů, tak najednou mě píchne v hlavě, já jsem něco uslyšel, co jsem ještě nikdy neslyšel. A uslyšel jsem anekdotu, kterou nevíme, kdo vymyslel, tam není autor. Bohudík v gotickém umění to nebylo jinak, co vám v gotice opravdu láme srdce a mozek, tak to bylo anonymní… Ale dneska každý, kdo namaluje vobrázek, kdo napíše básničku, kdo udělá sošku, tak hned chce být jmenován aspoň laureátem…
Tak jak milovat národ? Milovat jazyk?
Milovat národ? Můj národ podle mě má všechny nectnosti, a zrovna tak má i svoje ctnosti, a to je tvořivost, tvořivé schopnosti, vymyslet anekdoty, vymyslet argoty, vymyslet nové syntaxe, porušovat jazyk, porušovat konvence, to všechno je v těch lidech. A já jsem tedy jeden z nich, já jsem jenom uvaděč na společného jmenovatele, jen to zaznamenávám, jako Božena Němcová, když sebrala ty pohádky, tak milovala národ.
Pilinszky také řekl o gotice, že nevíme, kdo ji dělal, nejsou tam podepsaná jména, tam jsou jenom katedrály a díla. Takže i literatura a spisovatel se vrátí nazpět do anonymity, neboť…
Tak by to mělo být, neboť není důležité, kdo to napsal, ale co napsal! Já nejsem spisovatel, já jsem zapisovatel. Já to říkám dávno. Pryč s kultem osobnosti…
Hrajme zase tu naši dobrou hru na osvěžení. Co vás napadne, když řeknu slovo – blaho?
Prsa… Mažete mně prsa. To i já dělám, když je mi blaho, tak takhle si hladím prsa. Ale to je jedno, řekli jsme si, první slovo, které napadne. Prsa!
Oči.
Tečky.
Důvěra.
Vydechnutí. Oddechnutí. Dvě půlky, které se našly…
Poeta.
Strom, ale košatý strom. A posunuté oči…
Farizej.
Podvodník. Můj pohled v zrcadle…
Podvodník.
Pryč… Od toho pryč. Vždyť to jsem já…
Náklonnost.
Hlava k hlavě. První láska… Milenci…
Vesmír.
Pohyb ruky… Budiž světlo… Čiňte pokání…
Chléb.
Život … Člověk je to, co jí… Schelling.
Hranice.
Čára.
To je stejné. Tak čára.
Mez, kde nemůžu už dál. Mez. Rozchod a míjení…
A cit.
Vzdech… Oko otisknuté v protioku, ruka v ruce…
Milost.
Blaho. Být zasypaný peřím sypajícím se z křídel…
Stůl.
Plocha. Bílá plocha…
Plocha?
No rovina. Světlo shora, ubrus a na něm sepjaté ruce.
Zdá se mi, že jste ateista, ale přece stále hledáte boha. Co znamená ten paradox?
Podívejte, příteli… Pohané víry neznající pravdu…
Jsem přesný?
Jste. Descartes píše důvod svého myšlení, a co píše? Pochybuji, a tedy jsem. Jedině ateista se může dobrat, co je bůh. Jedině negace může objevit pozitivnost. Čili musíte se toho dobrat. Tím, že pochybujete o bohu, tím ho téměř nastolujete, už je tady, už uznáváte jeho existenci… Vy o něm pochybujete, ale je to tady.
Právě tím, že pochybuji, nalézám boží kotvu?
Ano. Je to vždycky přemíra intelektu, je to přemíra cogito. Ale ateista boha aspoň uznává, neboť bere do úvahy, že asi je. Když vidím krásný stůl, usuzuji, že ho někdo udělal.
Pilinszky říká, že spisovatel musí žít v přátelské atmosféře. Když nemá přátele, přátelskou atmosféru, tak netvoří pravdu, nenapíše…
No, musí mít jednoho přítele. Člověk musí mít aspoň jednoho, s kým se ztotožní, o koho se může opřít.
Mít toho jednoho… V té chvíli mám dojem, že se přikláníte k metafyzice, že…
Já si myslím, že jenom hudba dovede zachytit všechno, že hudba má v sobě něco metafyzického, že hudba je schopna vniknout do mezních situací, do lásky, do nálady, do umírání, že dokonce lze hudbou vyjádřit světový názor zrovna tak jako knihou nebo obrazem. Dneska vím, že každá změna transcendentálních míst je podstatou změny hudby, že každé velké hudební dílo mohlo vzniknout jen tehdy, když dějiny i filozofie ukázaly na hodinách času zvrat ve společenském zřízení.
Hrajete na nějaký hudební nástroj?
Já jsem se naučil hrát na klavír a jako student jsem hrál v orchestru na trubku, prostě obyčejná es trubka, trumpeta, jinak jsem hrál na klavír. Ale spíš pro vlastní potěšení, nebo že to bylo tenkrát tak zvykem. Jinak jsem hrával vždycky v hospodě Pod mostem, v Nymburce jsem míval noty, no a tak jsem tam hrával vždycky Straussovy valčíky a takové dobové šlágry. Brnkal jsem s velkými chybami, asi jako teď píšu…
A z toho jste žil?
Ne. To bylo jenom po večerech. Tak jako na zpestření chvíle. Jinak jsem sám tak uspěl, že jsem si zahrál nějaká Chopinova nokturna nebo Liebestraum Lisztův, ale já jsem současně – jak jste viděl, tak to mám od jinošských let – já jsem rád pěstoval zeleninu. V tom pivovaře jsme měli zahradu, no a tam jsem pořád okopával. Ruce jsem měl od toho rýče a lopaty nebo od těch motyk, jak říkají, gramblavé, takové topornější, také na ten klavír mi to už tak nešlo, takže vlastně jsem toho potom nechal. Ale přesto ta záliba v hudbě ve mně byla. Reálka v Nymburce byla jedinečná v tom smyslu, že jistý profesor chemie Novák vymohl, aby v septimě si mohli žáci volit buďto deskriptivu, anebo hudební nauku. No a pochopitelně já jsem si zvolil hudební nauku. Takže vlastně rok jsem chodil dvakrát týdně, to bylo normální vyučování, a také to mělo známku. Profesorka měla gramofonové desky, a tak nás vlastně vzdělávala v tom, co jsou hudební útvary, a tak za ten rok septimy tou hudební naukou a výchovou jsem se zamiloval do Beethovena, do Wagnera, do Smetany. Jezdili jsme i do Prahy se dívat na opery, takže ta záliba v hudbě mi zůstala až do dnešního dne. Jak jste byl tam u mě, v Kersku, tak ta moje neteř mi přivezla z Německa Pátou symfonii Mahlerovu, ptala se mě telefonem, co mi má přivézt, a já jsem řekl, ať mi přiveze tu Mahlerovu symfonii. A já zase budu pokračovat dál v poznávání hudby, kterou neznám, nebo o které jenom tak jaksi vím. A tak jako jinoch jsem plakával nad Schubertem, nad Čajkovským, miloval jsem Faunovo odpoledne. Tenkrát, v těch dvaceti letech, jsem miloval Debussyho, nějak to patřilo k Nymburku, to byly pořád ty gigantické topoly, které zasadili k řece. Já jsem žil v kraji, který působil vysloveně jako scéna pro impresionisty. Také to tam všechno bylo. Pochopitelně i hudba. Ale bez toho Debussyho bych to neslyšel.